Nikolaj Ivanovič Bucharin životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

ruská, 1888 - 1938

Životopis

Nikolaj Ivanovič Bucharin (rusky Николай Иванович Бухарин (9.10.1888 — 15.3.1938) byl bolševický revolucionář, sovětský politik, filosof, žurnalista a spisovatel, lídr tzv. pravé opozice. Velice erudovaný, přemýšlivý, nebál se nesouhlasit, byl proti násilné kolektivizaci.

Byl členem politbyra (1924–1929), ústředního výboru (1917–1937), předsedou kominterny (1926–1929) a šéfredaktorem stranických novin Pravda.
Během revoluce 1905-1906 studoval na univerzitě a se svým nejlepším přítelem Ijou Erenburgem se účastnili studentských demonstrací. Pak vstoupil k sociálním demokratům a přilnul k bolševikům. V letech 1908-1910 byl třikrát krátce uvězněn, v roce 1911 odsouzen k 3 letům vyhnanství, z kterého uprchl a skrýval se v bytě u Šaljatikova a čekal na dokumenty, pak nelegálně utekl do Hannoveru a Rakouska-Uherska. V roce 1912 se v Krakově seznámil s Leninem, s kterým udržovali přátelský vztah. V emigraci se vzdělával, četl díla marxismu a utopického socialismu. V roce 1914 byl zatčen za podezření ze špionáže v Rakousko-Uhersku a poslán do Švýcarska. O dva roky později odjel přes Francii a Anglii do Stockholmu a ve Švédsku žil pod jménem Mojša Dolgolevskij (Мойша Долголевский). Nehledě na to, že se emigranti nesměli vměšovat do švédské politiky, psal články do levicových novin a byl činný v klubech, který byly považovány za revoluční. Po uvěznění byl poslán do Finska a Ameriky, kde se seznámil se Lvem Trockým - spolu redigovali noviny Nový svět. S Trockým byl jedním z mála těch, díky kterým vznikla Socialistická strana a veškeré levicové hnutí v USA.
Po revoluci 1917 se rozhodl ihned vrátit do vlasti, během cesty byl uvězněn nejdřív v Japonsku, pak v Čeljabinsku. Následovala strmá politická kariéra v Komunistické straně.
25.9.1919 se stal terčem teroristického bombového útoku a byk raněn.
Od listopadu 1921 se bil s trockistickou levou opozicí. Leninova smrt 21.1.1924 pro něj byla psychickou ranou, protože byl jedním z jeho nejbližších. Záhy se sblížil se Stalinem a byl jedním z nemnohých, který si s ním tykali a oslovovali se křestním jménem.

V roce 1928 vystoupil proti zesílené kolektivizaci a navrhoval evoluční cestu, kdy by družstevní a občanský sektor pomalu vytlačoval individuální domácnosti a kulaci by nebyli odstraněni jako společenská třída, ale postupně by se začlenili mezi ostatní vesničany. Tím šel proti Stalinovu směru.

Byl jedním z nejerudovanějších představitelů bolševické strany po jejím nástupu k moci. Ovládal francouzštinu, angličtinu a němčinu, v každodenním životě byl přátelský a vlídný, přístupný komunikaci.

V procesu s Antisovětským pravotrockistickým blkem byl jedním z hlavních obžalovaných.
13.3.1938 byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti, rozsudek zastřelením byl vykonán o dva dny později.

Dne 13. dubna 1956 Prezídium ÚV KSSS rozhodlo o přezkoumání soudního procesu s Bucharinem a dalšími, načež 10. prosince 1956 jej zvláštní komise odmítla rehabilitovat na základě „jejich dlouholetého protisovětského boje“.
V 80. letech, ještě za Brežněva, se k jeho odkazu otevřeně hlásili mladí komsomolci, kteří založili Klub komsomolské pravdy Nikolaje Bucharina a učili jeho díla.

Oficiálně byl rehabilitovaán v roce 1988. (zdroj životopisu: ru.wikipedia.org)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.