Viola Fischerová

česká, 1936 - 2010 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Básnířka, překladatelka

Občanským jménem Viola Jedličková. Dcera filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973), prvního rektora na obnovené UP v Olomouci, nevlastní sestra básnířky Sylvy Fischerové; poprvé provdána za spisovatele Karla Michala, podruhé za Josefa Jedličku. Na střední škole v Brně-Králově Poli maturovala Viola Fischerová v roce 1953. Poté studovala polštinu a češtinu, nejprve na FF UJEP v Brně, od září 1957 na FF UK v Praze; studia uzavřela 1958 obhajobou diplomové práce Ilusionismus v dramatech Viktora Dyka. Od jara 1959 byla zaměstnána v podniku Lázeňská zařízení Karlovy Vary jako kulturní referentka, v roce 1960 pracovala v redakci propagace Sdružení čs. nakladatelů a od 1961 v tiskové redakci knižního oddělení Pražské informační služby. Na podzim 1961 nastoupila do redakce humoru a satiry Čs. rozhlasu, z níž záhy odešla do literární redakce Čs. rozhlasu. – Po odchodu do exilu v září 1968 žila v Basileji: nejprve pracovala jako asistentka režie v tamním divadle (Basel Theater), od 1970 pak vystřídala různá zaměstnání (mj. soukromá učitelka jazyků, podomní prodavačka, garderobiérka). V letech 1972–1977 studovala na Basilejské univerzitě germanistiku a historii (diplomová práce o poetice experimentálních rozhlasových her Das neue Hörspiel, 1979). 1980–1981 učila na soukromé zdravotní škole němčinu, 1982–1985 na učňovské škole práva a hospodářství. Roku 1985 přesídlila do Mnichova, v lednu 1990 do Augsburgu, od května 1994 žije znovu v Praze.

Psát poezii začala Viola Fischerová už za gymnaziálních studií: předpokládaný knižní debut, sbírka Propadání, nakonec roku 1957 v Čs. spisovateli nesměl vyjít. Mezi její literární přátele v té době patřili mj. Václav Havel, Jiří Kuběna, Věra Linhartová, Josef Topol a Jan Zábrana. Veřejně své básně uvedla až 1965 v Čs. rozhlase (1968 zde uvedena hra Nesmrtelná kuřata); časopisecky pak debutovala překladem veršů Mirona Białoszewského ve Světové literatuře (1966) a s vlastní tvorbou v časopisu Sešity pro mladou literaturu (1967). Do svého odchodu do exilu publikovala ještě v časopise Divadlo (1967 zde překlad hry Stanisława Ignacyho Witkiewicze Šílená lokomotiva). – Od 1975 sporadicky a později (1985–1994) pravidelně spolupracovala s čs. vysíláním Rádia Svobodná Evropa, pro které připravovala publicistické a kulturní pořady, psala recenze a eseje. Basilejský rozhlas jí vysílal pohádky, povídky a historicko-naučné pořady; časopisecky publikovala kritiky a glosy ve Svědectví (Paříž), Listech (zde v příloze Čtení na léto, Řím), Národní politice (Mnichov), Českém slovu (Mnichov) a dalších, též německy v Text und Kritik (Vídeň) a v National Zeitung (Basilej). K psaní poezie se opět vrátila v době svého mnichovského pobytu v druhé polovině 80. let. – Po roce 1990 uveřejňovala básně a povídky v Literárních novinách, Lidových novinách, Prostoru Zlín, Souvislostech, Hostu, Proglasu, Welesu, Psím víně, Listech a Revolver Revue. – Od 90. let spolupracuje s Čs. rozhlasem (zde např. Cesta středního hříchu, 2004; a také hry pro děti – mj. Jak Kuba vyzrál na Papejše, 2004). Česká televize uvedla její poezii v pořadu Česko jedna báseň (2007). – Doslovem doprovodila knihu svého druhého manžela Josefa Jedličky nazvanou České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi (1992). Příležitostně překládala z polštiny a němčiny (mj. blok věnovaný německým básnířkám Ulle Hahnové, Karin Kiwiusové, Sarah Kirschové a Helze M. Novakové ve Svědectví 1988, č. 85). – Některé příspěvky podepisovala jako Viola Jedličková-Fischerová.

