Ruský deník

23.04.2024

Dnes je den knihy a tak vám tuhle doporučím, jestli ji ovšem dokážete sehnat. Vezmu-li v úvahu, že minimální náklad, aby se vyplatilo knížku vydat, býval 20.000 výtisků, je s podivem, že zrovna tenhle jakoby se do země propadl. Deník má sotva pár lidí, není v knihovnách a až na pár výjimek ani v antikvariátech. Jakoby kdosi nechtěl, abyste ji četli. Protože znát její obsah, nestal by se čtenář tak snadno obětí ruské manipulace a puťkových lží.

06.09.2023

Pro mě dobrá kniha. Jelikož mi bylo jen 10 let, když paní Politkovskou zabili, tak jsem se dozvěděla nové informace, které šly v tu dobu úplně mimo mě, pochopitelně. Ale vlastně není nic nového: režim otřesný, zájem o lidi -3000000, jenom bažení po moci, obětování občanů ve městech i v armádě
Hned na začátek mě dostaly ty děti, které musely psát tu slohovku, tak uvědomělé, chudáci, naprosto zabitá generace a to jenom díky těm vysoko. Smutné. Děkuji za odvahu této novinářky se postavit veřejně proti režimu.

04.02.2023

"Být dnes (pozn. v Rusku) u moci je jen způsob, jak si dobře vydělat. Nic víc."
Anna Politkovská

Ruský deník je moc smutné čtení o schopnosti využít všeho a všech na jedné straně, i o neschopnosti proti tomu něco účinně dělat na straně druhé.
Kapitolu o beslanském školním masakru, tedy o teroristickém útoku na beslanskou školu počátkem září 2004, při kterém zemřelo přes 330 lidí, z toho 186 dětí, tak tuhle kapitolu z Ruského deníku Anny Politkovské jsem nedokázala a asi ani nedokážu nikdy "strávit". Osudy přeživších, jejich marná snaha nějak se s tím vším vyrovnat, otázka kdo za to všechno byl zodpovědný, tak o tom všem Politkovská píše rok po těch strašných událostech bez zbytečného patosu, jen s velikým smutkem a pochopením pro pozůstalé.
Ruský deník je kniha stará už bezmála 20 let a co se od té doby v Rusku, v Evropě, ve světě změnilo?
Politkovská nám už další kapitoly do svého Ruského deníku nepřidá. Odpůrkyně ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho kritička byla dne 7. října 2006, v den Putinových narozenin, v Moskvě zastřelena. Vrah se nikdy nenašel.

14.01.2023

Také mi vrtá hlavou, jak Západ mohl tak dlouho přehlížet existenci prokazatelně mafiánské velmoci jako je Rusko. Bud'to to je ignorantství nebo zločinná tolerance! Politkovská si nejednou posteskla nad liknavostí západních států, nad ekonomickými výhodami které převálcovaly naléhavou účast bojovat se zvůlí Putinovo fašistické sebranky. Přesto sem tam v knize probleskávají okamžiky naděje v obrat k lepšímu, jež želbohu zůstaly nevyslyšeny.. Statečná žena!

09.01.2023

Velice smutné čtení až nahánějící hrůzu. Napadá mě otázka, opravdu tuto knihu nikdo z evropských politiků nečetl? Nebo četl a své chování k putinovskému Rusku to nezměnilo. V každém případě za to co se teď děje neseme odpovědnost celá Evropa!

12.05.2022

Chcete-li s někým reálně diskutovat o současném Rusku, znalost této knihy je nezbytným předpokladem pro všechny zúčastněné strany diskuze.

27.08.2020

Deník známé ruské novinářky odhalující a napadající situaci v Rusku za Putina. Strhující čtení,bohužel bez happy endu. Zavražděna na podzim 2006.
(2007)

12.08.2020

Kniha popisuje formou deníku novinářky řadu klíčových událostí v Rusku na počátku 21. století. Jsou zde zmíněna nejen všem známá témata (viz tragické teroristické útoky), ale i řada dalších problémů, které jinak režim před zahraniční veřejností ututlává. V knize je demonstrováno, jak se Putinova vláda k řešení problémů staví, jak si váží svých občanů či jak nahlíží na zahraniční dění. Dílo se čte velmi dobře, předá čtenáři řadu podnětů k zamyšlení a přinese nový pohled na (nejen) známé kauzy z ruského prostředí.

07.07.2019

I když jsem po knize sáhla na doporučení, zařadila jsem si ji do čtenářské výzvy jako knihu autorky – ženy s mužským hlavním hrdinou. A tím je Vladimir Putin. Není to snadné čtení. Autorka v deníkových záznamech komentuje dění v Rusku, zvláštní pozornost věnuje Čečensku a Ingušsku.
Zápisky začínají prosinovými parlamentními volbami roku 2003, kdy drtivě vyhrálo Putinovo Jednotné Rusko (37,5%) a drtivě prohrála opozice, když se do Dumy dostala opozice levicová, ale ta pravicová zůstala před jejími branami. Politkovská z neúspěchu opozice viní především neschopnost pravicových sil dohodnout se a spojit. Na mnoha příkladech to ukazuje v celé knize. Nemělo by to být poučením i pro naši pravici, která stále neumí čelit silnému protivníkovi?
Následovaly prezidentské volby, jejichž vítěz byl předem znám. Autorka ukazuje praktiky, díky kterým byly zmanipulované od samého počátku.
Velká pozornost je věnována i tématům únosů, mučení a vražd na politickou objednávku, které se z Čečenska a Ingušska šíří dál; příběhům vojáckých matek (v knize jsou popsány desítky případů vojáků, kteří zemřeli v důsledku vojenské šikany, nelidského zacházení nebo proto, že se stali obětními beránky svých velitelů v honbě za frčkami); ostudnému zacházení moci s válečnými hrdiny, nebo jejich pozůstalými po nich, kteří jsou ponecháni v chudobě a bez pomoci.
Je zde líčeno pozadí řady soudních procesů - s Michailem Chodorkovským, s obhákyní lidských práv z Vladimiru Ludmilou Jarilinovou (za napomáhání vyhýbání se vojenské službě – vojákovi na dovolené pomohla dostat se do nemocnice s vředovým onemocněním dvanácterníku, což je klasický případ toho, jak moc manipuluje s fakty a zastrašuje ty, kteří by se jí napříště snad chtěli postavit), s nacionál-bolševiky 14. prosince (skupina středoškoláků a vysokoškoláků obsadila veřejné prostory prezidentské kanceláře, tam se zabarikádovala a vykřikovala protiputinská hesla. Soud je fraška a ukázka středověkého, nelidského zacházení, kdy jsou i nezletilí drženi v řetězech a v klecích, nedávají jim pít. A to je moc viní pouze z výtržnictví. Je jasné, že dostanou vysoké tresty).
Autorka ukazuje, jak režim založený na zvůli státní moci, nezákonnostech a korupci přímo vhání mladé lidi do teroristických organizací, jak přispívá k tomu, že se muslimové radikalizují a jak je tedy stát přímo odpovědný za teroristické útoky na Dubrovce, v moskevském metru a nakonec i v beslanské škole.

Tématem, které celou knihou prosvítá jako červená nit, je otázka, proč lidé na nezákonnosti nereagují: „ Lidé se dají do pohybu až ve chvíli, kdy se jich to nějak dotkne OSOBNĚ. Kdežto dřív? Klasické „tohle se mě přece netýká“! Na odpor se náš člověk zmůže až tehdy, když mu vzniká osobní problém. Ze socialismu jsme vyšli jako národ maloměšťáků.“ A tohle neplatí jen pro Rusko před 14 lety, to platí i tady a dnes.

09.09.2017

Anna Politkovská byla zastřelena ve výtahu svého domu dne 7. října 2006, tedy v den Putinových narozenin. Náhoda? Možná. Po přečtení knihy Ruský deník mě tenhle typ náhod vlastně ani nepřekvapuje.
Při čtení na mě pravidelně padala tíseň, kterou střídal pocit absurdity, když se mi vybavovali tendence několika známých obhajovat politický systém Ruska a do jisté míry jej vnímat jako ideál, nebo minimálně jako pozitivní protipól USA. Tyto tendence jsou pro mne bohužel znamením nepokryté nevědomosti a nevhledu do vnitřních poměrů Ruska. Stát, ve kterém je na denním pořádku, že se ztrácí nepohodlní lidé, kde se mučení používá k dosažení potřeb Kremlu, kde neexistuje nezávislá justice, nebo média, kde, když padnete na sociální dno, rozhodně se nedočkáte pomoci od státu, kde se zabíjejí protikremelští novináři, politici, podnikatelé aj., kde neexistuje funkční politická opozice, kde jsou potlačovány neziskové organizace, občanská společnost nebo inteligence, kde jsou stále pro zbavení se nepohodlných používány politické procesy, kdy stát využívá fotbalové rowdies k bití a zastrašování obyvatel, tak to je podle mě stát, ve kterém by chtěl žít jenom....eee....člověk neznalý poměrů.

Témata, s nimiž se mj. v knize setkáte:
antisociální zákon 122, virtuální strana Jednotné Rusko, prokremelská televize, zrušení přímých voleb gubernátorů (gubernátory dosazuje Putin), Beslanský masakr, masakr v divadle na Dubrovce, Čečenská válka, dopady na Čečence i Rusy, únosy čečenských občanů, zrušení odkladu voj. služby pro vysokoškoláky, zkorumpovaný a zpolitizovaný soudní systém, mučení, politické procesy, vojenský systém – tristní podmínky, úmrtí, šikana aj.