Mikuláš Medek životopis
česká, 1926 - 1974
Životopis
Mikuláš Medek (3. listopadu 1926, Praha – 23.srpna 1974, Praha) byl český malíř.
Vnuk impresionisty Antonína Slavíčka, syn generála a spisovatele Rudolfa Medka a bratr Ivana Medka zaujímá díky originalitě projevu, hloubce významu a nevšední spiritualitě svého díla v českých dějinách umění poválečné doby jedno z nejpřednějších míst. Je tomu tak o to více proto, že osvědčil svou uměleckou nezávislost a duchovní rozměry i v době vlády komunistického režimu u nás, tedy v době modernímu umění a svobodnému myšlení nesmiřitelně nepřátelské.
Mikuláš Medek absolvoval v letech 1942–1944 Státní grafickou školu v Praze a poté krátce studoval na Akademii výtvarných umění (1945–1946). Studia zde, ani na Vysoké škole umělecko-průmyslové, kde byl žákem Františka Muziky a Františka Tichého, nedokončil, když po komunistickém převratu byl v rámci čistek jako syn legionáře a generála prvorepublikové armády roku 1949 vyloučen. Několik měsíců pracuje jako pomocný dělník na revolverovém soustruhu ve smíchovské Škodovce, aniž by však přestal malovat. Poté, v době drtivých represí počátků padesátých letech svou výtvarnou profesí samozřejmě nemohl uplatnit a živil se příležitostnými zakázkami (drobné grafiky či restaurátorské práce), ale spolupracuje na ineditních „pracovních sbornících" skupiny výtvarníků a básníků, soustředěných kolem Karla Teigeho. V roce 1951 se oženil s Emilou Tláskalovou (Emila Medková – umělecká fotografka), která mu posléze byla po celý život velkou oporou. Mikuláš Medek bez přerušení - též však bez možnosti uplatnění a odezvy - pracoval důsledně na svém díle. Až díky relativnímu uvolnění politické atmosféry v šedesátých letech byl přijat do Svazu výtvarných umělců. Jeho první větší výstava proběhla až v roce 1963, nejcelistvější se konala v galerii Rudolfinum v roce 2002. Koncem šedesátých let pracoval a vystavoval též mimo naši zemi, v době nastupující normalizace však již malíře výrazně sužuje jeho dlouhotrvající těžká choroba (diabetes), která rychle progreduje. Na její komplikace (včetně psychických – nepochybně i v důsledku „nových poměrů“) ve svých nedožitých 48 letech předčasně zemřel na sklonku srpna roku 1974.
Výstava Mikuláše a Emily Medkových „Souvislosti“ byla otevřena od 22. listopadu 2007 do 20. ledna 2008 v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě.
Medkovo dílo se zpočátku opírá o tradici surrealismu, přinášeje přitom ovšem nové prvky duchovního rozměru. V roce 1952 vstoupil do existenciálního období s ústředním tématem lidské postavy v prostoru a na přelomu 50. a 60. let minulého století dospěl k abstraktní malbě. Výsledkem toho byly tzv. „preparované obrazy“ z barevných hmot, uspořádané do podoby plošných symbolů, racionálně rozložených barevných útvarů. Později promítal téma základní otázky smyslu života člověka přímo do barevné hmoty svých, originálními technikami vytvářených obrazů (emaily, apod.). V posledním období svého života rozvíjel imaginativní malbu a věnoval se též knižní ilustraci.
Jeho tvorba se díky neveřejným výstavám (tzv. Konfrontace) stala vzorem pro mladší radikální umělce, kteří se poté přiklonili k mezinárodnímu informelu. Po roce 1960 bylo Medkovi umožněno realizovat některé veřejné monumentální zakázky, z nichž nutno uvést v první řadě oltářní obraz kostela v Jedovnicích (1963), dále pak kompozice pro interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, Košicích (1963), v Paříži (1964), Praze-Ruzyni (1969) a New Yorku (1970).
Ústředním motivem Medkova díla je téma lidského údělu, které umělec spojuje emotivním vyjádřením intenzivního prožitku mystického charakteru ve vnitřně jednotný a neobyčejně působivý celek, který k divákovi promlouvá s výraznou naléhavostí. Symbolika znakových systémů vytváří zvláštní obrazové metafory existence člověka v jejím tragickém, bolestném a tajuplném rozměru. Obsahová závažnost, magická síla malířského rukopisu a duchovní energie, vyzařující z Medkových obrazů činí tohoto umělce jedním z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších zjevů nejen českého, ale i světového malířství druhé poloviny 20. století.
_
Mikuláš Medek byl jeden z nejdůsledněji postihovaných malířů, ne-li vůbec nejpostihovanější, různými zákazy a restrikcemi až do poloviny 60. let a po krátkém rozvolnění, od 70. let pak znovu. Jeho život i jeho obrazy působí jako výkřik. Je to sled opojení a smrtících pádů. Je to kaleidoskop lidského utrpení, uměleckých pochybností, duševní trýzně, fyzické bolesti. Mikuláš Medek je zcela výjimečná osobnost naší výtvarné scény. Jeho tvorba je ohromující, nenapodobitelná, těžce vykoupená.
Dokument „Nemaluji, své obrazy dávím“ režiséra Aleše Kisila je jediným uceleným obrazem umělce, o kterém se dlouhá léta mlčelo a ani současnost jakoby Mikuláše Medka neuměla ocenit a zařadit. On je ale opravdu nezařaditelný.
Mikuláš Medek je pojítkem k avantgardě, předběhl dobu, kdy se vraždila česká kultura. Josef Topol, spisovatel
O Mikulášovi se vědělo, že sedí doma jako Krtek a maluje a maluje a že jeho obrazy jsou jiné, než ty, co se vidí na výstavách. Jak se mám představa manipulovat, aby byla sdělná. To uměl Mikuláš Medek dokonale. Ludmila Vachtová, historička umění
Svědčil o duši a o nesmrtelnosti člověka. Jiří Kuběna, básník a přítel
Byl vynikající interpret svých obrazů. Anna Fárová, historička umění
(zdroj životopisu: Wikipedie, ČT)
Ocenění
Mikuláš Medek - knihy
| 1995 |
 Texty |
Žánry autora
Štítky z knih
deníky rozhovory české malířství poezie
Medek je 0x v oblíbených.