Franz Josef Degenhardt
německá, 1931 - 2011
Populární knihy
Nové komentáře u autorových knih
Doutnák
„Na začátek je asi třeba říci, F. J. Degenhardt byl jeden z vynikajících představitelů "autorské písně" v NSR, tudíž to býval originální, zcela svébytný umělec, podobně jako Vysockij, Okudžava, nebo v našem prostředí Nohavica, ještě předtím, než začal jako čtyřicátník psát svůj první román. (Dovolím si přitom tvrdit, že "autorská píseň" není totéž co šanson, který je přeci jen zpěvnější a líbivější, kdežto u "autorské pisně" jde více o obsah textu, nežli hudební a estetickou stránku - viz třeba Degenhardtův kdysi slavný protestsong "In den guten alten Zeiten"...)
Zmiňuji to proto, že všichni zmínění mají jedno společné: vysoké básnické kvality a zejména neobyčejný cit pro jazyk, pro jeho bohatost, pro mnohovrstevnatost významů a jazykové styly.
Tolik na úvod. Ke knize mohu říci, že je taková "nepohledná". Je ošklivá a plebejská, páchne z novin balenými cigaretami, kunerolem, lacinou kořalkou - a potem i krví. Je psaná jazykem odrážejícím velmi přesně prostředí. Užívá vulgarismů, dialektu, slangu i argotu. Leč za touto fasádou je lidskost a pozoruhodný příběh, jaký by se lehce stát mohl... A též dramatický děj, opravdová odvaha, politické přesvědčení, solidarita, ba dokonce svérázná (v hroutící se Třetí říši kopající kolem sebe krvavými kopyty jak ona příslovečná chcípající kobyla) radostnost . A také zcela zemitý, posměvačný, neokázalý, ale naprosto reálný antifašismus.
Je to trochu jiné Německo, než na jaké jsme zvyklí - ať již v té podobě uniformně nacistické, či naopak té interpretaci soudobé, pěkně uhlazeně "revizionistické", podle které drtivá většina národa byli koneckonců "hodní a slušní Němci" (zejména pak samozřejmě podnikatelé) a zločiny páchali jen (odkudsi se vzavší přišlí) "zlí"... ehm... Nacisté.
U Degenhardta je malé město na Rýně místem děje a hlavními postavami převážně místní proletáři, často vlastně ještě děti, kteří mají "nácků" i války plné zuby, solidarizují se sovětskými zajatci v místním lágru, ba sabotují válečné úsilí - ne proto, že by "prozřeli" a pochopili abstraktní a mlhavé "demokratické hodnoty", a také ne proto, že by se polekali, že na ně dopadne koneckonců odplata - nýbrž proto, že proti nacistům tvrdě stáli jejich otcové a dědové, protože to je oblast, kde vždy podporovali komunisty (a sociální demokraty).
Říkám, že ta kniha je "nepohledná" (stejně jako její hrdinové), protože vypráví o plebejcích plebejským jazykem a o ohavných časech věru těžko hovořit hezky. Musím přitom říci, že bych nechtěl překládat třeba takovou tuze zemitou pasáž:
"Franz řekl, co se děje. Ty sviňská hlavo, spustila na něho Frídička Bohrová, ty hajzle vojácká, ty úřednickej grázle, všicky jste stejný pochcanci a ty jsi největší vohrňdíra na světě. Celej den si honit ptáka, na to tě užije. Tak ty tak, svádět nezletilý děti a zrazovat vůdce a lid. Ty mrcho, patříš na šibenici, ale nejdřív ti uříznou to tvý vohambí. Tenhle hadr jsi dal tomu klukovi a já mu to sebrala. Ty kryso, tohle půjde na policii, takhle vpadnout do zad vůdci a lidu. Ty teplajzníku a ještě do toho taháš nevinný děti. Jak sis to představoval darebáku? Franz mlčel. Frídička spustila znova. Fänä slyšel slova, o kterých až dosud neměl ponětí, Bohrová ječela, že na Franze poštve Gestapo a tady na dvoře bude oběšen, o to že se ona už postará a že mu navíc ještě vidlema rozpáře panděro. Potom se začala šířit o střevech a až bude viset na šibenici, děti ho polejou močůvkou. A byla by takhle pokračovala do nekonečna, kdyby ji Fänä nebyl štípl do nohy. Zaječela, ale už se blížila k závěru. A tak to taky dopadne, všechno jak jsem řekla, jestli... co jestli, zeptal se Franz. Fänä už myslel, že Frídička Bohrová všechno zapomněla, ale vtom řekla, jestli okamžitě neřekneš, jak dlouho ještě zůstanete ve městě, proč tady jste a co máte za lubem. Aha, řekl Franz."“... celý text
— PeterRainhard
Spáleniště
„"Slunce zapadalo a obrovité mračno smogu nad Porůřím se třpytilo skoro fialově. Panoráma ocelárenských pecí, dýmajících chladících věží, vystupovalo pomalu z oparu, když odbočil z autostrády a po úzkých silnicích se vnořil do městského provozu. Jednu chvíli se nakrátko zastavil, vypnul motor, spustil okénko a naslouchal tichému, vzdálenému a dunivému bzučení, které člověk vnímal jen první minuty po příjezdu a které později už sluchové nervy přestanou vysílat dál k mozku. Nad bzučivým tónem pak uslyšel někde daleko krátký výkřik a syčivé vydechnutí a zasténání: kdesi na stadiónu pod umělým osvětlením někdo propásl brankovou příležitost. Z otevřených oken zněly televizní noviny. Bruno Kappel byl doma." (Prostě jako bych dojížděl do Ostravy:))
Poměrně málo známý román "Spáleniště" mi padl do ruky naprostou náhodu. Zaujala mne obálka, téma a vylovil jsem jej v antikvariátu z bedny, kde jsou knížky za dvacetikorunu. A pak jsem jej přečetl. Dokonce s velkou chutí. Předesílám však , že téma, ani jasně vyjářený politický postoj autora nemusí každému vyhovovat. A k tomu prostředí a reálie tehdejšího Západního Německa jsou většině českých čtenářů (nejspíše) dosti cizí, takže řada důležitých motivů knihy jej prostě mine. Nicméně ten popis proměny bouřliváků z šedesátých let je zajímavý a přesný má něco do sebe - vždyť je to doba takové "normalizace" po (Západo) Německu, dalo by se říci.
Kniha je to každopádně zajímavá, určitě na dobré tři hvězdy. I s ohledem na hlavního hrdinu Bruno Kappela, zdařile napsanou, psychologicky věrnou postavu, jíž lze její motivace věřit a chyby (a slabosti) odpustit.
Degenhardt ve svém románu navázal na svou literární prvotinu, avšak narozdíl od "Doutnáku" se jeho děj odehrává v aktuální současnosti - tedy v Německé spolkové republice poloviny sedmdesátých let. Autor ukazuje postavy některých hrdinů z předchozího rámu dvacet let ex post, takříkajíc už po "požáru" světové války. Velice plasticky přitom vystihl atmosféru své doby, kdy se většina dlouhovlasých marxistických rebelů z r. 1968 celkem hladce etablovala v režimu (vzpomeňme na Joschku Fischera, nechávajícího pak rozhánět policajty protesty proti globalisaci), nebo se jen skrčila a snažila konformně proplout, někteří přešli do (znovu povolené) DKP, zatímco menšina se naopak radikalizovala a formovala velmi aktivní teroristické organisace (skupina Baader-Meinhofová a pak R.A.F. aj.). Degenhard přitom velice dobře popsal, jak pod nablýskanou fasádou západoněmeckého "hospodářského zázraku" je dost a dost špíny a pod fasádou právního státu také dost a dost policejního teroru, nahnědlé brutality, donášení a konformismu s nahnědlým pozadím. "Spáleniště" je v tomto ohledu spíše politický a psychologický román, než klasický thriller. Děj je napínavý, ale pokud jsem čekal honičky a dramatický útěk postřelené teroristky, tak jsem čekal marně. Jako psychologické drama však více než obstojí.
V neposlední řadě je pak tato kniha velice zajímavým pendantem třeba k Fassbinderovým filmům - jako je typicky "Třetí generace" - případně kpozoruhodnému snímku V. Schlöndorffa a M. von Trotta "Ztracená čest Kateřiny Blumové".“... celý text
— PeterRainhard
Zanedbání povinné péče
„Zajímavý až hrozný námět, 1/3 knihy pouze o tématu“
— Dédečko75
Spáleniská
„Ja neviem či nevhodné obdobie na túto knihu, alebo sa mi nepáčil štýl písania....to aby som neodradila iného čitateľa. Príbeh aj mohol byť fajn, ale nejako som sa nevedela včítať....“... celý text
— adelinka
Doutnák
„První polovina knížky se mi velice líbila a přišla mi plná očekávání, které se ovšem nenaplnilo a druhá polovina ni připadla už dost nudná atakdál (asi 150x za knihu mě už opravdu unavovalo).“... celý text
— PeterSmith
Franz Josef Degenhardt - knihy
| 1979 |
 Spáleniště |
| 1984 | Zanedbání povinné péče |
| 1977 | Doutnák |
Žánry autora
Literatura světová Romány Válečné Sociologie, společnost
Štítky z knih
Degenhardt je 2x v oblíbených.