Robert Walser

švýcarská, 1878 - 1956 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Robert Otto Walser (15. dubna 1878 – 25. prosince 1956) byl německy píšící švýcarský prozaik. Robert Walser bývá často označován za předchůdce Franze Kafky.

Robert Walser se narodil roku 1878 ve švýcarském Bielu v rodině malého obchodníka, který jen stěží zvládal uživit ženu a osm dětí. Výraznou postavou byl Robertův dědeček, farář Johann Ulrich Walser (1798–1866), který pocházel z kantonu Appenzell a věnoval se mimo jiné také politice a svobodomyslnému žurnalismu. Podobně jako jeho vnuk byl i on přesvědčen, že nejlepším vysvědčením duchovního pastýře je, když své ovečky vede k tomu, aby se o své duše staraly samy. Ve Walserově črtě Podivné město (Seltsame Stadt, 1905) čteme: „Je dobré, když už lidé nepotřebují umělce, aby byli lidmi nadanými a vnímavými k umění.“

Otec Adolf nemohl dát dospívajícím dětem na cestu životem víc než příklad veselé, rezignované mysli. V malé próze Dopis otce synovi (Brief eines Vaters an seinen Sohn, 1914) se budoucímu básníkovi ospravedlňuje za poněkud volnější výchovu: „Představ si, že bych ti umožnil, abys byl vzorně vychován. S jak strašnou tíhou odpovědnosti, která by spočívala na tvé hlavě i bedrech, bys tu pak stál! Neboť věz: opravdu a v každém ohledu dobrá, takzvaná vynikající výchova zavazuje, zavazuje svého příjemce ke stejně vynikajícím výkonům a ke skvělé kariéře. Buď šťastný, synu, že budeš moci dýchat, aniž bys musel bez ustání myslet na to, jak se něčeho domoci… Budeš svobodný. Budeš synem přírody… Budeš moci dýchat a žít. Ti vzorní a příkladní totiž nežijí.“

Důležitou roli hrála v rodině matka Elisa (1839-1894) a Robert ji vždy vnímal jako velkou autoritu. Životním cílem ženy pocházející ze statku bylo pozdvihnout rodinu na vyšší, měšťanskou úroveň, a když se její sen po hospodářské krizi v osmdesátých letech 19. století rozplynul, nesla to velmi těžce. Trpěla schizofrenií a zemřela nečekaně v roce 1894. Její snad dědičný vklad i nešťastný osud ovlivnil život všech osmi dětí, některé z nich trpěly podobnou nemocí, jiné se obávaly komplikací a zůstaly raději bezdětné. I Robertovi bylo dáno prožít si později mnohé z matčina duševního utrpení víc, než si byl možná sám ochoten přiznat. Ze všech sourozenců mu byli nejbližší Karl (1877-1943), později malíř a jevištní výtvarník v Berlíně, a učitelka Lisa (1874-1944). Oba bratrovi hodně pomáhali, Karl jako umělecky i společensky úspěšný a vlivný umělec, Lisa jako starostlivá sestra, plná pochopení pro jeho zvláštní, umíněnou povahu. Rodinným prostředím a rolí sourozenců ve svém životě se Walser podrobně zabývá ve svém prvním berlínském románu Sourozenci Tannerovi (Geschwister Tanner, 1907).

Vzhledem k neutěšeným rodinným poměrům musel Robert už rok před ukončením nižšího gymnázia do učení v bance. K rodičům si uchoval pěkný vztah, velmi dobře snášel otce a miloval matku. Ale ve smyslu Rilkovy Legendy o ztraceném synovi nechtěl být ve své přecitlivělosti milován a v Jakobovi o tom píše: „Škoda, neměl bych mít milující rodiče. Nemám rád, když mě někdo miluje a ctí.“ Musel se totiž podobně jako všichni jeho sourozenci příliš brzy starat sám o sebe. Nechtěl být nikomu na obtíž, ani rodičům. Komplex viny se tu mísí s přirozeným soucitem: „Měli by si [rodiče] zvyknout na to, že už žádného syna nemají.“

V Bernské kantonální bance však nebyl jako mladý příručí šťastný. V milostné povídce Marie (1916), pocházející z druhého bielského období, o tom píše: „Nemohu však pokračovat v dalším vyprávění, dokud se nezmíním… o skutečnosti, že jsem právě prchl z báječného místa, které jsem po krátké úvaze opustil v naději, že mám ještě právo vyjádřit své pochyby nad nutností vysedávat na jedné a téže židli do konce života… i sebejistější a nejkrásnější roční či měsíční příjem mě totiž stěží může dostatečně odškodnit za to, že se předčasně vzdám svobody pohybu.“

Roku 1895 pracuje osmnáctiletý Walser krátkou dobu v Basileji, než odejde na zkušenou do Stuttgartu, kde si vážně zahrává s myšlenkou stát se hercem. Brzy však poznává, že vrozená nesmělost a uzavřenost nejsou pro herectví nejlepšími předpoklady. Znovu nastupuje na místa u nejrůznějších firem, bank a pojišťoven v Curychu a Thunu, pobývá krátce v Mnichově a Solothurnu, a začíná psát. První sešit asi 40 básní dokončil závěrem roku 1897 a našel prvního zastánce: významný curyšský kritik a vydavatel Josef Viktor Widmann zaslechne v jeho tvorbě nový, neotřelý hlas a uveřejní mu několik básní. Walser píše několik dramoletů a jeho práce se objevují v mnichovském avantgardním časopise Die Insel. Přesouvá se na nějaký čas do Mnichova, ale nenachází v sobě odvahu ani předpoklady zařadit se do proudu mladé, výrazně esteticky zaměřené umělecké bohémy a vrací se do Curychu, kde píše část své první knížky Písemné práce Fritze Kochera (Fritz Kocher’s Aufsätze), v níž se věnuje svým bankovním začátkům a marné snaze o společenské zakotvení. Zvolna si začíná uvědomovat, že psaní a literatura ho neodolatelně přitahují, a pociťuje odcizení, které mu přinášejí různá nucená zaměstnání. Jeho svobodný duch se brání, třebaže zatím neuvědoměle. Netuší, že tento boj bude svádět ještě dlouhých třicet let.

Počátkem roku 1902 navštěvuje poprvé krátce Berlín, kde se marně snaží některé ze svých věcí publikovat. Vrací se k sestře Lise do Täuffelenu a v Curychu dochází do veřejných písáren, aby si přivydělal opisováním textů. O této zkušenosti se později podrobně a s ironickou hořkostí rovněž zmiňuje v románě Sourozenci Tannerovi. O rok později pobývá ve Winterthuru a od července do prosince pracuje jako asistent inženýra Carla Dublera ve Wädenswilu u Curyšského jezera. Tuto zkušenost později mistrně popíše v románu Pomocník (Der Gehülfe, 1908). A v prosinci 1904 vychází konečně v lipském nakladatelství Insel jeho první knížka, Písemné práce Fritze Kochera.

V roce 1905 dochází ve Walserově životě k velkému zlomu. Po několika dřívějších neúspěšných pokusech odjíždí do Berlína za svým bratrem Karlem, pevně rozhodnut konečně se v tomto centru německé kultury prosadit. Je mu 28 let. Ubytuje se v bratrově bytě a díky jeho kontaktům získává přístup do berlínských kulturních kruhů. V Jakobovi von Guntenovi věnuje těmto pokusům několik opatrných, více či méně rozladěných deníkových záznamů, v nichž se jasně odráží pravá Walserova povaha: ostýchavost, přecházející v hlubokou nechuť přizpůsobovat se salónní společnosti: „V tomhle ohromném městě žije můj bratr…, který se jmenuje Johann a je něco jaký proslulý a uznávaný umělec… Nepůjdu za ním. Potkáme-li se náhodou na ulici a on mě pozná a bude se ke mně hlásit: dobrá, pak mi bude příjemné potřást si s ním bratrsky rukou. Ale sám takové setkání vyvolávat nebudu, nikdy v životě. Co jsem já, a co je on?“

A na jiném místě poznamenává ústy svého bratra: „Dav, to jsou otroci dneška, a jedinec je otrokem velkolepé davové myšlenky. Krásné a vynikající věci už na světě neexistují. O krásném, vynikajícím a řádném světě si můžeš nechat jen zdát… Zůstaň chudý a opovrhovaný, milý příteli… Být posledním chuďasem, to je nejkrásnější a největší triumf. Bohatí lidé, Jakobe, jsou nespokojení a nešťastní. Dnešní boháči: ti už vůbec nic nemají. Mocní, to jsou ti, kteří opravdu hladovějí.“ Z těchto slov jasně zaznívá Walserovo odmítnutí světa peněz a niterná potřeba vyčlenit se. V živých psychologických miniaturách se projevuje jeho schopnost citlivě posuzovat lidskou povahu a odhalit její sklon k přetvářce. Z takové pozice si ovšem přístup k vydání svých próz neusnadňoval. Doba před první světovou válkou nebyla ještě nakloněna podobným literárně-kritickým soudům o lidské duši, třebaže už byla těhotná rozpory a rychle směřovala ke katastrofě. S ohledem na pozdější tvorbu je na tomto místě vhodné zmínit se o Walserově šestiměsíčním pobytu na zámku Dambrau v Horním Slezsku, kde působil od října do konce roku 1905 jako sluha.

První, kdo v Berlíně uvěřil v jeho nadání, byl nakladatel Bruno Cassirer; počátkem roku 1906 mu dal podnět k napsání románu. V pouhých šesti týdnech vzniká tak text Sourozenci Tannerovi, Walserovo vylíčení rodinných poměrů a vztahů, v němž zachází do podrobností a o řadu let později toho lituje. Cassirer není knihou nijak nadšený, ale redaktor nakladatelství Christian Morgenstern ji vřele doporučí. Kniha vyjde ve dvoutisícovém nákladu a povzbuzený Walser píše koncem roku svého prvního (tzv. asijského) Pomocníka, knihu o cestě do Asie. S Christianem Morgensternem udržuje nejužší kontakty, má se od staršího kolegy co učit. Jeho texty jsou dosud gramaticky a stylisticky nedokonalé, je vidět, že Walser nedokončil gymnázium a také jeho švýcarské kořeny jsou znát.

Morgenstern je však o jeho výjimečném talentu přesvědčen: „Tento muž bude celý svůj život mluvit tak, jako teď, a bude mluvit stále krásněji a významněji, jeho knihy budou stále podivuhodnějším a divuplnějším zrcadlem života, který on, zatím ještě více podoben květině než člověku, prorůstá a bude prorůstat. Dnes v něm teprve svítá, ale až z něj jednou naplno vysvitne slunce, až se z tohoto mladíka… stane muž zralého ducha, bude to možná neslýchané divadlo.“ Walser se stěhuje do vlastního bytu v Charlottenburgu, kde píše svého druhého Pomocníka (Der Gehülfe, 1908). Asijská cesta u nakladatelů neprošla a Walser ji buď sám zničil, nebo se ztratila. Sepsal pak pod stejným názvem jiný text, popisující jeho několikaměsíční práci asistenta u inženýra Dublera, a dal mu stejný titul.

Pomocník je jediný Walserův román, který má pevně stanovený děj a vypráví skutečný příběh. Dodnes stojí u Curyšského jezera vila Abendstern, v níž se celý děj odehrává. Příběh je metaforou nechuti a neschopnosti mladého člověka zařadit se do reálného života a prvním náznakem ztráty víry ve smysl průmyslového pokroku. Kniha vychází u Bruna Cassirera a Walser píše na podzim svůj pravděpodobně nejlepší a nejvíce ceněný román Jakob von Gunten. Ten vychází o rok později a je na dlouhou dobu poslední významnou publikací Walserova díla.

Walser se cítí unavený a zklamaný, a navíc je bez prostředků. Bruno Cassirer nemá chuť dál pokračovat ve vydávání knih, která se jen obtížně prodávají. Walserův literární svět nenachází patřičný ohlas u čtenářů. V letech 1909 až 1911 mu vychází mizivý počet malých prozaických textů. V následujících dvou letech se Walser marně pokouší dokončit další román a aby měl vůbec kde spát a mohl v Berlíně existovat, slouží bohaté mecenášce Anně Scheerové v bytě na Spandauer Berg 1. Po její smrti se v březnu 1913 s Berlínem definitivně loučí.

Odjíždí do Švýcar za sestrou, učitelkou v Bellelay, kde se snaží najít s její pomocí ztracenou rovnováhu. Podniká dlouhé procházky po okolí a žije zahálčivým životem. Jeho hrdost je silně narušená, je na dně se silami. Po šesti měsících se vrací do Bielu, kde žije jako jeho otec v domě bielské milovnice umění Flory Akeretové (povídka Marie, 1916). Později se stěhuje do mansardy hotelu Modrý kříž a zůstává tam sedm dlouhých let. Poznává také svou dlouholetou přítelkyni Friedu Mermetovou.

Když v srpnu 1914 vypukla první světová válka, musel Walser narukovat. Odbude si několikatýdenní službu ve Sv. Mořici, ale k vojsku se musí ještě několikrát vrátit. V září roku 1916 napsal povídku Procházka (Der Spaziergang), v níž se vedle psychologických miniatur vyjadřuje k úloze a chování umělce a literáta ve společnosti. Při hledání nových možností uměleckého vyjádření používal místy až příliš přejemnělého stylu, v němž se nezřídka pohybuje na hranici banality. Později na tento přístup žehrá, ale dodává, že z této doby pochází několik jeho nejkrásnějších textů.

V zimě 1918 pracoval na svém pátém románu Tobold (pravděpodobně ho sám zničil) a v listopadu 1921 dokončil předposlední román Theodor (text se asi ztratil). V té době už žil v Bernu, a tím začíná jeho tzv. bernské období. Zajímavé je, že v této době mu povídky uveřejňovaly kromě jiných i pražské německé deníky Prager Presse a Prager Tagblatt, a to především díky jeho obdivovateli Maxi Brodovi. Roku 1925 vyšla v berlínském nakladatelství E. Rowohlt kniha Růže (Rose), poslední text, na jehož vydání aktivně spolupracoval.

Walser v tuto dobu trpěl přepracovaností a uchýlil se k terapeutické metodě psaní tužkou. Mnohem později vypráví v ústavu Herisau svému poručníkovi Carlu Seeligovi, že jinak už tehdy tvořit nemohl. Měl v té době ve zvyku psát své texty tužkou a pak je případně načisto přepisovat pro účely zveřejnění. Tak vznikají kratší či delší útržkovité texty, později nazývané mikrogramy, psané dvoumilimetrovým písmem a na pohled téměř nečitelné (Walser je psal starší formou písma Sütterlin). První dešifrovací pokusy po Walserově smrti (Jochen Greven) odhalily z tohoto období tzv. Felixovy scény a hlavně poslední, nesouvislý a silně útržkovitý román Loupežník (Der Räuber, 1925). O konečné rozluštění mikrogramů se až v osmdesátých a devadesátých letech zasloužili germanisté Bernhard Echte a Werner Morlang (Ze zápisků tužkou, Aus dem Bleistiftgebiet. Mikrogramme I-VI, 1924– 32).

Básníkův osud se začíná naplňovat. Walser trpí silnými depresemi a slyší v noci hlasy, které ho pronásledují a vyčítají mu, že se v životě nedokázal prosadit. Příčinou duševních poruch nebyla pravděpodobně jen vyčerpanost a poznání neodvratného životního neúspěchu, ale i emocionálně silně prožívané zklamání a rezignace před světem, dané snad i rodovými dispozicemi. Po dvou nezdařených pokusech o sebevraždu se nechává odvést k psychiatrovi a v doprovodu své sestry Lisy vstupuje 25. ledna 1929 do brány léčebného ústavu Waldau nedaleko Bernu, aby se léčil.

