Augustin Olomoucký

česká, 1467 - 1513

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Obrana básnictví Obrana básnictví

„Narazil jsem na tento renesanční spisek z českých luhů a hájů (i když psaný pod vlivem Padovské univerzity) celkem náhodou. A ač o původnosti myšlenek lze silně pochybovat, není to na škodu v době, kdy se kontinuita myšlení přeci jenom musela zachovávat "čestným" kopírováním, a kdy autorství ega a zákona ještě bylo v plenkách. Naopak, jsem velmi hrdý, že podobné dílo vzniklo i na naší domácí půdě. Pod vlivem Platóna a jiných antických autorů píše Augustin Olomoucký o umění a jeho užitečnosti pro život, kdy záměrně staví obranu umění do kontrastu s medicinským oborem, který, dejme tomu, má i dnes nejpřednější místo, a když člověk nestuduje lékařskou (právnickou atd.) fakultu, ale fakultu filosofickou, je vystavován posměchu za neužitečnost jeho studií. To se celkem od dob Augustinových nezměnilo (ač filosofie ve středověku měla pořád silné postavení, pragmatika zaměřená na empirii a tělo postupně vytlačí metafyziku a podobná uvažování jako neužitečná pro život – bohužel). Dnes jsou studenti filosofie a přidružených věd považováni za povaleče, jejichž studium je zahozeným časem, a jež musí platit stát. Kam jsme to dospěli? Číst beletrii je dnes čistě odpočinková činnost, přece člověk by neměl pořád jenom ležet v knihách, ale také skutečně žít! Že člověk skutečně žije tehdy, když dá hlas také mrtvým předkům (např. Shakespearovi, Dostojevskému), na to se už zapomíná, a na to tu jsou právě knihy, které život neupozaďují, ale dokonce rozšiřují jeho záběr! A jak říká Augustin, to že mezi lány květin se tu a tom objeví plevel, je zcela přirozené, proto to neplatí o všech knihách, ale jsou knihy, které nám naši skutečnosti zobrazují v novém světle, nebo ji i přímo rozšiřují, a takové čtení není ztrátou života, ale jeho získáním! Augustin cituje definici básnictví latinského filologa Dioméda: "A proto také kdosi velmi vhodně vymezil básnictví takto: "Básnictví jest metrické skládání podle náležitého rytmu či taktu, zaměřené k užitku i k rozkoši."" (s. 50) Je to nejen rozkoš, ale také užitek, co umění přináší. Ten užitek spočívá v tom, že přináší obohacení naší zkušenosti se světem. Podobnou definici má i Eduard Petrů, který na jedné straně vyzdvihuje rozkoš z uspořádaných znaků, z jejich organizace do příjemného celku, na straně druhé nahromaděnou životní zkušenost, její reflexi. Pozor! Tím není řečeno, že taková reflexe je zcela zrcadlová, ale je tu a bez umění se o tuto specifickou reflexi ochuzujeme. Studovat umění pak znamená studovat tuto reflexi a uspořádanost znaků, který tuto reflexi zprostředkovává. Umět zážitek z umění vidět a ocenit a zprostředkovat dále. Tomu se také říká vytváření tradice, kontinuity kultury. A ono marxistické krédo, že prvně hmotné zabezpečení a pak někdy v budoucnu sladké zítřky, dle mě neplatí. Jsou to ideje, které musíme zachovat, abychom zachovali sebe! A tyhle ideje jsou v tradici našeho myšlení, tvoření, kam patří kromě vědeckých pojednání, také přeci umělecké výtvory. Báje mají dvojí rovinu, ale dostat se k podstatě té druhé, alegorické, je třeba k úplnému zužitkování smyslu umělecké tvorby. Je to nauka o tom, vidět věci zevnitř, ne pouze povrchně. Už jen v tom je přínos, poté také přínos mravní, který dle mě nutně svázán s uměním je. Pozor! Neplést s tím, že umělec může ukazovat věci zkažené, to totiž může, proto, aby ukázal, co je dobré, když ukáže, co je špatné! "Už vidím, kam se dostaneš, když bereš zřetel na zevnějšek a nepřičítáš žádnou váhy tomu, co je uvnitř. Copak jsi nikdy neslyšel, že pohlížíme-li na báji zvenčí, není nic směšnějšího, ale hledíme-li na její vnitřní podstatu, není nic prospěšnějšího?" (s. 47-48) Najdeme zde i žánrové členění na herojské básníky, elegiky, satiriky, tragické básníky, lyriky, bajkaře. Augustin svou moudrost dokazuje např. touto pasáží: "Vždyť i rostliny, ač je menší množství vody posiluje, příliš mnoho vláhy zahubí. Stejně i duch: ač jej občerstvuje přiměřené množství námahy, přílišná námaha jej zavalí a zničí." (s. 42) Musíme si někdy i odpočinout, a tak teď činím.“... celý text
— Knišíl

Obrana básnictví Obrana básnictví

„Asi jsem se právě zamilovala do Augustina Olomouckého. Tolik světla (přímo renesanční prosluněnosti), živosti, realismu, vtipu, lehkosti a půvabu! Kromě Hasištejnových básní snad jediný literární projev českého humanismu, který lze opravdu označit za renesanční obsahem i formou. Augustin se osvědčil jako nadaný čtenář a žák Platónových dialogů. Zaujala mě už lahodnost jeho dedikace vratislavskému biskupovi a hned nad druhou větou dialogu jsem zajásala – jak dokonale je přirozená! „LAELIUS: Buď zdráv, Augustine! AUGUSTIN: Ale to jsem rád! Neviděl jsem tě snad už sto let!" Tak Lealius vyruší Augustina, který se oddává múzám nejspíš někde v kampusu, kudy proudí davy lidí. Odcházejí pak do sadu a humanista odkazuje na Platóna nejen explicitně, když oba hrdiny posadí pod platan, ale také nedostižně jemněji: živou, výstižnou, barvitou obrazivostí, s níž kreslí kulisy dialogu. Jak půvabné jsou repliky, které ničím nepřispívají k rozřešení otázky! Jsou tam jen kvůli kráse. Aby si čtenář odpočinul, Augustin prokládá rozhovor žvaněním opilého Bakcha (Bassarea), členícím dialog na části. A také (jako Platón) průběžně osvěžuje příliš dlouhý monolog partnerovou replikou, jež má smysl umělecko-řemeslný, ne filosofický - za to ho miluji. Ostatně, jak Augustin píše, dialog se zrodil na padovské universitě během volného dne: jako vzdělávací cvičení pro ducha. Nemělo z něj být patrné, která strana zvítězí, poněvadž mělo jít o dialektiku vnitřní. Něco takového se ale podařilo snad jen Humovi, a Augustin sám také tento záměr podrývá nejen neúměrnou délkou replik obou partnerů, ale i názvem dílka a skutečností, že jedna z postav nese jeho jméno. Laelius, břichatý odpůrce básnictví, jenž má ale klasickou průpravu, v rozmluvě hájí lékařství. Augustin naopak kritizuje tzv. empiriky čili mastičkáře. Lékař podle něj škodí zdraví a k dobrému živobytí postačuje rozumná, samostatná životospráva. (Na lékařství si cení jedině astrologie, tedy „vědy" o budoucím, která vždy musí být součástí léčebné kúry.) „Básníkům" (míněno všem beletristům) Laelius vytýká, že vynakládají čas na zbytečnosti. Augustin mu naopak dokazuje, že klasikové referují o skutečném životě, třeba realismem dialogu (!), soudržností děje, „naturalistickým výrazem citových hnutí" a podobně. Jaké porozumění tu prokázal - osvícený, roztomilý muž!“... celý text
— JulianaH.

Přejít na knížky autora