Michail Afanasjevič Bulgakov

ukrajinská, 1891 - 1940 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Michail Afanasjevič Bulgakov (Михаил Афанасьевич Булгаков, 15. května 1891 – 10. března 1940) byl ruský a sovětský prozaik, dramatik a lékař první poloviny 20. století.

"Té síly díl jsem já, jež chtíc konat zlo, dobro vykoná"
J. W. Goethe - Faust
(motto Bulgakovova románu Mistr a Markétka)

Je srpen roku 2003. Letenskou plání duní Rolling Stones. Jeviště se proměnilo v peklo, mezi plameny řádí Mick Jagger. Zpívá skladbu Sympathy for the Devil. I tak může vypadat interpretace Bulgakovova legendárního románu Mistr a Markétka. Je v tom nepochybně cosi symbolického, že Mick Jagger a Keith Richards, duše skupiny, jejíž členové jako by byli svojí existencí nezávislí na toku času, vytvořili jeden ze svých nejslavnějších hitů inspirováni magickou silou tohoto románu uvedeného mottem z Goethova Fausta. Navzdory tomu, že se autoři Sympathy for the Devil neupsali ďáblu, jejich 35 let stará skladba ani oni zatím nezestárli. Nezestárl ani román, jímž se nechali unést, a který dodnes patří k nejčtenějším dílům světové literatury. Vydání tohoto románu, jehož napsání chápal jako svůj životní úkol, ("Nejdřív dopsat, potom umřít", měl poznamenáno v záhlaví) se Bulgakov nedožil. Moc zla, jež v době vzniku Mistra a Markétky (1928 - 1940) ve spisovatelově zemi vládla, tomu zabránila. Vzdor proti němu nebylo možné přes všechnu složitost románové struktury přehlédnout.

Více než čtvrtstoletí ležel rukopis Mistra a Markétky v autorově literárním archivu. Když se ve druhé polovině šedesátých let podařilo spisovatelově třetí ženě vydání románu, byť jen časopisecky, prosadit, neobešlo se to bez ústupků sovětské cenzuře. Z díla byla vyškrtnuta nejen jednotlivá slova a fráze, ale celé epizody i několikastránkové pasáže textu, jejichž absence měla učinit z problémového románu dílo ideologicky nezávadné. Záměr znehodnotit tímto způsobem text by cenzuře nepochybně vyšel, kdyby šlo o řadové dílo průměrného spisovatele. K takovým autorům však Michail Bulgakov nepatřil. Jeho román, v němž se paralelně vyvíjejí dvě dějové vrstvy (pozemský příběh zneuznaného spisovatele Mistra a příběh jeho románu o Pilátu Pontském) propojené se sférou iracionální, gnostickým mýtem, svoji sílu neztratil. Bulgakovovo životní dílo, v němž se vyprávění postupně mění v hledání symbolické cesty vedoucí k pochopení smyslu pozemského bytí, kosmického řádu, se stalo kultovní knihou a jeho autor klasikem světové literatury. Román, o němž autor žertem říkával, že je "o ďáblovi", jakoby měl zvláštní moc, která přitahuje každého, kdo jej jednou otevře. Vábí, je plný tajemství a nejspíš nikdy nepřestane provokovat k hledání klíče k jeho výkladu. V následující stati se však čtenář nebude muset nořit do hlubin literární interpretace. Nebylo by to stejně dost dobře možné. Interpretací je tolik, že ani mezi odborníky neexistuje jednotný názor - každý čtenář i literární kritik má "svého" Bulgakova. Můj cíl je proto jiný: pohlédnout na spisovatele vzdorujícího silou svého talentu rodícímu se hrůznému společenskému systému jinak, než je obvyklé. Vynechat to, co si lze přečíst v každé odborné příručce či literární encyklopedii a zpřístupnit čtenářům informace, které tam obvykle nenajdou. Bulgakovova tvorba, od prvních próz až po poslední stránky Mistra a Markétky, je silně autobiografická. Nikoli náhodou v množství pracovních variant názvu románu nalezneme: Tak to jsem já... To, co pomohlo bezejmennému Mistrovi v Bulgakovově románu překonat sílu zla, klatbu, do níž upadl za své dílo, byla síla citu, Markétčina láska. O ní a o tom, že i moc zla někde začíná a někde končí, je nejen spisovatelův román, ale celý jeho život.

Michail Bulgakov se narodil roku 1891 v Kyjevě jako nejstarší ze sedmi sourozenců v rodině profesora kyjevské teologické akademie. Rodina Bulgakovových žila bohatým kulturním a společenským životem, jak bývalo u předrevoluční ruské inteligence zvykem. Hlavní roli při výchově dětí hrála matka, žena na svoji dobu velmi vzdělaná a nezávislá, "světlá královna", která místo ukolébavky hrávala dětem Chopina. Byla to ona, po níž Michail zdědil lásku k hudbě i ke knihám. Přestože matka brzo ovdověla a zůstala se sedmi ratolestmi v těžké materiální situaci, všem svým dětem dokázala zajistit dobré vzdělání.

Michail se po absolvování gymnázia rozhodl, přestože velmi váhal - vábila ho profesní dráha umělce nebo literáta - pro povolání, které mělo v rodině tradici, a přihlásil se na lékařskou fakultu kyjevské univerzity. Studia medicíny byla pro mladého Bulgakova bouřlivým obdobím, do něhož střídavě zasahovaly události obecného i soukromého charakteru. Ty první úzce souvisely s neklidnou atmosférou Ruska po revoluci 1905, ty druhé se zrodily jednoho letního dne roku 1908, kdy byla sedmnáctiletému Michailovi představena o rok mladší gymnazistka ze Saratova - Taťjana Lappa. Láska mezi ním a Taťjanou byla tak silná, že když jeho milou poslal otec na Vánoce jinam než do Kyjeva, kde čekal zamilovaný Michail, přišel do Saratova telegram od Bulgakovova přítele: "Telegrafujte falešný příjezd, Míša se chce zastřelit". Taťjanin otec složil telegram a poslal jej do Kyjeva, aby ho předali Bulgakovově matce... Na další setkání s Taťjanou si Michail musel počkat tři roky. Když měl konečně své štěstí na dosah ruky, opět zasáhl otec, jenž se jako Deus ex machina odvoláváním dcery z Kyjeva snažil ovlivnit situaci, neboť oba aktéři se mu zdáli pro vášnivý vztah příliš mladí. Taťjana si nakonec, pod záminkou, že bude navštěvovat historicko-filozofické vyšší ženské vzdělávací kurzy, odjezd do Kyjeva koncem léta roku 1912 prosadila a o pár měsíců později, v dubnu 1913, se stala Michailovou ženou. Peníze, které dostala věnem, ještě před tím, než řekla své ano, zaplatila za služby lékaře - s přírůstkem do rodiny Michail nepočítal. Po roční přestávce se dvaadvacetiletý Bulgakov vrátil zpět k medicíně, Tasja (tak Taťjaně říkal) ke studiu nikoliv. Jediné, na čem jí záleželo a co beze zbytku naplňovalo její život, byl Michail.

Styl života mladých manželů byl více než bohémský: přes den navštěvovali výstavy, po večerech divadelní představení, koncerty a pak dlouho do noci bloumali městem. O to, jak zabezpečit sebe a ženu se Michail příliš starat nemusel: náklady na živobytí stačily pokrýt peníze Tasjina otce, které své dceři i po sňatku posílal. Když došly, odnášela Tasja do zastavárny šperky. V roce 1916 Michail dokončil po sedmi letech studium medicíny a ještě bez diplomu odjel na frontu do polního lazaretu Červeného kříže. Byla válka, raněných přibývalo, lékařů byl nedostatek. Tasja, která jej nikdy neopouštěla, odjela s ním. Jako milosrdná sestra pomáhala svému muži při operacích, držela nohy, které amputoval. Zpočátku jí bývalo špatně, pak si zvykla. Když obdržel Bulgakov lékařský diplom, byl přesunut do týlu. Bylo běžné, že mladé lékaře umísťovali do zemských nemocnic, aby zastupovali své starší kolegy, jejichž zkušenosti byly více zapotřebí při záchraně životů na frontě. Pravdou je, že Bulgakov v té době příliš zkušený nebyl. Když mu přivezli první rodičku ke komplikovanému porodu se slovy: "Jestli zemře, zastřelím tě", předčítala mu Tasja z odborné literatury, jak má postupovat. Dítě i matka přežily, a tak i budoucí spisovatelský velikán zůstal naživu. Stejně jako pro ty, co jeho pomoc potřebovali, ani pro samotného Bulgakova nebyla jeho práce bez rizika. V létě 1917 se při ošetřování jednoho ze svých dětských pa­cientů nakazil záškrtem. Bylo nutné aplikovat speciální sérum, po němž nastaly nečekané komplikace vyvolané bouřlivou alergickou reakcí Michailova organismu. Život se stal nesnesitelným utrpením. Bez ustání svědící vyrážka a úporné bolesti mu nedovolily spát, oteklý obličej se podobal tváři člověka, kterého pobodaly včely. Jedné ze zoufalých nocí poprosil Tasju, aby mu píchla morfium. Během několika dní vyvolaly opakované dávky morfia efekt, který nečekal a nepředpokládal. Nacházeje se ve stavu, kdy mysl byla zastřena a tělo nepřipomínalo svoji bolestivou existenci, stal se na narkotiku závislý. Nová nemoc se rychle rozvíjela a okamžiky příjemného rozpoložení se střídaly se záchvaty depresí. V té době podruhé těhotná Tasja s těžkým srdcem opět vyhledala pomoc lékaře. Kromě toho, že Michail nebyl, stejně jako před svatbou, jejím těhotenstvím z nejrůznějších důvodů nadšen, hrozilo reálné nebezpečí, že morfium přítomné v jeho organizmu by mohlo dítě těžce poškodit.

Na jaře roku 1918 se Michail s Tasjou vrátili do Kyjeva, kde si otevřeli soukromou ordinaci. Brzy se však ukázalo, že specializace na venerické choroby nebyla dobrou volbou. Práce měli sice nad hlavu, ale jejich pacienti rozhodně nepatřili mezi bohatou klientelu. Kromě toho Michailův stav se nezlepšoval. K morfiovým injekcím přibyly ještě valeriánové kapky - opium. Pil je přímo z lahve. Tasja se mu různými způsoby pokoušela v přístupu k narkotikům zabránit, avšak účinek této taktiky byl vždy jen dočasný. Přesto především jí vděčí za to, že se ze závislosti vyléčil: místo morfia mu začala píchat bez ohledu na strašné chvíle, které následovaly, destilovanou vody. Postupně se stalo něco neuvěřitelného - pacient se vyléčil. Záchvaty agresivity a podrážděnosti, jež k odvykací kůře patřily, obnažily však ne zrovna nejlepší stránky Michailova charakteru. Jakoby se morfiový démon chtěl té, která ho vyháněla, pomstít. Jeho přátelé i rodina mu později nejednou vytýkali jeho neurvalé, nezřídka velmi ponižující chování k Tasje a přelétavé známosti, kterými ji zraňoval. Po jedné obzvlášť prudké hádce spočinul Bulgakov na Tasjině tváři zamyšleným pohledem a se slovy "Bůh mě za tebe jednou potrestá...", se rychle odvrátil. Pravdou je, že na konci života na své nepříliš gentlemanské chování k první ženě vzpomínal s lítostí. Pravdou také je, že když Bulgakov v péči své třetí ženy umíral, velmi si přál Tasju naposledy vidět a poprosit ji o odpuštění. A do třetice: pravdou je - a Tasja sama to několikrát během let, kdy byl Bulgakov už dávno po smrti, potvrdila - že kdyby to bývala věděla, určitě by přijela. I když se po rozchodu s Bulgakovem provdala ještě dvakrát, zůstal v jejím srdci, stejně jako ona v jeho, na celý život. Ale to už předbíháme o několik desetiletí. Je třeba se vrátit zpět. Máme toho ještě mnoho před sebou...

Když vypukla občanské válka, byl v říjnu 1919 Bulgakov mobilizován Děnikinovou armádou a odjel i s Tasjou na jih, do Vladikavkazu. Poté co začali bílí z Vladikavkazu ustupovat, Bulgakov měl v úmyslu stáhnout se společně s nimi, ale těsně před odjezdem onemocněl tyfem. Nezbylo než zůstat, cesta by znamenala jistou smrt. Když Vladikavkaz obsadili rudí, přijela komise hledající zbytky bílých, což pro Bulgakova mohlo skončit smrtí zastřelením či pověšením. Příkaz k jeho fyzické likvidaci mohla vyvolat i okolnost, že právě na stránkách zdejšího "bílého tisku" publikoval své první povídky. Byla to nepochybně i otázka štěstí, že Bulgakov nastolení rudých pořádků ve Vladikavkaze přežil.

Konec občanské války znamenal pro budoucího spisovatele konec iluzí o návratu starých časů. Musela v tom být notná dávka odvahy a odhodlání, když v tomto složitém období pověsil medicínu na hřebík, aby se mohl výhradně věnovat literatuře. Žili tenkrát z Tasjina masivního zlatého řetězu, poslední připomínky jejího někdejšího aristokratického původu. Když došly peníze, odštípli z něj pár ok a prodali. V létě 1921 bylo jasné, že ve Vladikavkaze dál nepřežijí. Řetěz, který kdysi v těžkých záhybech splýval na Tasjinu hruď, byl u konce. Oba manželé hledali východisko ze situace, každý však samostatně: Michail se připravoval na emigraci, Tasja odjela do Moskvy, přesvědčena že se s Michailem už neuvidí. Neuplynul ani měsíc, když se jí doneslo, že Michail je v Moskvě a hledá ji. Život bez ní si zatím nedokázal představit... Zase jako dřív žili bez ohledu na to, co bude zítra, chodili do divadel, vstřebávali výstavy, bloumali po nocích městem. Ačkoli Tasjin a Michailův přístup k životu byl poněkud lehkovážný, je třeba si uvědomit, že život v porevoluční Moskvě nebyl jednoduchý a kromě toho se vyznačoval mnoha typicky sovětskými specifiky spjatými s uváděním revoluční teorie do praxe. Největším problémem bylo řešení "bytové otázky", velkého problému, s nímž se nová vláda vypořádávala po svém. Po několikaměsíčním pobytu v experimentálním domě "pracující komuny", prvním svého druhu v celé SSSR, se zoufalý Bulgakov v zimě roku 1921 rozhodl pro poněkud nestandardní krok. Vědom si toho, že se svojí stížností by u výboru komuny nepochodil, napsal dopis Naděždě Krupské. Delikátně, aniž by se kohokoli jakkoli dotknul, vylíčil svoji potíž: dům žil v noci svým vlastním, velmi intenzívním životem, což způsobovalo, že pro nesnesitelný hluk Bulgakov nemohl ani spát ani psát. Navíc se k Bulgakovovým neustále dobývali klienti vedle bydlící prostitutky, kteří si v alkoholovém opojení spletli dveře. Složité úřední jednání dopadlo dobře. Přidělili jim samostatný pokoj v domě na Sadové ulici.

Přes všechny počáteční existenční potíže, kdy neměli ani na kousek chleba (svoji minulost - profesi lékaře spojenou se službou u bílých - Michail tajil, proto jen obtížně sháněl kvalifikovanou práci) a těžce chudokrevná, hladem vyčerpaná Tasja ležela na lůžku s pohledem upřeným ke stropu, se nakonec poměry u Bulgakovových stabilizovaly. Michail si pořídil elegantní oblek a žluté lakýrky a aby byl obraz, k němuž směřoval, úplný, opatřil si cvikr. To vše byly vnější atributy cíle, za kterým tvrdošíjně šel - dosáhnout alespoň minimálně důstojných podmínek existence: "Obnovit normu - byt, oblečení, knihy". Mohlo by se zdát, že podmínky pro to, aby mohli s Tasjou konečně začít v klidu žít, byly splněny. Opak byl však pravdou. Klid rodinného života bylo to poslední, po čem Bulgakov, od roku 1923 profesionální spisovatel pohybující se nyní v prostředí moskevské umělecké bohémy, toužil.

Na jednom z večírků pořádaném na počest emigrantů navrátivších se do sovětského Ruska, mu byla na počátku roku 1924 představena čerstvě rozvedená mladá dáma Ljubov Bělozerská. Pro Bulgakova představovala zjevení z jiného světa: nádherná, zářící oči, rozevláté vlasy vonící cizokrajnou Paříží. Tato známost nezůstala bez odezvy: za čtyři měsíce, v dubnu 1924, byl Bulgakov s Tasjou rozveden. Extravagantní tanečnice Ljubov Bělozerská hovořící plynule francouzsky splňovala Bulgakovovy požadavky na reprezentativní ženu do společnosti mnohem lépe než pro domov založená Tasja. Nějakou dobu bydleli Michail s Tasjou ještě spolu a rozvod komentoval jako záležitost, která na jejich vztahu nic nemění, jako akt pro okolí, který posiluje jeho mužské sebevědomí. Poté co Tasja však odmítla žít společně s ním i s Bělozerskou v jednom pokoji, sbalil si Bulgakov knihy a od své první ženy definitivně odešel. Za pár měsíců nato, koncem zimy 1924/25 začal v časopise "Rossija" vycházet na pokračování román Bílá garda, román o osudech porevoluční bílé emigrace, který se stal prvním krokem k Bulgakovově literární slávě i ke konfliktu s oficiálním proudem sovětské literatury. Číslo se začátkem románu přinesl jako dárek Tasje. Na první stránce stálo: "Věnováno Ljubě Jevgenijevně Bělozerské". Na Tasjinu námitku, že to byla ona, která seděla za třeskutých mrazů vedle něj a ohřívala mu prokřehlé nohy a ruce horkou vodou, aby mohl psát, odpověděl: "Požádala mě o to. Nemohu přece odmítnout cizímu člověku..." Rozčilená Tasja hodila Bulgakovovi časopis pod nohy. Tak skončila první láska velkého spisovatele.

V dubnu 1925 se Michail s Ljubou vzali, o rok později, v květnu 1926, přišla první domovní prohlídka. Při ní byly Bulgakovovi zabaveny deníky a rukopis novely Psí srdce. Touto drobnou prózou, příběhem o profesorovi, který voperováním mozku a pohlavních orgánů mrtvého kriminálníka učiní z toulavého psa sovětského občana Šarikova, byla zahájena řada spisovatelových nepublikovaných děl, v nichž zaznívaly tóny opovržení k sovětskému režimu. Společnost nebyla nakloněna Bulgakovově poetice, ostatně on jí, jak bylo cítit z jeho čím dál méně otiskovaných satirických povídek a fejetonů, také ne. Začal tedy hledat jiné způsoby, jak si zajistit existenci, a obrátil se k dramatice. Pro Moskevské umělecké divadlo napsal scénickou kroniku Dni Turbinových (1926) a drama Útěk (1926). Téma porevolučního osudu ruské inteligence, jež zde jako před časem v románu Bílá garda zpracoval, natolik popudilo oficiální kritiku z řad Ruské asociace proletářských spisovatelů, že pro své rozhořčení nenacházela slov. Tak byl vytvořen emotivně náležitě podbarvený termín "bulgakovština" - podle vzoru "bělogvardějština" - jenž byl pohotově aplikován i na autorova dřívější díla, v nichž bylo patrné groteskní vidění sovětské skutečnosti. Jako obranu proti tomu, proti čemu se stejně nemohl bránit - proti divadelní cenzuře - napsal satirickou komedii inspirovanou vlastními zkušenostmi Purpurový ostrov (1927). Jejímu zakázání zabránilo podle pamětníků jen to, že tehdejší vedoucí divadelního odboru Bljum se v jedné z postav hry poznal a aby se nezesměšnil ještě více, inscenaci povolil.

Přes všechny potíže přinesla druhá polovina dvacátých let do Bulgakovova života jednu velkou pozitivní změnu. To, po čem od okamžiku, kdy začala jeho putování bez stálého obydlí, tak strašně toužil, se stalo skutečností: podařilo se mu pronajmout samostatný malý třípokojový byt v tichém domě, v němž měl konečně vlastní pracovnu. Mohli bychom říci, že byl šťastný. Jeho nová žena, velmi emancipovaná a vzdělaná, se velmi dobře orientovala v literatuře i umění. Jelikož kromě francouzštiny uměla dobře anglicky, pomáhala svému muži v literární práci: překládala, zpracovávala historické prameny, bylo-li to potřeba, starala se o archiv. Z jejích životních zkušeností čerpal Bulgakov mnoho podnětů, od ní pochází také některé motivy, jež se později objevily v románu Mistr a Markétka. Bělozerská měla na svého muže nesporně pozitivní vliv, na tom se shodují všichni pamětníci i spisovatelovi biografové: vnesla do Bulgakovova bohémského života určitý řád, podařilo se jí snížit frekvenci jeho citových vzplanutí a eliminovat bujaré noční návštěvy literárních přátel. Byla silnou osobností, v níž se snoubilo to, co nebývá až tolik obvyklé: rozlet a vůle. Absolvovaná baletní škola v ní kromě smyslu pro umění, jímž byla svému muži blízká, vypěstovala vztah k pohybu, který působil blahodárně i na Bulgakova. V létě jezdili k moři, v zimě lyžovali. Přesto, nebo právě proto spisovatelovo druhé manželství nebylo poslední. O masopustu roku 1929 byla manželům Bulgakovovým ve společnosti představena manželka vysokého důstojníka sovětské armády Jelena Šilovská. Tato elegantní dáma navázala s Bulgakovovými čilé styky, které později ve vztahu k Michailovi přerostou rámec společenských konvencí. Avšak než se Jelena Šilovská objeví v Bulgakovově životě jako spisovatelova třetí žena, odehraje se ještě mnoho událostí, které nelze z našeho příběhu vypustit. Její vstup předznamenejme jen poznámkou, že se v manželství s vysoce postaveným mužem, kde o nic nebyla nouze, cítila opuštěná. Ostatně v situacích, kdy člověk z nedostatku jiné činnosti většinu času věnuje přemýšlení o sobě a svých pocitech, tomu tak nezřídka bývá. Ale abychom nepřeskočili důležitou fázi, mající z hlediska logiky vývoje našeho příběhu podstatný význam, vraťme se zpátky k událostem, které jsou svým charakterem od spisovatelova citového vzplanutí hodně vzdálené.

Na konci dvacátých let se Bulgakov nacházel, eufemisticky řečeno, ve složité situaci. Společnost, nad jejíž ideologickou bezúhonností ve sféře literární bděl Svaz proletářských spisovatelů a v oblasti divadelního umění Hlavní repertoárový výbor, začala velmi důsledně eliminovat jakékoli projevy svobodného ducha. Nic z toho, co Bulgakov napsal, se nesmělo publikovat ani inscenovat. Sehnat jakoukoli práci bylo ve všech případech marné - jeho politický profil mu nedovoloval ani ucházet se o manuální profesi. Protože se nacházel v situaci člověka, jemuž navzdory veškerému úsilí nebyla dána možnost zajistit si prostředky k existenci prací, zůstala poslední možnost: obrátit se oficiálním dopisem na místa nejvyšší. Když tehdejší špičky počátkem června 1929 obdržely spisovatelovu žádost, v níž naléhal, aby mu bylo společně se ženou umožněno vystěhování z vlasti, bylo pro "případ Bulgakov" vydáno tajemníkem ÚV Smirnovem přísně tajné, avšak jasné nařízení, jehož kopii obdrželi všichni členové a kandidáti politbyra ÚV VKS(b): "Co se týče Bulgakovovy žádosti o odjezd do zahraničí, domnívám se, že je třeba ji zamítnout. Pustit jej za hranice s takovými názory znamená zvýšit počet nepřátel. Lépe bude ponechat ho zde a instruovat ÚV, že je nutné na něm zapracovat a získat jej na naši stranu. Literát je to talentovaný a za tu námahu stojí". Smirnov též navrhoval, aby byly Bulgakovovi okamžitě navráceny deníky zabavené při domovní prohlídce, o něž již mnohokrát nejvyšší orgány oficiálně žádal. Tak tedy začala hra moci se spisovatelem, jehož výjimečné nadání rozpoznali i demagogičtí státní ideologové. Tyto skutečnosti však vyplynuly na povrch až po perestrojkovém zpřístupnění tajných archivních fondů.

Bulgakov se snažil různými způsoby domoci odjezdu za hranice a události, kterými se vše snažil za každou cenu uspíšit, následovaly rychle za sebou. Koncem září 1929 poslal dva dopisy: tajemníku Ústředního výboru pro umění SSSR Enukidzemu a Gorkému s prosbou, aby se za něj na nejvyšších místech přimluvili, několik dní nato, počátkem října 1929, vystoupil z řad Všeruského svazu spisovatelů. Tento poslední krok, jímž se Bulgakov otevřeně distancoval od příslušnosti k přisluhovačům režimu, vyvolal okamžitou reakci: během čtrnácti dnů vedení MCHATu rozvázalo se spisovatelem smlouvu na inscenaci jeho hry Útěk "vyvolávající sympatie k některým vrstvám antisovětské emigrace" a požádalo o navrácení vyplacené zálohy. Bulgakov zareaguje po svém: začíná psát hru o Moliérovi (Moliére čili bratrstvo svatoušků), drama o tragickém konfliktu umělce a moci. Touto hrou začíná v Bulgakovově tvorbě nová fáze, kdy přítomnost už není reflektována přímo, což bylo čím dál nebezpečnější, ale jsou pro ni hledány paralely v minulosti či ve sférách imaginace.