O této životní tragédii mluví již roku 1908 velmi jasně v Jakobovi: „Možná nikdy nerozprostřu větve a nevyženu haluze. Jednoho dne se z mého bytí a jednání uvolní jakási vůně, proměním se v květinu a budu docela málo, jen jakoby pro vlastní potěšení, vonět, a pak svěsím hlavu… Paže a nohy mi jaksi podivně ochabnou, duch, hrdost a charakter, všechno, všechno se zlomí a povadne a já budu mrtvý, ne doopravdy, ale jistým způsobem, a pak budu možná šedesát let takhle živořit a umírat.“

Diagnóza, která není dodnes považovaná za jednoznačnou, zněla: schizofrenie. Ještě před vchodem do ústavu se Walser vyčerpaně, ale napůl rezignovaně obrátí k sestře: „Myslíš, že opravdu děláme dobře?“ Uvnitř se po čase zklidní a dokonce obnoví svou spisovatelskou činnost. Když však nový ředitel roku 1933 rozhodne, že Walsera z reorganizačních důvodů přemístí do léčebny pro duševně choré v appenzellském Herisau, postaví se pacient na odpor. To bude můj konec, hrozí. Marně. Po převozu ztrácí definitivně zájem o literaturu a navždy se odmlčí. Literární dráha jednoho z nejsvébytnějších švýcarských autorů končí. Na tom nic nemění ani nové vydání Sourozenců Tannerových v curyšském nakladatelství Rascher koncem roku 1933.

V roce 1936, kdy v St. Gallenu právě vychází nové vydání Pomocníka, navštěvuje polozapomenutého Roberta Walsera v ústavu v Herisau curyšský spisovatel, žurnalista a velký obdivovatel jeho díla, obětavý Carl Seelig. Má v úmyslu přesvědčit spisovatele, aby se vrátil na literární dráhu. Po konzultacích s lékaři i se samotným Walserem navrhuje terapeutické procházky, a když se mu dostane svolení lékařů, zahajuje poslední šťastnější období ve Walserově životě. V mnohaměsíčních odstupech jezdí po celých dvacet let za básníkem do Herisau a spolu pak podnikají dlouhé vycházky okolní krajinou, nastupují do vlaku, odjíždějí daleko od zdí ústavu a pochodují desítky kilometrů přírodou, aby spolu mohli diskutovat.

Walser občas Seeligovi ochotně vypráví o svém životě, získává v něj opravdovou důvěru a seznamuje ho s mnoha svými názory na literaturu a kulturu obecně. Přesvědčit spisovatele k návratu do běžného života a k tvorbě se mu již nepodaří, ale z procházek postupně vznikaly unikátní záznamy, dokazující Walserův nezkalený způsob myšlení i po dlouhých letech dobrovolného odchodu do ústraní. Seeligovo Putování s Robertem Walserem (Wanderungen mit Robert Walser) vyšlo v nakladatelství Tschudy v St. Gallenu v roce 1957, tedy až po Walserově smrti, a je cenným svědectvím o autorově myšlení z doby, kdy o něm již kromě strohých lékařských zpráv neexistují žádné další záznamy.

Na Boží hod vánoční roku 1956 si devětasedmdesátiletý Walser vyšel sám na procházku a po namáhavém výstupu na vrch nad Herisau ho stihla mrtvice. Svůj konec jasnozřivě předpověděl již roku 1908 v Jakobovi: „Jednoho dne mě trefí šlak, opravdu zničující a smrtící, a pak bude všem těmhle zmatkům, vší té touze, neznalosti, vděčnosti a nevděčnosti, všem těm lžím a sebeklamům, tomu rádobyvědění a marnosti nevědění jednou provždy konec.“

Na hřbitově v Herisau stojí vytesáno do mramoru: „Jdu si svou cestou, ta mě vede v dál, domů; a tam, bez velkého povyku a umlčen, ležím stranou.“

Zdroj životopisu: R. Charvát ve Wikipedii

Populární autoři:

Charles Journet

1891 - 1975
Gottfried Keller

1819 - 1890