John Ashbery

americká, 1927 - 2017 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Slýcháme, že je jeho poezie obtížná, složitá a prakticky rozumově neproniknutelná, a zároveň se o tomto básníkovi říká, že je ze všech současníků nejoriginálnější a nejzajímavější. Oba názory se kříží v paradoxu, ale právě ten je Ashberyho živlem; mnohé protimluvy jsou přímo programově zakotveny v jeho díle. Jedna z posledních sbírek Sled stínů (1981) byla dokonce původně ohlášena pod názvem „Paradoxy a oxymora" a svým tónem by jistě tomuto titulu nijak neprotiřečila. Lidé, kteří hodnotí básníka kriticky, považují jeho paradoxy za projevy nedůslednosti v myšlení nebo samolibé vrtochy, ale pro jeho fanoušky jsou pravé ony cennými úlovky z průzkumných sond do reality našeho vědomí. „Nemyslím, že je moje poezie nepřístupná," brání se autor, „je-li soukromá, zabývá se též soukromím každého z nás."

Ashberyho tvorba je bytostné experimentální: prvotní básníkovy úvahy o podstatě a možnostech poezie byly motivovány analogiemi s jinými druhy umění. Na hudbě obdivoval schopnost přesvědčovat pouhou výstavbou argumentace, bez potřeby vyjádřit konkrétní obsah. Hudební skladba však pro něj zůstala jen snem. Osobně měl blíže k umění výtvarnému, a to zájmem i nadáním. Narodil se v Rochesteru roku 1927. Než se rozhodl studovat na Harvardu a Kolumbijské univerzitě anglistiku, věnoval se intenzivně malování. Po studiích uveřejňoval výtvarné kritiky, které nepřestal psát dodnes: působil jako výtvarný redaktor řady novin a časopisů v Evropě a v Americe. K zamyšlení jej přiměli zvláště abstraktní expresionisté a Ashbery se pokusil ve své abstraktní lyrice o literární paralelu — pro něj nabyla mikrostruktura (důležitost detailu) primárního významu, i pro něj se stal sám proces tvorby zároveň tématem. Ashberyho básně jsou sledem jasně promlouvajících útržků, mezi nimiž je obtížné najít logické spoje: básníkova poezie se stává přečasto i předmětem jejího obsahu a jednotlivé verše jsou pouhým záznamem aktu svého vzniku, jak tomu bylo se skvrnami, čarami či tečkami na plátnech Pollockových, Klineových nebo de Kooningových. Nicméně trochu skepse vůči proklamované výtvarné inspiraci je jistě na místě. Řeč malíře a básníka se přece jen realizují odlišnými prostředky, a proto i pro Ashberyho byla bezprostředním podnětem více tradice literární, v níž klíčový význam měla osobnost Wallace Stevense. Zvláště vlivná byla jeho víra, že materiál poezie a poezie sama jedno jsou (už vlastně přesvědčení Whitmanovo) a že básnická metafora může žít život nezávislý na svém reálném zdroji.

U Ashberyho prý konečně v americké poezii našly uplatnění též freudistické „volné asociace". Básník vskutku považuje realitu snu za sféru přirozené existence fragmentů zkušenosti i jejich citových stop a věří, že její imitace může odhalovat i „skryté vztahy mezi zdánlivě disparátními věcmi a pojmy". Nerekonstruuje obsahy, ale strukturu snu: výsledkem je vágnost, ale zároveň lehkost přecházení od obrazu k obrazu, od promluvy k promluvě. Pohybujeme se jako v mlze, vnímáme přesně podrobnosti, ale cítíme se ztraceni. A možná i zklamáni, očekáváme-li od poezie pouze intelektuální uspokojení.

Nepřekvapuje, že je Ashbery uváděn do souvislostí s literárním surrealismem, i když je u něj, více než u jiných amerických „surrealistů", patrna formální povaha tohoto spojení — nejde tu o autonomní názor na skutečnost a umění, ale spíše o specifické projevy jazykového experimentování. A to má u Ashberyho vlastně platónský základ — věci jako by se stávaly vlastním stínem, osvobozují se od materiální hmotnosti a ve svém novém skupenství získávají volnost a svobodu, s níž vstupují do stále nových kontextů v nekonečném proudu básníkových spontánně a elegantně plynoucích výpovědí. Některé jsou dlouhé na stovky veršů, jiné mají i s titulem pouze tři. Všechny vyvěrají z jednoho zřídla. Proto je výstižné tvrzení, že Ashbery píše víc poezii než básně. Někdy nechává vytrysknout hned dva proudy najednou, jako v dlouhé básni „Litanie" ze sbírky Jak víme. Na stránkách knížky je jisté snadné otisknout dva sloupce veršů vedle sebe, ale jak je máme číst nebo vnímat? V přeložené „Fantazii na ,Ořechově hnědou dívku'" se dva hlasy časově střídají, ale můžeme si být jisti, že za hrdinu mluví vždy „on" a za hrdinku „ona"? I když skladba má být improvizací na anglickou baladu z 15. století, je jasné, že se autor hravě přenáší do současnosti i nadčasovosti. Tématem výchozí básně byla oslava ženské věrnosti a oddanosti. Aby svou milenku vyzkoušel, předstírá mládenec, že musí jako vyhoštěnec do zeleného lesa; když je však ona ochotna jej následovat a snášet s ním všechny strasti, dá se jí poznat jako šlechtic. Nakolik relevantní je tento příběh pro chápání Ashberyho básně? Určitě méně než skutečnost, že čteme záznam básnické paměti a produkt senzitivního a erudovaného vědomí Johna Ashberyho. A ještě praktická rada: nejde o to textu za každou cenu porozumět, ale včíst se do něj. Statistika říká, že právě tento básník je z nejčtenějších (určitě z nejprodávanějších) v dnešní Americe. Pokud to zní paradoxně, patří i to k Ashberymu. On během svého pařížského pobytu (v letech 1955—65) překládal z francouzštiny nejen knihy francouzských autorů, ale i své francouzsky uveřejněné verše, aby mohly vyjit anglicky. On je prvním moderním americkým básníkem, který může s pýchou uvést nejen své francouzské vzory a oblíbence – Guillaume Apollinaire, Pierre Reverdy, Raymond Roussel –, ale i následovníky a „žáky": Michel Deguy, Marcelin Pleynet, Denis Roche.

Populární autoři: