Josef Durdík

česká, 1837 - 1902 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Byl nejstarším z 15 dětí kloboučnického mistra. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové, kde učil duchovní protektor jeho rodiny Václav Kliment Klicpera, studoval (1854–57) na pražské univerzitě přírodní vědy, matematiku a filozofii. V l. 1860–61 byl asistentem na české vyšší reálce v Praze, 1862–66 suplujícím profesorem matematiky a fyziky na gymnáziu v Litomyšli (kde navázal filozoficky jej inspirující přátelství s německým filozofem M. Drossbachem), od r. 1867 vyučoval na pražském Akademickém gymnáziu navíc filozofii. Po habilitaci v r. 1869 přednášel na pražské univerzitě jako soukromý docent dějiny novověké filozofie a průpravu k estetice. 13. 9. 1874 byl jmenován mimořádným a 25. 3. 1880 řádným profesorem filozofie. Enormní byla jeho aktivita politická, kulturně organizační, populárně vědecká, přednášková a publikační. Byl iniciátorem založení Jednoty filozofické, jejím protektorem, i zakládajícím členem Jednoty českých matematiků. Jeho přednášky ve všech pražských „Besedách“ a „Jednotách“, zvláště pak v Americkém klubu dam manželů Náprstkových, byly pokládány za mimořádné společenské a intelektuální události. V l. 1883–89 byl poslancem za národní stranu na českém zemském sněmu. R. 1890 se stal řádným členem a záhy nato i tajemníkem 1. třídy Akademie pro vědy, literaturu a umění, r. 1876 mimořádným a 1882 řádným členem KČSN. Byl i místopředsedou družstva Národního divadla, od r. 1878 předsedou družstva pro zbudování Akademického domu. Psal básně a divadelní hry. Byl předním literárním kritikem a významným překladatelem, zejména Byrona, kterého ctil a propagoval stejně jako svého přítele básníka Rudolfa Mayera. Zasílal každoroční přehledy o české literatuře do londýnského Athenea (1874–82) a přispíval do mnoha dalších časopisů. Cestoval po Německu, Francii, Anglii, kde v r. 1875 navštívil Darwina, jehož učení u nás šířil. Po vcelku bezvýznamném konfliktu v Jednotě filozofické (1882) a po D. článku v Květech (1883) došlo mezi D. a Masarykem k pokračujícím neshodám a napětí, vrcholícím vyšetřováním před Akademickým senátem FF (1890). Nevraživost, již k němu chovali někteří z Masarykova okruhu, byla založena spíše na důvodech osobních než věcných. Pro jeho údajné pozérství a „neomylnickou urputnost“ ho nejjadrněji odsoudil F. X. Šalda v Juveniliích. D. skutečným antipodem byl však katolický profesor Löwe, jenž mu znepříjemňoval život pro jeho pokrokové, antiklerikální smýšlení. Mnozí D. významní žáci, kteří přešli vesměs k pozitivismu, naopak oceňovali, že jako člověk svobodomyslný psal „proti zpátečnictví, proti pedanterii v literatuře a ve veřejném životě“ (F. Krejčí), že „byl všude a všechno ho zajímalo“ a vyznačoval se „zvláštní milou přívětivostí a milou povahou“ (F. Drtina), že „vychoval řadu žáků nadšených pro filozofii, kterým byl nejen učitelem, ale i přítelem“ (F. Čáda), že si „vytvořil zvláštní sloh, jehož hlavní předností jsou jasnost a srozumitelnost, pevná logičnost a milá živost, vzlet“ (G. Zába). Také J. Vrchlický ho označil za „výtečného organizátora“, jenž se přičinil o „prohloubení ducha českého“, a J. Neruda za „chloubu naší vědy“. O deset let mladšímu O. Hostinskému byl účinným rádcem i přímluvcem a třebaže se později v mnohém vědecky rozcházeli, J. Bartoš obdivoval, jaká přesto „duševní noblesa spojovala přátelství obou těchto mužů“. – D. bratr Petr (1845–1909) se stal docentem pedagogiky na české pražské univerzitě; napsal např. spisy Pedagogika pro střední školy I–III (1882–87) a O základech mravnosti. Pokus mravouky přirozené, zvláště pro potřeby vychovatelské (1893).

První nástin své metafyziky podal ve své habilitační práci Leibniz und Newton (1869). Přírodovědný atomismus obohacuje Leibnizovým monadismem o myšlenku „vniternosti“, Newtonovým gravitačním zákonem o ideu „působení na dálku“ („skutečně jsoucí je nekonečné a vniterné“) a Kantovým kriticismem: „před jakýmkoli myšlením jsme ve vztahu bezprostředního vzájemného působení s reálnými bytostmi; skutečnost smyslově vnímáme, jev vytváříme“. Vychází tak z určitého monadistického pluralismu, tedy z leibnizovství, jak byl také charakterizován v Ueberwegovi. Tato původní syntéza zabarvuje i D. pojetí herbartismu v dalším jeho vývojovém stadiu, v němž si získává pověst našeho nejvýznamnějšího herbartovce, a to popularizací a výkladem nejen Herbartovy metafyziky a metodologie, ale hlavně jeho psychologie a praktické filozofie a energickou i duchaplnou obhajobou herbartismu před výtkami, že k nám byl uměle zaveden z Vídně, aby čelil rozvratným důsledkům Hegelovy filozofie. Základ herbartovské metafyziky shledává v pojmu „reálu“ („bytku“, „věcniny“). V článku O metafysice (1886), zahrnutém do jeho druhého nejzávažnějšího metafyzického díla Soustava filosofie, vysvětluje herbartovský realismus z všeobecné platnosti kauzality, „která mě sama nutí k tomu, abych uznal, že mimo mne existuje něco, věc (res)“. Podstatu světa tvoří množství individuí, nedělitelných bytostí; tento ontologický individualismus je určitou verzí nominalismu. Domnívá se, že ke svému příklonu „k novému filozofickému realismu pro jeho střízlivost a logickou přesnost nalezl průpravu v odborném vzdělání matematickém a přírodozpyteckém“. Ve svém třetím hlavním (nejrozsáhlejším) metafyzickém spisu Darwin und Kant, zanechaném v rukopise, objevuje v darwinismu další argument pro „vniternost všeho jsoucího“. Darwin obohacuje jeho eklektickou syntézu o myšlenku účelovosti pojaté jako imanentní zákonitost dění. V metafyzice však těžiště D. odkazu nespočívá. Metafyzika má následovat za vědami a nikoli stát nad nimi – je „závědou“, ne „nadvědou“. Zavedl často uváděnou definici filozofie jako „vědy, která na základě výsledků ostatních věd jednotný názor světa sestrojiti hledí“. Ve své Architektonice věd (1874) provedl novou vědeckou klasifikaci: rozdělil veškeré vědění na „zevnovědy“, „nitrovědy“ a metafyziku. Sepsal první české přehledné dějiny filozofie, které zahrnují zčásti antické Řecko a novověk. Největší proslulost a obdiv mu zjednala jeho Všeobecná aesthetika (1875), jež byla u nás zatím nejsoustavnějším vědeckým výkladem tohoto oboru z hlediska zimmermannovsky pojatého herbartismu, jehož pět všeobecných estetických forem s malými obměnami přejala. Estetika je pro D. tvaroslovím, jejím předmětem je čistá forma. V jeho koncepci formy jako „způsobu složenosti“ byla rozpoznána anticipace „struktury uměleckého artefaktu“ z pojmové výbavy budoucího strukturalismu (M. Novák), podobně jako v jeho „teorii obrysu“ se začíná „konstituovat významná část učení o sémantice básnického slova“ (O. Sus). Kromobyčejnou pozornost věnoval jazyku, „estetice mluvy a přednesu“, zejména v Kallilogii (1872), knize „specificky durdíkovské“ (O. Hostinský). Zasloužil se o sloh české vědecké prózy. Spolu s Dastichem zveleboval českou filozofickou terminologii i odborné názvosloví dalších duchovědních oborů. Vděčíme mu i za některá nová slova: nálada, slavomam, soběstačnost, útulný aj.

Zdroj životopisu: Internet

Populární autoři: