Matěj Milota Zdirad Polák životopis

česká, 1788 - 1856

Životopis

Matěj Milota Zdirad Polák (14. února 1788 Zásmuky – 31. března 1856 Vídeňské Nové Město) byl český básník, učitel a důstojník.

Milota Zdirad Polák (vlastním jménem Matěj Polák, později uváděn jako Moric Polak) se narodil v Zásmukách v rodině ševce, později obchodníka s ovocem, Jakuba Poláka. Na doporučení zásmuckého učitele Josefa Celera přešel v roce 1798 do tzv. normální školy v Praze a v roce 1807 se stal výpomocným učitelem v pražském sirotčinci v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů). V roce 1808 vstoupil jako dobrovolník do rakouské armády shromažďované proti Napoleonovi. Byl zařazen jako kadet k c. k. pěšímu pluku č. 21 (tzv. Chrudimskému), jehož „inhaberem“ byl podmaršálek princ Viktor Rohan, později hrabě Albert Gyulai z Maroš-Nemethu a Nadasky. Bojoval u Aspern-Esslingu (21. – 22. 5. 1809) a Wagramu (5. – 6. 7. 1809). V krátké době, po necelém roce své vojenské kariéry, dosáhl důstojnické hodnosti korouhevníka. Do počátku roku 1813 byl se svým plukem ve východních Čechách. Po povýšení na poručíka a přeložení k pluku č. 15 bojoval v roce 1813 u Drážďan (26. – 27. 8. 1813) a u Lipska (16. – 19. 10. 1813). V roce 1814 se zúčastnil slavného vjezdu protinapoleonské koalice do Paříže. Po krátkém pobytu v Haliči a v Uhrách se stal jako nadporučík pobočníkem podmaršálka barona Františka Arnošta, svobodného pána Kollera. S ním se dostal v době tzv. vídeňského kongresu (který se konal od 1. 10. 1814 do 9. 6. 1815) do hlavního města monarchie a poté do Itálie, kde byl podmaršálek Koller jmenován intendantem rakouské armády. V letech 1818 – 1820 pobýval jako vychovatel Kollerových synů Augusta a Alexandra (pozdějšího generála, od roku 1868 českého místodržícího a od roku 1874 ministra války) střídavě v Praze a na Kollerově panství v Obříství u Mělníka. Po vypuknutí revoluce v Neapoli (v červenci 1820) odjel znovu s Kollerem do Itálie. Po Kollerově smrti přišel Polák v roce 1827 na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde v letech 1827 – 1830 vyučoval češtinu a literaturu. Po povýšení na setníka se vrátil k svému pluku a v letech 1831 – 1837 sloužil v tehdejších severních Uhrách (mj. na Trenčínsku a v Bratislavě). V roce 1832 se oženil s Emmou, o čtyřiadvacet let mladší dcerou dělostřeleckého důstojníka barona Augustina. V roce 1837 se navrátil na vojenskou akademii do Vídeňského Nového Města jako profesor válečného dějepisu a dohlížitel (prefekt) nad vyučováním jazyků. Jeho vojenská kariéra stoupala. Ještě v roce 1837 získal hodnost majora, v roce 1843 podplukovníka, 1848 plukovníka, do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor. Byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem "ze Zdiradova". Zemřel po mrtvici v osmašedesáti letech ve Vídeňském Novém Městě a zde byl také pohřben.

Pravděpodobně již jako student začal Polák psát německé verše. Do české literatury vstoupil ovšem až v prvé polovině desátých let 19. století. Při pobytu 21. chrudimského pěšího pluku ve východních Čechách se setkal s okruhem českých vlastenců sdružených kolem P. Josefa Liboslava Zieglera, faráře v Dobřanech u Dobrušky, mezi které patřil i dobrušský kupec František Vladislav Hek (známý jako literární postava F. L. Věk z Jiráskova stejnojmenného románu). Mezi Polákem a jen o šest let starším Zieglerem vzniklo přátelství. Byl to snad právě Ziegler, kdo rozpoznal v Polákovi literární nadání a podnítil ho k tvorbě. V roce 1813 vyšla na pokračování v Prvotinách pěkných umění (v beletristické příloze Hromádkových Císařsko královských vídeňských novin) rozsáhlá lyrická báseň "Vznešenost přirozenosti" s podtitulem "V slávozpěvích na Tvorce". Podruhé ji Polák vydal, výrazně upravenou (s pomocí Zieglera a Jungmanna) a s pozměněným názvem "Vznešenost přírody", v knižní podobě v roce 1819. Málokomu se dostalo od současníků tak příznivé kritiky jako Polákovi. Básník Šebestián Hněvkovský (1770 – 1847) ji označil jako geniální, Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 – 1820) o ní napsal, že „ostane hrdostí Čechů“ a sám Josef Jungmann (1773 – 1847) nadšeně prohlásil, že Vznešenost „jest v jistém ohledu nejvýtečnější až posavade plod českého básnictví a hodna nejlepších toho tvaru cizokrajním básním na bok postavena býti“. Ani mladý František Palacký (1798 – 1876) nešetřil slovy chvály, když prohlásil, že Polákovi „genius Čechie právem palmu by básnictví podati mohl, tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás posud aspoň žádný nám nepodal“. Polák měl štěstí, svou skladbu napsal v době, kdy rodící se, ale již sebevědomá česká obrozenecká společnost očekávala prvé velké (monumentální) dílo, které by se postavilo po bok vyspělému evropskému básnictví. Ostatní, pozdější Polákova básnická tvorba je žánrově i obsahově již značně různorodá. Řada jeho nepublikovaných rukopisů shořela při požáru Vídeňského Nového Města v roce 1834. Mezi nimi i dílo "Vznešenost hudby", které Polák považoval za svou stěžejní práci.

Ohlas Polákovy Vznešenosti krásně evokoval A. Jirásek ve svém F. L. Věkovi: „Václav se ani nehnul. Nejprve byl jen zvědav, dychtiv, i závist maně uhlodla, záhy však začal žasnouti. A žasl, žasl, a byl pak jako zmámen. Nic takového dosud neslyšel, nečetl. Co byly proti tomu všecky ty básně, které znal. A co jeho! Verše hrnuly se proudem. Neobyčejná řeč, nová slova, z nichž mnohé neznámo, nejasno, žádné však se neozvalo naplano, nýbrž plně silným, novým zvukem. Nerozuměl všemu, to ono znělo podivně, ze všeho však cítil smělost a sílu, zvláštní sílu, oheň, vzlet a nadšení, jež uchvacovaly.“

Dodnes zůstává z Polákova básnického díla živá báseň "Sil jsem proso na souvrati", část rozsáhlejší básně "Oklamaný miláček". Jedná se ovšem o původní lidovou píseň, kterou Polák použil a doplnil v jednotlivých strofách svými verši (tak jako mnoho jiných jeho současníků). To platí i o části Polákovy básně "Pivo, víno, voda", začínající verši „Kde je stárek, tu je mládek, nedaleko také pivovárek, kde se pivo vaří, tam se všechno daří…“

Prvý pobyt v Itálii v letech 1815 – 1818, kdy zde působil jako pobočník podmaršálka Františka Arnošta, svobodného pána Kollera, intendanta rakouských vojsk v Itálii, zúročil Polák v cestopise "Cesta do Itálie". Popisuje zde svoji cestu z Vídně, Štýrskem a Korutanskem do Benátek, do Toskánska a Říma a pobyt v Neapoli, v cíli své cesty, kde prožil tři roky. Vystupuje zde jako citlivý pozorovatel nejen krajiny, architektury, památek, ale i obyvatel, jejich práce, zálib, zvyků. Byl poučeným pozorovatelem, znalcem italských dějin a kultury, dokázal se dobře orientovat i na soudobé politické scéně. Nebyl nekritickým obdivovatelem všeho co viděl, stále u něj můžeme sledovat praktický a racionální pohled osvícence. Na straně druhé se v něm ovšem nezapře osobnost básníka, který na mnoha místech spojuje popis předmětu (či události) s vyjádřením vlastního vnitřního citového zaujetí. "Cesta do Itálie" není jen první novodobý český cestopis, ale v podstatě i první velké původní prozaické dílo nové české prózy. Zveřejňovat ho začal od roku 1820 J. L. Ziegler ve svém časopise Dobroslav. Knižně vyšlo až v roce 1862, šest let po Polákově smrti, kdy Karel Sabina připravil k vydání jeho souborné dílo.

Polák se zúčastnil i vykopávek v Pompejích, kde získával předměty pro sbírku barona Kollera. V jeho cestopisu najdeme přepisy bezmála padesáti antických nápisů, které přejal dílem z literatury, dílem z vlastního pozorování. Polák tak patří k zakladatelům nového vědního oboru u nás – epigrafiky.

Do roku 1849 zastával Polák místo profesora válečného dějepisu a dozorce nad výukou jazyků na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. V té době již češtinu běžně v mluveném slovu nepoužíval (byť se ani v této době české tvorby nevzdával), své děti vychoval německy a s českým kulturním prostředím pravděpodobně již neudržovala žádné styky. Podle svědectví žáka akademie Friedberga Mírohorského „zle se sápal na chovance Čechy, kteří navedeni Burianem nebo Fialkou hlásili se u něho česky, drsně poukazuje na němčinu jako jazyk služební“. Jeho současníci udávali, že, ke konci svého působení na akademii „byl již bez ráznosti, skoro slabomyslný“. Do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor. Zbytek života prožil ve Vídeňském Novém Městě, kde také 31. března 1856 zemřel.

Když Polák v roce 1856 zemřel, stál již dávno mimo kulturní dění v Čechách, nebyl ale zapomenut. Krátce po jeho smrti přinesl rozsáhlý nekrolog Lumír. V roce 1862 připravil Karel Sabina souborné vydání jeho spisů. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století můžeme nalézt v českých časopisech a novinách řadu článků věnovaných Polákovi. Přetrvávající zájem o Poláka ilustruje i vzpomínka Mikuláše Alše na setkání s Vítězslavem Hálkem v Umělecké Besedě, kde Hálek dával k dobrému vzpomínku na to, „jak ve svém životě uviděl jednou básníka a generála Milotu Zdirada Poláka, tvůrce básně Vznešenost přírody, že to bylo v Klementinské koleji, kde si Polák zřizoval hodinky dle znamení na věži…“ Pravděpodobně již v roce 1882 vzniká v Zásmukách spolek na postavení pomníku M. Z. Polákovi. 13. 7. 1884 došlo k odhalení pamětní desky na domě, který stál v místech původního rodného Polákova domku. Jednalo se tehdy o velkou národní slavnost. Když v devadesátých letech 19. století a na počátku století dvacátého vydával Alois Jirásek svůj rozsáhlý román F. L. Věk, stal se Milota Zdirad Polák i jednou z literárních postav. K dalšímu vydání Polákových spisů došlo díky prof. Josefu Bradáčovi na počátku 20. století, v roce 1907. Nedlouho poté se podařilo objevit v rodině Polákova vnuka setníka Emericha Poláka ze Zdiradova i několik jeho rukopisů (do té dobyly byly považovány všechny za ztracené). Nález učinil profesor brněnského gymnázia F. J. Rypáček a věnoval je Muzeu království Českého (Národnímu muzeu), dnes se nacházejí jako samostatný fond v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Je z nich zřejmé, že Polák tvořil české básně v podstatě až do konce svého života. V 70. letech se dílem M. Z. Poláka zabýval literární historik Alexandr Stich. Podařilo se mu připravit k vydání kritickou edici "Cesty do IItálie" (Praha 1979), obsahující i úvodní studii Italský osud České literatury a Milota Zdirad Polák. Jelikož tehdy již Stich nesměl publikovat pod svým jménem, vyšla kniha pod jménem jeho kolegyně Felicitas Wünschové. Hrob Miloty Zdirada Poláka ve Vídeňském Novém Městě byl v roce 2002 restaurován a na podzim téhož roku, kdy vyvrcholilo sympózium 250 let češtiny v rakouské armádě, na něj položili velvyslanec České republiky v Rakousku dr. Jiří Gruša spolu s představiteli rakouské a české armády věnce a vzpomněli této významné osobnosti. (zdroj životopisu: česká wikipedie)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.