Théophile Gautier

francouzská, 1811 - 1872koupit eknihy

Nahrávám...

Životopis

Théophile Gautier (30. srpen 1811, Tarbes, Francie – 23. říjen 1872, Neuilly-sur-Seine, Francie) byl francouzský spisovatel, básník, dramatik a kritik.

Narodil se v rodině royalistického úředníka v Tarbes v departmentu Hautes-Pyrénées. V roce 1814 se rodina přestěhovala do Paříže. Zde studoval na prestižních středních školách Lycée Louis-le-Grand a Lycée Charlemagne. Zde navázal přátelství s Gérardem de Nerval. Původně studoval tři roky malířství u Louis-Édouard Rioulta. Pétrus Borel a Gérard de Nerval jej představili Victoru Hugovi. Toto setkání jej vedlo k rozhodnutí stát se básníkem. Byl členem kroužku Le Petit-Cénacle (1829-1833), jehož členy byli Prosper Mérimée, Théophile Gautier, Gérard de Nerval, Philothée O'Neddy, Xavier Forneret, Charles Lassailly, kteří se scházeli v ateliéru sochaře Jehana Duseigneur. V únoru roku 1830 se zúčastnil jako jeden z hlavních organizátorů slavné premiéry Hugovy hry Hernani v divadle Comédie-Francaise (v den Hugových osmadvacátých narozenin). Tato hra byla manifestem nastupujícího romantismu proti zavedené klasicistní linii. Gautier byl přítelem řady romantiků, Charles Baudelaire mu věnoval své Květy zla (1857). Ve vlastní tvorbě se však nenechává romantismem omezovat a mísí ve svých pracích nejrůznější vlivy.

V polovině třicátých let se jeho rodiče odstěhovali do Passy. Gautier, který žil se svými přáteli bohémským životem, se musel sám živit. Na Balzacovu přímluvu začal psát do Chronicle de Paris, kde otiskl několik povídek a kritik. Poté přešel do Figara a později do La Presse. Zde debutoval článkem o malbách Eugèna Delacroixe. Dále napsal drtivou kritiku obrazu Cromwell nad rakví Karla I.. Tímto článkem napadl měšťanského malíře Hippolyte Delaroche na vrcholu popularity. Později začal otiskovat i divadelní kritiky.

Ze své cesty do Belgie s Gérardem de Nerval napsal první cestopisnou reportáž, později otištěnou v knize Zigzags. V květnu 1840 odjel do Španělska, kde krátce před tím skončila občanská válka, a strávil tam téměř půl roku. Z těchto cest napsal knihu Tra los montes.

Za svou práci sekretáře výboru pro návrh Napoleonovy hrobky byl jmenován členem Řádu čestné legie (Légion d'honneur).
Sám se cítil především básníkem. Aby ale uživil rodinu, věnoval se především žurnalistice. Psal pro celou škálu periodik, od literárních magazínů po deníky s vysokým nákladem. V letech 1836–1855 psal články do La Presse, v letech 1855–1870 do Le Moniteur universel, v letech 1856–1859 redigoval časopis L'Artiste.

Aby si odpočal od vyčerpávající novinářské práce, navracel se k poesii, hodně cestoval a psal pro divadlo. Ze svých cest (Španělsko (1840, 1846, 1849 a 1864), Alžír (1845 a 1862), Itálie (1850), Řecko a Turecko (1852), Rusko (1858–1859 a 1861), Egypt (1869)) psal reportážní knihy. Dále na kratších cestách navštívil a psal o Anglii, Nizozemsku, Belgii, Německu a Švýcarsku.

Rovněž začal psát baletní libreta. První z nich, Giselle (1841, hudba: Adolphe Charles Adam), napsal pro sestru své ženy, slavnou tanečnici Carlottu Grisi (Carlotta Grisi jako Giselle). Po obrovském úspěchu tohoto baletu napsal několik dalších baletních libret, z nichž jsou známy např. La Péri (1843, hudba: Friedrich Burgmüller) nebo Sakountala (1858, hudba: Ernest Reyer).

První básně napsal ve věku patnácti let. První sbírku básní Poésie publikoval v červenci 1830, ve dnech červencové revoluce, druhou s názvem Albertus v roce 1832. Byl členem kroužku romantických básníků, ve vlastní tvorbě se však nenechává romantismem omezovat a mísí ve svých pracích nejrůznější vlivy: fantastické vlivy, komiku, satanismus, dandysmus apod. Později napsal sbírku šesti satirických povídek Les Jeunes France, Romans goguenards, ve které zesměšnil dobové romantické a módní trendy. Tuto knihu vydal Eugéne Renduel, se kterým jej seznámil Victor Hugo.

Byl členem kroužku v Impasse du Doyenné (mimo jiné: Arsène Houssaye, Alphonse Esquiros, Gérard de Nerval, malíři Camille Rogier a Eugène Delacroix), který se již zabýval uměním bez romantických gest. Gautierův román Slečna de Maupin (Mademoiselle de Maupin, 1836) šokoval svou smyslovostí. Předmluva k tomuto románu byla prvním manifestem l'art pour l'artismu. Je zde vyjádřen názor, že umění nemá složit žádnému programu – jediné kritérium je krása.

Ve své vrcholné básnické sbírce Emaily a kameje z roku 1852 Gautier předznamenává hnutí parnasistů.

Patrně nejznámější jsou jeho „historické“ romány Román mumie a Kapitán Fracasse.