Od svých začátků a prvních uveřejněných textů inklinovala Fischerová k žánru básnického fragmentu, k poezii expresivních a lapidárních zámlk a sentencí, spojujících filozofické vyznění veršů s citovostí a lyričností poetických (či zdánlivě nepoetických) obrazů. V opožděném knižním debutu Zádušní básně za Pavla Buksu (1993, napsaném 1985–1986 a původně ohlášeném v exilovém nakladatelství Rozmluvy) zachytila prostřednictvím subtilního lyrického přediva fragmentárních sekvencí nejen bolest z tragického skonu nejbližší osoby, ale především vyslovila filozofii života probíhajícího v neuchopitelném čase a vyzývajícího k dialogu se samotným estetizovaným faktem lidské existence. Téma všeobjímajícího času, existenciálního vyrovnání se s odpatetizovaným světem hodným soucitu a pokory, téma nostalgie a milostného prožitku prostupuje i další autorčiny sbírky, ať již shrnují verše z let 1986–1992 (Babí hodina), nebo doplňují autorčiny texty z 60. let její novější poezii (Jak pápěří). Expresivní básně, usilující o poetickou zkratku, významovou lakoničnost a mnohovrstevnost básnického sdělení, vyvěrají z autobiografičnosti a myslitelské hloubky básnířčiných zralých reflexí. V následujících sbírkách vystupují ještě více intimní a veskrze fragmentární vzpomínky na proběhlý život a paměť, zachycované zdánlivě náhodně drobnými, takřka nedějovými pasážemi. Ty jsou ovšem skládány ve větší celek sbírky, zachycující stálé autorčino téma návratu. Jistou proměnu v autorčině psaní představuje sbírka Matečná samota, kde dochází k výraznějšímu příklonu ke spiritiuální lyrice, zejména v niternějších, reflexivních polohách, ovšem bez žánrového sentimentu a patosu. Další sbírky pak v mnohém kombinují tyto polohy autorčiny poetiky. Básnířka je v nich stále výrazněji konfrontována se smrtelností a pomíjivostí, jimž se snaží uniknout stále zřetelnějším příklonem k dětství jako jediné možnosti neustálého obnovování života. Určitým překvapením může být sbírka Písečné dítě, ve které autorka evokuje v intimní rovině milostný vztah k jiné ženě.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zádušní básně za Pavla Buksu (BB 1993); Babí hodina (BB, bibliof., 1993; 1995); Jak pápěří (BB 1995); Odrostlá blízkost (BB 1996); Divoká dráha domovů (BB 1996); Matečná samota (BB 2002); Nyní (BB 2004); Co vyprávěla Dlouhá chvíle (PP pro děti, 2005); Předkonec (BB 2007); O Dorotce a psovi Ukšukovi (PP pro děti, 2007); Písečné dítě (BB 2007).
Výbory: Babia godzina (polsky, Wroclaw 2006); Antología poética (španělsky, Vitoria 2007).
Překlady: K. Michal: My, občané mélští (1990); R. Kreissl: Dopis panu Karlu Čapkovi o sběratelství koberců (1995); F. Kafka: Dopisy Felici (1999); Kafkova zpráva o světě. Osudy a interpretace textů Franze Kafky (2000, s V. Koubovou); E. Canetti: Druhý proces. Kafkovy dopisy Felici (2004).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: La Poésie tchèque moderne (1914-1989) (franc., sb., Paříž 1990); Hledání řádu skutečnosti. Sborník k 100. výročí narození J. L. Fischera (1994); Hosté na svatbě nebes a země. Sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny (1996); Prague Writers' Festival / Festival spisovatelů Praha. Texts for Nothing / Texty pro nic (1997); Lásky a nelásky. 61 současných českých spisovatelů o lásce (1998); La poésie tchèque en fin de siècle. Poésie en Bohème et Moravie aujourd'hui (franc., sb., Namur 1999); Čeští spisovatelé / Czech Writers (1999); Almanach současné české literatury / Almanach der zeitgenössischen tschechischen Literatur (2000); Anthologie de la poésie tcheque contemporaine (franc., sb., Paříž 2002); Zlatna knjiga češkoga pjesništva (Zagreb 2003); Možná mi porozumíš (2004); Živé slovo. 45 + (3) zamyšlení nad tajemstvím poezie a hlasu (2004); Slovo je zázrak asi. Josefu Topolovi k sedmdesátým narozeninám (2005); Báseň mého srdce (2005); S tebou sám (2005); Iz veka v vek (rusky, sb., Moskva 2005, s dalšími); Six Czech Poets (angl., sb., Todmorden 2007).

Zdroj životopisu: www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1008

Populární autoři: