Ivan Dubský

česká, 1926 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Po maturitě na reálném gymnáziu v Chrudimi (1945) vystudoval filozofii a sociologii na FF UK. V r. 1951 získal doktorát filozofie na základě dizertace o Marxově kritice pojmu práce u Hegela a v anglické klasické ekonomii.

V l. 1952–53 byl asistentem dějin filozofie na VŠPHV v Praze (přednášel o novověké filozofii a antické filozofii od Sokrata po helenismus). V r. 1953 přešel do Kabinetu pro filozofii ČSAV (pozdějšího FÚ ČSAV), kde pracoval nejprve v oddělení dějin české filozofie (v r. 1958 obhájil kandidátskou práci o ideologii české sociální demokracie do r. 1888), později v oddělení soudobé západní filozofie. Účastnil se XII. mezinárodního filozofického kongresu v Benátkách (1958) a několika dalších kongresů a kolokvií.

V r. 1967 externě přednášel na FF UK o problémech filozofické antropologie a vedl seminář o Heideggerovi. V l. 1965–66 a 1968–69 měl stipendium Alexander von Humboldt-Stiftung v Husserlově archivu v Kolíně n. R. a ve Freiburku u L. Landgrebeho a E. Finka. V době tzv. normalizace mu byl nejdříve zrušen pracovní poměr, pak byl přijat zpět do FÚ ČSAV na krátkodobé smlouvy a v r. 1974 definitivně propuštěn.

V l. 1975–89 byl v invalidním důchodu, po rehabilitaci se vrátil do FÚ ČSAV. Patří k signatářům Charty 77.

Z moderní české filozofie se věnoval hlavně J. Patočkovi a L. Klímovi.

Zkoumáním fenoménu odcizení, jehož validita přesahuje 19. století (zkušenost odcizení nalézá u Franze Kafky), a jemu blízkého zážitku absurdity, jakožto opisu celkové situace člověka v moderním světě (studie o Camusovi), prostupují motivy hegelovsko-marxovské s motivy z Heideggerova Dopisu o humanismu a D. dospívá k náhledu, že kořeny odcizení se nalézají v bezdomovosti moderního člověka. Zkušeností odcizení se otevírá radikální tázání po člověku, po jeho bytnosti. K myšlenkovému obratu D. dochází studiem Heideggerova díla a Patočkovy fenomenologie přirozeného světa a tak v pojednáních z poloviny 60. let se ukazuje, že antropologické hledisko není dostatečným základem pro pochopení bytnosti člověka, že „převrácení metafyziky“, učiněné Marxem, neznamená, že půda metafyziky je opuštěna. Dospívá k závěru, že fenomenologie jako hledisko „žitého života“ fundamentálněji odhaluje, kde leží základní otázky člověka. Nikoli ve smyslu Husserlovy interpretace vztahu člověka ke světu jako nekonečnému bytí transcendentálního subjektu, ale ve fenomenologii lidského pobytu, který ve své konečnosti – člověk jako bytost otevřená smrti – existuje v rozluce od všeho jsoucího a v obrácení k bytí, jako jinému ke všemu jsoucímu.

„Ontologická diference“ je pro smrtelného člověka sférou pobývání ve světě a veškeré tázání po bytnosti člověka je tedy svázáno s bytím jsoucího. D. myšlenkový obrat je patrný ve studiích o domově a bezdomoví, o technice a bytí a o bytí na cestě. Směrodatným myslitelům – Heideggerovi a Patočkovi, jejich životu a dílu, jsou věnovány práce z let posledních.

Zvláštní pozornost věnuje času a hodinám, „chronologickému času“, problému měření času, počítání s časem jako způsobem jeho obstarávání. Úvaha o hře a čase ústí v myšlence možnosti časoprostorové hry světa. Nelze opomenout ani postavu Nietzschovu, k níž obrací Ivan Dubský pozornost zvláště v poslední době.

Zdroj životopisu: www.phil.muni.cz

Populární autoři: