Anniee komentáře u knih

Ach bože, proč knížky od tohohle dua musí mít tak strašný obálky... Proč. Ty knížky jsou relativně hodnotné, mají přesah, erotickým románem bych je nazvala až v pořadí. Vždycky je v nich nad čím se zamyslet, hrdinové jsou originální a mají skvěle vystavěné charaktery a nejlíp si člověk nakonec ještě popláče.
Ale absolutně rozumím tomu, že obálky většinu čtenářů odradí. Protože se tu knihu stydím kdekoli vytáhnout i já. Přitom jsem zase s obsahem tak moc spokojená.

9 27.01.2021

Největší nádhernost jakou vlastním.
Chci se do ní ponořit a už nikdy nevyplavat. Zůstat v moři nadhernejch fotek, zemí, momentů, slov. V moři, kde je zavnímanej každej prťavej okamžik, každá troška štěstí schovaná v obyčejným člověku, výhledu, nebo kapce rosy. Kde konečně cejtim to, co jsem nikdy nikde necejtila. V takový míře, že mě to celou naplnilo a hrozilo vnitřním ohňostrojem, pokud to nevsáknu.
A tak jsem to vsákla. A teď necejtim nic než lásku. K životu. K planetě. K lidem. K Sobě. A tak to má být.
Láska je

9 29.12.2020

Tahle kniha je život. Život není jednolitej, spravnej, logickej a vždycky srozumitelnej. Není vždycky všechno dobrý nebo špatný. Není všechno vždycky jasný.
Tohle je bible. Ovšem ale bible, která není pro všechny. Ve mně zanechala něco, co už nic nevymaže. A podle mě jen tak ani nic nepredci.
Zamilovala jsem si autorův jazyk, jeho podání, To že občas není spatnej nikdo a občas oba, zamilovala jsem si Jeho i Jí, povrchně jsem si zamilovala obálku a v neposlední řadě i celý zpracování knihy.
Ty úryvky, Ty na jednu stranu necelistvy a nepochopitelný, Ty ve mně zanechaly nejvíc.
Přečtěte si to. Neumím popsat jak moc je důležitý abyste si to přečetli. A pochopili.

9 01.01.2020

Moje první kniha od Mornštajnové, a vlastně možná i poslední. Nejsem úplně milovník těchhle komorních rodinných dramat, lehce napsaných těžkých životních chvil. Pořád tam hledám něco, co tam není a očekávám nemožné.
Ale četlo se to lehce, čtivost umocňoval pohled otce i dcery. Všechno bylo skvělé, jen mě to prostě nechytlo za srdce tak, jak mělo. A taky - bytostně nesnáším tenhle typ konců. Ale to je čistě subjektivní názor.

8 30.07.2023

Já nebrečím, ty brečíš. Tohle bylo takový pohlazení po duši, že bych si to přečetla nejradši ještě jednou, a našla tam zas jinou hloubku. Šeptající dveře mají podle mě tolik vrstev, že bych to musela číst pořád a pořád, za každý bolavý situace.
Na nevrlého hlavního hrdinu jsem si zvykla už v Domu v blankytně modrém moři, takže Wallace mi teď nedělal problém. Téma smrti tady bylo bráno s takovou něžností, s přijetím a s láskou, že to ve vás prostě musí něco zanechat.
Milovala jsem ten nápad - čajovnu, Mej, Huga, Apollóna, Nelsona. Ty s láskou tvořený věty, který váma rezonujou a číst je je jako zavrtat se do pelíšku.
Dům v blankytně modrém moři mi až tak nesedl, no tohle sedlo hodně. Neskutečně se těším na autorova další díla.

8 11.04.2023

Nebudu lhát. Jednoznačně zatím nejlepší kniha letošního roku. Strašně jsem ji potřebovala dočíst a zároveň ji pořád odkládala, protože jsem Aarona a Catalinu ještě nechtěla opustit. Brečím a nejradši bych si ji šla přečíst znova.
Hodně jsem viděla srovnání s The Hating Game. No, za mě toto lepší. Lepší chemie (kdo by nemiloval Aarona paneboze?!), líp propracované charaktery, víc heartbreaking scény.
Asi by se téhle krásce dalo něco vytknout - možná přílišná délka. Ale já to dělat nehodlám. Důležitý je říct, že to asi nesedne každému, ale mně, jako beznadějnýmu romantikovi, kterej miluje slowburn hate-to-love, to sedlo strašně moc. Strašně jsem si zamilovala Aarona i Catalinu (hlavně oba dohromady), mám ráda tyhle kombinace silný samostatný ženy a chlapa, kterej ji chce chránit a zároveň ji podporuje v tom, jaká je a co dělá.
Takže doporůčo a doma už na mě čeká i The American Roommate Experiment, na kterej se chystám příští měsíc.

You feel complete in my arms. You feel like my home.

8 31.03.2023

“Ale možná jsme všichni v určitých chvílích něčími přístavy, a jindy zase loděmi.”

Jemná knížka co zahraje na struny každý citlivý duše. Každej máme svou Tamaru. Děkuju.

8 22.06.2022

No tak tohle je láska. Moje nejoblíbenější hate-to-love a ještě s takovouhle chemií? Bomba! Jediný, co bych uvítala, by byl příběh i z pohledu Joshe, a bylo by to DOKONALÝ!

8 19.05.2022

Šeptuchy jsem poslouchala jako audio a řekla bych, že jsem udělala velmi dobře. Hlas Dany Černé jako by tomu vdechoval život, přidával do toho onu temnou esenci a odděloval od sebe dílky příběhu. I když přiznávám, že jsem se ztrácela i tak. A hudební podklad naprostá pecka!
Kniha je úžasně atmosférická a to je na ní to nejlepší. Děj je místy zmatený, ale tím dodává tu atmosféru. Téma je neokoukané a zajímavé, i když bych byla radši za podrobnější informace o šeptuchách. Jsem ráda, že jsem se k této jednohubce dostala.

8 29.04.2022

Knihy Aleše Palána jsou taková spása. Ukázka, že svět není černobílej, že jsou tady pořád lidi, kteří vše vidí jinak. Doopravdy vidí.
V některých příbězích jsem tu naději vlastně ani neviděla. Životy těch žen mi dělaly v hlavě guláš a stavěly protiklady proti sobě, aniž by jedna strana měla nadvládu. Čímž samozřejmě nezlehčuju ony osudy, možná mi dělaly v hlavě zmatek, protože jsou tak neskutečný a bolestivý.
No nejvíc mi uhranul rozhovor s Apolenou. V tom byla cítit ta životní síla, energie, láska ke světu, i přesto, co všechno zažila. Měla jsem z toho až husí kůži.
A potom poslední rozhovor s Anetou. Neskutečná síla a odhodlání. Odhodlání být lepší, i přes to všechno.
Posílám sílu, poklonu a obrovský děkuju. Za sdílení.

8 19.05.2021

Zamilovaná jako poprvé. A snad ještě víc.

Chtěla bych k tomu napsat strašně moc, ale něco ve mně mě nutí nechat si to pro sebe. A nechat Vás, abyste to objevili sami. Je toho tolik co objevovat...

I přes to, že "gotický román s prvky thrilleru" zní děsně zvláštně, i přes to, že Barcelona mi nikdy nic neříkala, i přes to, že historické romány nevyhledávám. I přes to všechno mě toto dílo uchvátilo. A nepustilo.

Postavy mi tolik přirostly k srdci, že jsem konec oplakala, a to se mi dlouho nestalo. Tak moc jsem se s nimi nechtěla, a částečně nedokázala, rozloučit. Každá vedlejší postava měla svůj příběh, což mě nutilo se zamilovat do všech. Byly tak živé. A ožívaly pak i v mých snech ještě několik dní po dočtení. Styl psaní byl strhující, tajemný, vyzdobený kouzelnými, krásnými slovy.

Doporučuji všemi deseti a ještě dalšími deseti navíc!

8 26.03.2020

Chytla mě za srdce a nikdy nikdy jsem ji nechtěla dočíst. Krásně, lehce, přirozeně psaná, bez dlouhých těžkých souvětí, hlavní přísadou selský rozum. Podtrhávala jsem každou druhou větu. I slzy místama tekly, nad tou pravdou.
Tuhle útlou knížečku s obrovským posláním by si měla přečíst každá maminka, každá budoucí maminka, každá učitelka, každá žena. Každý muž. Každý.

8 09.02.2020

Klasická Caplinová. Feel good romantika co zahřeje na duši, okouzlující popisy Japonska, kupa skvělého jídla a happyend. Co víc si v tyhle pošmourný upršený dny přát.

7 19.11.2023

Kirke byla narozdíl od Achilleovy písně čtivá, a to od začátku do konce. Autorka má opravdu dar psát, poutavě a s láskou k jazyku. Jde tam cítit i ta láska k mytologii a díky tomu jsem se do toho tak vžila. Hrozně mě bavily všechny ty osudy, a i když většinu znám, tak takhle uceleně působily úplně jinak, jako krásná, drsná pohádka.

7 05.03.2023

Po delší době jedna výborná pětihvězdičková kniha (což je možná na jednu stranu trochu smutný, protože to není žádná extra kvalitní literatura, ani nemá žádnou extra zápletku… ale vysvětlím).
MILUJU ZAPATU! Poměrně konzistentně, ale buď mi toto dost sedlo do nálady, nebo to byl snad nejlepší kousek co jsem od ní četla. Zbožňuju slow burn romance a zbožňuju hate to love - a tahle bichle má v podstatě oboje, takže už byla předurčená abych ji milovala.
Musím přiznat (i když nerada), že je to kýč. Ale díky podmanivýmu stylu psaní a rozkošnejm hlavním postavám (a někdy i poměrně hlubokejm myšlenkovejm pochodům) si to ani neuvědomíte, slibuju. Sice to ve finále fakt není reálný, ale mně se líbí ta reálnost v tom pomalým rozvoji vztahu - jak si to všechno sedá, jak se dva poznávaj, jak to občas skřípe, jak to trvá. Není to to “miluju tě” na dvacátý straně, to mi fakt zvedá mandle.
Takže sečteno podtrženo- Zapata je láska. The Wall of The Winnipeg and Me je láska. Kdo chce roztomilost u který bude pomalu tát, dokud neroztaje, jděte do toho (musíte mít ovšem tu správnou náladu!).

7 17.10.2022

Po delší pauze od Cartera zase velká spokojenost! I když přiznávám, ze ty informace o Hunterovi, které jsou v každé knížce, jsem teda přeskakovala.
Brutalita jako vždy extrémní, zápletka snad zamotanější a konec neuveřitelnější než jindy. Ale možná právě proto se to tak dobře četlo…

7 13.07.2022

Vůbec netuším, co vlastně ke knize napsat. Vím jenom to, že hodně dlouho mnou nic takhle nezarezonovalo. Dlouho mě nic takhle nezasáhlo a nevpilo se do mě. Usmívala jsem se a plakala. Na straně 220 přestala číst, protože jsem nechtěla aby to někdy skončilo a začala zase odznova. Četla věty dokolečka a nechávala doznít.
Protože paneboze, to bylo kouzelný. Ten příběh, každý drobný detail knihy a hlavně jazyk - poetický a neskutečně vyladěný. Úplně z toho čiší láska ke slovu.
A hlavně - kniha o knihách? Dejte to sem! Jenom bych potřebovala, aby existovalo i to knihkupectví. A Kroniky Ormanu. Nebo aspoň další autorčina knížka…

7 02.06.2022

Ufff. Tak tohle je asi jedna z nejsilnějších knížek, co jsem kdy četla, ranila mě hodně hluboko i přes to, že nemám žádný podobný prožitek. Měla jsem v hlavě neskutečnou spoušť, zapisovala si otázky, pohledy, pocity.
A to bylo skvěle vystiženo i skrz Vanessu - všechna ta spoušť. Je to láska? Může někdo takovej milovat? Byla v tom její temnota, nebo jenom osamělost a touha po doteku, touha bejt výjimečná? Jak moc jí to ublížilo? Bylo to všechno jen kvůli němu, nebo by jí někdo jinej ublížil podobně?
Plno bolesti, zmatku, zvrácenosti. Osamělosti. Nepochopení (jde to ale vůbec pochopit? Aspoň něco z toho?). Má temná Vanessa zahrála na “správnou” strunu, přemýšlím o ní i v noci. Ale zatím jsem k ničemu nedošla, jen jsem si vyvrátila vše předchozí.

7 20.05.2021

Za mě zase naprostá pecka, u které nejde jinak než hltat plnými doušky.
Co si ale neodpustím je to, že už mi vážně praskala hlava tou vší politikou a mocenskými vztahy. Z toho nejsem moudrá, opravdu ne. Už se mi motala i ta jména všech těch panovníků a kdo koho obsadil a neobsadil a kdo je neutrální a kdo komu podléhá.
Ale stále je to lepší než většina knížek a stále to má vlastně i své kouzlo.

7 18.05.2020

Čtyři hvězdičky místo pěti dávám jen z důvodu, že jsem se místy ztrácela v myšlenkách, popisech a odborných termínech - což, přiznávám, je moje chyba, rozhodně ne autorova.

Ty hry se slovy a větami a metaforami mě uváděly v jakýsi trans, zabalily mě do příjemna a v bublině odkázaly někam do prostoru. Trvalo, než jsem se pak dokázala vrátit zpátky do reality.

Bez mučení se přiznávám, že o Františku Drtikolovi jsem před objevením tohoto "románu na motivy" nevěděla ani ň. A teď, po dočtení? Řekla bych, že mu vidím do duše. A nejradši bych ho objala, takový pocit to ve mně vyvolává, i když byl ke konci svého života asi šťastný. Kdo ví. Může se mi zdát, že mu vidím do duše, a přitom to mohou být jen střípky.

Jako vše ostatní, co Jan Němec napsal, i tuto knihu velmi doporučuji. Už jen kvůli tomu požitku z kvalitní četby.

7 03.04.2020