S koncem dvacátých let nastalo temné období a to nejen pro Bulgakova. Stalinův režim byl velmi vzdálen revoluční ideologii z počátku dvacátých let: spíše než o diktatuře proletariátu lze hovořit o diktatuře zla. Bulgakov pochopil, že "nepřidá-li se k nim", jak stálo v instrukci pro politbyro, nedovolí mu psát. V tomto duševním rozpoložení ("kolem mě se plazí jako had chmurné řeči, že jsem odsouzen ve všech smyslech", čteme v dopise bratrovi ze srpna 1929) se dává do psaní "románu o ďáblovi" nazvaného později Mistr a Markétka.

Na počátku roku 1930 byl Bulgakov se ženou naprosto bez prostředků. Poslední záchranu představovalo vyplacení honoráře za román Bílá garda, který vyšel v Paříži. Trvalo dlouhou dobu, než se spisovateli podařilo navázat spojení s bratrem Nikolajem studujícím v Paříži medicínu, který mu autorský honorář vyplacený nakladatelstvím poslal. Dopisy zjevně místo do Paříže putovaly na příslušné oddělení orgánů státní bezpečnosti. Korespondence s bratrem je zajímavým materiálem dokumentujícím, že ani v této situaci neztrácel Bulgakov humor: "Naprosto střízlivě oznamuji: moje loď se potápí, voda se valí na můj můstek. Je potřeba tonout statečně. Prosím, aby byla mé zprávě věnována pozornost. Existuje-li nějaká možnost poslat můj honorář (banka? šek? nevím jak), prosím, aby mi byl poslán: nemám ani kopějku...", píše v březnu 1930. O měsíc později, když byla zakázána hra Moliére, jejíž inscenace žila v Bulgakovově mysli jako poslední naděje, jsou už z jeho dopisu cítit vážné obavy: "Vypadá to, že už se nikdy v životě neuvidíme. Můj osud je složitý a hrozný. Teď mě nutí k tomu, abych mlčel, a to se pro spisovatele rovná smrti. (...) Svůj spisovatelský úkol jsem se v nepředstavitelně obtížných podmínkách snažil plnit, jak náleží, ale teď je má práce zastavena. (...) Asi jsem příliš složitý stroj, jehož produkce není v SSSR žádoucí. Velmi jasně mi to dokázali a stále dokazují tím, co se děje kolem mé hry Moliére."

Zákaz Moliéra nebyl v kontextu atmosféry doby ničím nepochopitelným. Téma svobodného nekonformního umělce, jenž je dušen těmi, které jeho tvorba atakuje, boj Moliéra s absolutním panovníkem o právo tvořit jinak než podle oficiálních norem, nabízelo přes své historické pozadí mnoho paralel ke skutečnosti. Analogie s králem Ludvíkem XIV., jenž stojí nade všemi a podobně jako slunce vrhá svůj hřejivý paprsek jen na ty, kteří si to zaslouží, tyranovi postavenému na úroveň boha nebo osudu, se v nastupujícím období kultu Stalinovy osobnosti více než nabízela.

Vraťmě se ale od Moliéra zpátky k autorovi hry. Pro situaci, v níž se nacházel, je adjektivum zoufalá jen velmi povrchním a nedokonalým popisem skutečnosti. "Nestane-li se nějaký zázrak, nezůstane v mém malém a vymrzlém bytě žádný předmět. Krámů mi líto není. Židle, sklenice, vezmi je čert. Bojím se o knihy! Moje knihovna není bůhvíjaká, ale být bez knih, by byla moje smrt...", čteme v Michailově dopise bratrovi do Paříže na počátku roku 1930. Veškerý nábytek v bytě Bulgakovových byl rozprodán, aby alespoň dočasně bylo na živobytí. Zůstala jen knihovna a měsíc co měsíc zvětšující se dluhy. Navzdory přetrvávající fyzické existenci občana Bulgakova, spisovatel Bulgakov byl mrtev. Jeho jméno zmizelo z tisku i z Velké literární encyklopedie. V naprosto beznadějném postavení, kdy z hlediska materiálního a v podstatě i fyzického - pro spisovatele neexistuje horší trest, než je-li mu znemožněno publikovat - neměl co ztratit, se Bulgakov rozhodl obrátit dopisem k vládě a k tomu, jenž jediný mohl zvrátit jeho osud - Stalinovi. Koncem března 1930 byl dopis definitivně zestylizován. Zbývalo jen přepsat ho na stroji. V této situaci nabídla Bulgakovovi pomoc Jelena Šilovská, která se s manželi Bulgakovovými, jak už jsem se zmínila, od roku 1929 přátelila. Přes protesty svého muže přinesla psací stroj, přepsala dopis tolikrát, kolikrát bylo potřeba a obálky pomohla Bulgakovovi roznést na sekretariáty těch, kterým byl adresován. Kromě hlavy státu to byli Molotov, Kaganovič, Kalinin, Jagoda, Bubnov. Tento dopis pak vešel do všech Bulgakovových biografií jako legendární dopis Stalinovi. Než se dostaneme k obsahu dopisu, dovolím si malou odbočku do spisovatelova soukromí. Pomoc Jeleny Šilovské, ve vztahu ke spisovateli cizí ženy, navíc manželky člověka, jenž zaujímal vysoké postavení v sovětské armádě a byl tedy úzce spjat s nejvyššími politickými kruhy, vyvolávala mezi lidmi, kteří byli Bulgakovovým blízcí, nejisté podezření. Riskovat kvůli někomu jen z občanského soucitu, tak statečný byl v Rusku třicátých let málokdo. Jediná Ljubov Bělozerská, spisovatelova žena, mávla nad podezřelou osobní angažovaností Šilovské rukou. Tak začal Michailův nový "román".

V souvislosti s těmito dvěma dámami, které byly na počátku třicátých let Bulgakovovi více než blízké, existují i dva odlišné prameny k tomuto období spisovatelova života. Tam, kde se svým působením ve spisovatelově životě překrývaly, nalezneme množství nesrovnalostí. Jednou z nich je i legenda kolem Bulgakovova dopisu odeslaného Stalinovi. Ljubov Bělozerská totiž text dopisu, tak jak byl zaznamenán tou, která jej přepisovala a posléze zaujala její místo ve spisovatelově životě, zpochybnila. Zde si neodpustím poznámku, že uvedené nesrovnalosti mohou být jednoduše způsobeny emocemi, jež jsou v případě obou žen historické objektivitě velmi vzdáleny. Vypátrat skutečné znění dopisu poté, kdy všichni aktéři i pamětníci události jsou mrtví, by mohlo pomoci jedině to, kdyby byl objeven ve Stalinově archívu. Při zprostředkování obsahu dopisu čtenářům se budu řídit tím, že odborné publikace původní verzi dopisu respektují. Jeho základní myšlenka byla prostá: dejte spisovateli možnost psát. Vyslovením občanské smrti jej nutíte ke krajním opatřením (tím je míněna spisovatelova žádost o vykázání z vlasti s právem odchodu i pro jeho ženu). V případě, že toto krajní řešení není možné, navrhoval spisovatel následující: "Nabízím SSSR naprosto čestně, bez stínu záškodnictví, odbornost režiséra a herce, jenž je ochoten svědomitě inscenovat jakoukoli hru, počínaje hrami shakespearovskými až po hry současné. Žádám, abych byl jmenován pomocným režisérem v Prvním Uměleckém divadle - v nejlepší škole vedené mistry K. S. Stanislavským a V. I. Němirovičem-Dančenkem. Nebudu-li jmenován režisérem, žádám funkci statisty. Není-li ani funkce statisty možná, žádám o funkci jevištního technika. Není-li ani to možné, žádám sovětskou vládu, aby se mnou naložila, jak uzná za vhodné, ale nějak naložila, protože já, dramatik, autor pěti her, známý v SSSR i za hranicemi, jsem zde, V TOMTO OKAMŽIKU žebrák, člověk ulice odsouzený k záhubě."

Za necelé tři týdny, 18. dubna 1930, zazvonil v bytě Bulgakovových telefon. Odehrál se památný rozhovor Bulgakova se Stalinem, kolem něhož, obdobně jako v případě výše uvedeného dopisu, v průběhu let vznikl celý mýtus. Žádný magnetofonový záznam rozhovoru neexistuje a pokud ano, např. ve Stalinově archívu, není o něm dosud nic známo. Logicky se pak jako nejvěrohodnější zdá výpověď spisovatelovy druhé ženy Ljubov Bělozerské, neboť to byla údajně ona, která zvedla sluchátko. Když se na druhém konci ozvalo "sekretariát ÚV, hovořit bude soudruh Stalin", považovala to za jeden z dalších žertů Michailových literárních přátel. Telefon mu však odnesla. Podle Michailova nervózního hlasu, kterým ji volal, poznala, že asi nepůjde o legraci a vzala si telefon v druhém pokoji. Stalin hovořil, jak později vzpomínala, hluchým hlasem se silným gruzínským přízvukem a ve třetí osobě: "Stalin dostal, Stalin přečetl..." Později Bělozerská, obdobně jako v případě dopisu, zpochybnila verzi telefonátu šířenou po Bulgakovově smrti jeho třetí ženou, že Stalin přislíbil spisovateli osobní setkání. Tato domněnka vznikla pravděpodobně až na základě dalších dopisů adresovaných Stalinovi, v nichž Bulgakov o setkání, ke kterému nikdy nedošlo, generalissima žádal.

Ať už se rozhovor odehrál jakkoli, jeho výsledkem bylo, že Bulgakov byl několik dní nato přijat jako asistent režiséra do Prvního Moskevského uměleckého divadla a inscenace jedné z jeho her, Dni Turbinových, zařazena zpět do repertoáru. K dokreslení historického kontextu, v němž události probíhaly, je třeba dodat, že v dubnu 1930, kdy měl Stalin už v rukou Bulgakovův dopis, neunesl rozpor s dobou a zastřelil se básník Vladimir Majakovskij. Možná byl Stalinův telefonát, jenž se odehrál den po Majakovského pohřbu, motivován obavami, že by nepůsobilo dobře, kdyby něco podobného učinil i Bulgakov. To jsou však jen ničím nepodložené spekulace. Motiv Stalinova telefonátu mohl být daleko prostší: třeba mu byl jen příjemný pocit ponížené vděčnosti, jenž s oblibou u svých poddaných, často těsně před tím, než dal rozkaz k jejich likvidaci, vzbuzoval. Navíc, jak je známo, rád vstupoval do osobního kontaktu s umělci. Ať už byla pohnutka vedoucí k onomu telefonátu ze Stalinovy strany jakákoli, Bulgakova zalila vlna velkého optimismu, naděje a chuti do další práce. Na jeho postavení nežádoucího umělce se však nic zásadního nezměnilo.

V průběhu třicátých let se Bulgakov obrátil na Stalina ještě několikrát. Mnohokrát jej prosil, aby mu dovolil vycestovat do zahraničí, když ve vlasti nemůže pracovat. Nutno říci, že tato korespondence byla jednosměrná. Tak jak dopisy zůstávaly bez odezvy, změnil se postupem času jejich charakter: Bulgakovovy počáteční kategorické žádosti o "okamžité vykázání z vlasti" dostaly smířlivější tón. "Není ve mně zloba, jsem jen velmi unaven. (...) Oznamuji Vám, Josife Vissarionoviči, že jsem byl velmi důrazně upozorněn vysokými kulturními činiteli, kteří v zahraničí byli, že tam nemohu zůstat. Byl jsem upozorněn na to, že otevře-li mi vláda dveře, musím být obzvlášť opatrný, abych nechtíc tyto dveře za sebou nezavřel a neodřízl si cestu zpátky, abych se nedostal do ještě horší situace než je zakázání mých her...," stojí ve spisovatelově žádosti z května 1930.

Než budeme v rozvíjení příběhu Bulgakovova spisovatelského osudu pokračovat dál, vraťme se ještě pár poznámkami do sféry jeho soukromí, která na rozdíl od spisovatelova chmurného údělu nepublikujícího tvůrce odsouzeného k nedobrovolné pasivitě zůstávala stále více než živá. Po bezmála dvouletém období skrývané lásky se Jelena Šilovská v říjnu 1932 stala spisovatelovou třetí ženou. Mnozí biografové rozchod Bulgakova s předchozí ženou, velmi inteligentní a vzdělanou Ljubov Bělozerskou, komentují slovy, že špatně snášel její časté invektivy směřované tam, kde byl velmi citlivý, k jeho spisovatelskému počínání. (Bulgakov si na své tvůrčí činnosti velmi zakládal a než se o něm přestalo psát, všechny zmínky o sobě si pečlivě vystřihoval a schovával.) Měla svůj svět, spoustu přátel a Bulgakov nelibě nesl její dlouhé telefonické rozhovory. Mrzuté námitky svého muže, že jej při práci neustále ruší, ignorovala komentářem: "Nejsi žádný Dostojevskij." Zjevně nebyl tím středem, kolem kterého by se točil její "vesmír".

Oficiálním stvrzením lásky k Jeleně Šilovské začíná poslední etapa Bulgakovova života. Nelze říci, že by spisovatelově třetímu sňatku nepředcházely dramatické peripetie, jež po letech působí úsměvně. Pamětníci událostí vzpomínali, že když šel Bulgakov oznámit generálu Šilovskému, že miluje jeho ženu, vytáhl na něj generál pistoli. Ke střelbě nakonec nedošlo - Bulgakov nebyl ozbrojen a generál byl čestný muž. Později vyjádřil generál pro svoji ženu pochopení: "Když se v Ljusi zrodil vážný a hluboký cit k jinému člověku, učinila správně, že ho neobětovala." V té době byl už Bulgakov těžce nemocný: léta cenzurních zákazů, štvanic v tisku a výsměchu úředníků neprošla kolem spisovatele bez následků. Trápily ho silné bolesti hlavy a záchvaty srdeční slabosti, později se k nim přidal strach ze smrti a strach z velkých prostor. Šilovská pár měsíců před svatbou se smíchem svému budoucímu muži odpřísáhla, že jej nenechá umřít jinak než ve svém náručí. Netušila, že to, co považovala za jeden z rozmarů zamilovaného muže, bylo myšleno vážně.

Poslední léta života zasvětil spisovatel především románu Mistr a Markétka. Při přepisování textu a zanášení korektur střídavě pomáhala Jelena Šilovská, nyní již Bulgakovová a spisovatelova sestra Olga, neboť rozvíjející se těžká neuróza komplikovala spisovateli nejen život, ale i tvorbu. Práci na románu provázelo množství mystických okolností. 23. ledna 1934 diktoval spisovatel kapitolu Požár v Berliozově bytě. Když v nočních hodinách skončil, propukl v bytě, který měl pronajatý, požár. Tak se stalo, že z vyhořelého bytu byl přestěhován do vlastního třípokojového bytu v Domě spisovatelů. Michail byl poprvé po mnoha letech, bez nadsázky řečeno, šťastný. Podařilo se mu konečně "obnovit normu" - byt, oblečení, knihy.

Román Mistr a Markétka je, jak jsem předeslala v úvodu, plný autobiografických momentů. Předobrazem postavy Mistra je sám autor. Jeho věk v románu ("přibližně třicet osm let stár") koresponduje přesně s věkem autora, když v polovině roku 1929 začal dílo psát. Štvavá kampaň v tisku rozpoutaná proti Mistrovi a jeho románu o Pilátu Pontském velmi připomíná útoky vedené proti Bulgakovovi v souvislosti s novelou Osudná vejce, hrami Dni Turbinových, Útěk či románem Bílá garda. Léty se vžilo, že reálným předobrazem Markétky byla Bulgakovova třetí žena, která sedíc u lůžka svého muže do posledních dní zapisovala vše, co jí slepý spisovatel diktoval. Sama Jelena tuto interpretaci, vytvoření jakéhosi mýtu kolem své osoby, po smrti spisovatele iniciovala. Aniž bych jakkoli zpochybňovala důležitost role, kterou sehrála v závěrečné etapě Bulgakovova života, dovolím si v rámci historické objektivity několik poznámek. Láska a milosrdenství, dva motivy dominující v postavě Markétky, nebyly vlastní pouze jí. Všechny tři ženy Bulgakovova života inspirovaly a zformovaly obraz Markétky, jen některé z nich čas nechal upadnout v zapomnění. Na Novoděvičím hřbitově leží sice po Bulgakovově boku Jelena, ale kdo ví, se kterou ze svých Markétek je spisovatelova duše. Těžko říci, zda jí odpustil, že se po jeho smrti stala milenkou jednoho z nomenklaturních kádrů socrealistické literatury a pozdějšího předsedy Svazu sovětských spisovatelů Alexandra Fadějeva. Vraťme se ale od románové postavy zpátky k jejímu autorovi.

Kromě čtení z Mistra a Markétky svým nejbližším, Bulgakov svoji práci na románu nikde viditelně neprezentoval. Ta část jeho tvorby, kterou v posledním desetiletí života před světem neskrýval, je úzce spjata s divadelním prostředím a světem opery. Od onoho osudového telefonátu se Stalinem (1930), po němž byl Bulgakov přijat do Moskevského uměleckého divadla (MCHAT), pracoval na této prestižní ruské scéně šest divadelních sezón. Mnohé dramatické i komické momenty ze zkoušek Moskevského uměleckého divadla pak s humorem zachytil v Divadelním románu (1936) inspirovaném právě vlastními zážitky z tohoto prostředí. Přestože divadlo a práci v něm Bulgakov velmi miloval a patřilo mu celé jeho srdce ("divadlo je moje duše"), v září 1936 se cítil již unaven neustálými boji s vedením divadla o inscenování svých textů, jež zpravidla končily jejich zákazem, a přijal nabídku hlavního dirigenta Velkého divadla (neméně prestižní scény jako byl MCHAT) a nastoupil zde jako libretista a konzultant. Napsal libreta k desítkám operních děl významných současných ruských hudebních skladatelů i klasiků. Bulgakovova práce libretisty, jež mu byla zdrojem obživy v druhé polovině třicátých let, kdy se žádná z jeho her nenacházela na seznamu povolených inscenací, a divadla, s nimiž měl podepsané smlouvy, na něj podávala žaloby, byla jen dalším z mnoha důkazů nevyčerpatelnosti a všestrannosti jeho tvůrčího talentu.

Od poloviny třicátých let plynul Bulgakovův život navenek poměrně klidně. Jeho dny naplňovala láska k Jeleně a výchova jejího mladšího syna z předchozího manželství, kterého přijal za vlastního (všechna tři Bulgakovova manželství byla bezdětná, pozn. I. R.). Jelena se starala o spisovatelovu agendu i o domácnost a s nevyčerpatelnou energií se pídila po všem, čím mohla svému muži učinit radost. V jejich novém bytě se objevil nábytek, koberce a později i klavír, za nímž sedávali jejich přátelé, nejlepší ruští hudební skladatelé své doby - Dmitrij Šostakovič a Sergej Prokofjev.

V květnu 1938 dokončil Bulgakov poslední rukopisnou verzi románu Mistr a Markétka. Správně předpokládal, že vytištěný román nikdy neuvidí, proto organizoval jeho předčítání u sebe doma. Hosté poslouchali, byli nadšení a v ústraní tiše litovali autora, který ztrácí síly tvorbou něčeho, co mu nepřinese nic kromě nepříjemností. Rok 1938 představoval v Bulgakovově osudu, do jehož naplnění zbývala už jen dvě léta, významný bod i z jiného důvodu. V září jej navštívili dva vysoce postavení pracovníci literárního oddělení MCHATu s návrhem, aby pro jejich divadlo napsal hru věnovanou šedesátému výročí narození generalissima Stalina, hru o tom, jenž držel Bulgakovův osud pevně ve svých rukou. Že by napsal hru o Stalinovi, uvažoval Bulgakov už od počátku roku 1936, jak lze vyčíst z deníkových záznamů třetí ženy, avšak skandál, který se rozpoutal kolem zákazu jeho hry Moliére, spisovatele od tohoto úmyslu odradil. Návštěva pracovníků MCHATu a jejich návrh představovaly pro spisovatele velkou výzvu. Bulgakov zakázku MCHATu přijal. Byl si vědom, že toto jeho rozhodnutí nepochybně zvrátí chod osudu. Zůstávalo však otázkou, kterým směrem...

V červnu 1939 podepsal s ředitelem MCHATu smlouvu o obsahu hry, v níž měl figurovat obraz mladého Stalina vystupujícího ve hře jako kladný hrdina kulturního mýtu. Součástí smlouvy, a to byl pro Bulgakova obzvlášť velký stimul, byl příslib většího čtyřpokojového bytu. Drama, jehož dějové jádro tvořily události batumské demonstrace organizované v březnu roku 1902 mladým Stalinem, dostalo název Batumi. Během léta byla hra, na níž Bulgakov pracoval už několik měsíců předtím, hotová. Její první autorské čtení před stranickou skupinou MCHATu bylo odměněno dlouhotrvajícím potleskem. Hercům byly rozděleny role a v polovině srpna Bulgakov odjíždí spolu se ženou jako vedoucí inscenační skupiny s herci MCHATu do Gruzie. Měli se zde věnovat studiu reálií k budoucí inscenaci, hledat inspiraci pro její výtvarný rámec, sbírat písně, které by posloužily k navození atmosféry generalissimova mládí apod. Po pár hodinách jízdy je mu však ve vlaku předán telegram: "Potřeba cesty odpadá, vraťte se do Moskvy." Na zpáteční cestě pocítil prudké zhoršení zraku - první příznak nastupující nervové choroby. V polovině září, o necelý měsíc později, následovalo nové prudké zhoršení Bulgakovova zraku. Lékařské konzilium potvrdilo diagnózu: rozvinutá roztroušená skleróza. Začátkem října1939 navštívil Stalin MCHAT a sdělil Němiroviči-Dančenkovi, hlavnímu režisérovi scény, že hru Batumi považuje za velmi dobrou, ale nelze ji inscenovat.

Taktéž začátkem října 1939 začíná slepý Bulgakov diktovat své ženě nové korektury románu Mistr a Markétka. Nutno říci, že Jelena dělala pro zlepšení zdravotního stavu milovaného muže vše, co bylo v jejích silách. Zařídila pro Michaila ještě ke konci roku 1939 léčebný pobyt v podmoskevském sanatoriu Barvicha, jehož výsledkem bylo dočasné zlepšení Bulgakovova stavu a návrat zraku. Zastavit vývoj choroby se jí však nepodařilo. 13. února 1940 Bulgakov naposledy diktuje své ženě korektury románu Mistr a Markétka. Další dny se u jeho lože střídají "ve službě" jeho blízcí a přátelé. 4. března 1940 umírá. 11. března se konala občanská panychida v budově Svazu sovětských spisovatelů, sochař Merkunov sňal z tváře spisovatele posmrtnou masku.

Co říci úplně na závěr? Snad jen to, že hra Batumi sehrála v poslední etapě spisovatelova života klíčovou roli. V případě, že by ji generalissimus přijal, mohla zvrátit spisovatelův osud. Stalo se tak, ale bohužel opačným směrem, než si spisovatel přál. Její odmítnutí znamenalo impuls k prudkému rozvoji nervové choroby, která do té doby v Bulgakovovi dřímala, a uspíšilo spisovatelovu smrt. Obraz sebe sama jako mladého romantického revolucionáře Stalin nepřijal. Pro mýtus se lépe hodil obraz moudrého člověka s bohatými životními zkušenostmi, postava Stalina třicátých let, kdy generalissimus dosáhl nejvyšší moci. Bulgakov, který se snažil o minimální možnou míru kompromisu se svým svědomím, však hru, v níž by vytvořil lživý obraz krutého diktátora, napsat nemohl. Ačkoli mnohé epizody ve hře Batumi se nám dnes mohou jevit jako dvojsmyslné, lze stěží připustit, že by spisovatel, který měl v živé paměti smutný osud své hry o Moliérovi, vědomě riskoval jakékoli dvojsmyslné narážky ve hře o Stalinovi. Bulgakovovým velkým přáním bylo, aby hra byla přijata. K ní se upínaly veškeré jeho naděje, neboť jen ona mu mohla pomoci získat postavení legitimního spisovatele a tím naději na publikaci životního díla - románu Mistr a Markétka.

Nechybělo mnoho a Bulgakov by se svým dílem zmizel beze stopy z ruské kultury, jako dočista zmizel z tohoto světa hrdina jeho posledního románu i se svou knihou a Markétčinou láskou. Nestalo se tak. Dobro v jeho odvěkém boji se zlem ve vývoji ruské reality minulého století zvítězilo. Spisovatelova životní i umělecká závěť vložená do románu, s nímž si bdělí strážci socialisticko-realistické estetiky po autorově smrti dlouhou dobu nevěděli rady, byla naplněna.

Zdroj životopisu: spisovatele.cz

Populární autoři:

Viktor Někrasov

1911 - 1987