Bláznova moudrost přehled

07.12.2023

Překvapení až desiluse z obsahu (nemluvě o tom, že jsem si omylem - přeskočením pryč ze stránky - zničila hotový neuložený komentář, takže musím znovu..., aspoň to bude kratší):
JJR je mi zde představen jako velice nepříjemný člověk, jakoby kázal vodu a pil víno (z hlediska vlastní filosofie), krom nemocí fyzických trpící i duševně, paranoiou (jak ho všichni ti ostatní velikáni myslitelé ale pronásledovali...). A k tomu ještě ty jeho ženy, žádostivá hloupá manželka, záštiplná cílevědomá manipulativní tchyně, chtivé dědictví (zejména zisku z vydání Vyznání, autobiografie pro posmrtné vydání).
Na JJR jsem v autorově líčení neshledala zhola nic pozitivního a naneštěstí jsem se ani nedozvěděla nic o samotné filosofii. Konec jeho života byl tedy prazvláštní, ostatně příčinu jeho smrti samozřejmě ani román nerozkryl. O to překvapivější bylo jeho zmrtvýchvstání... Stal se ikonou Velké francouzské revoluce, čemuž by se možná divil, kdyby ještě žil, stejně jako touze po svobodě za oceánem.
V každém případě mne velice překvapilo, že jeho myšlenky ještě za jeho života francouzská veřejnost znala, předčítali si z vydaných knih, i vzájemně pro ty, kdo číst neuměli... Neumím si představit, že by nějaký filosof měl takovou popularitu dnes, v jakékoli zemi...

"Pošetilí říkají, že jen zlý prchá před svými bližními. Opak je pravdou. Pro špatného je jistě peklo, je-li odkázán sám na sebe; pro dobrého je samota rájem."

"Citlivá duše je neblahý nebeský dar. Komu se jí dostane, ten je hříčkou vzduchu i živlů, slunce a mlha určují jeho osud, je šťasten nebo zarmoucen podle toho, jaké vanou vichry."

28.09.2023

Čekal jsem trochu něco jiného, než se mi od Feuchtwangera v tomto případě dostalo. Věděl jsem, že je to kniha o posledních okamžicích Rousseauova života, ale čekal jsem, že bude trochu více zaměřená na jeho filosofii. V první polovině knihy jsem se tak dost nudil, protože její podstatou bylo v zásadě jen podbíhání Jeanu Jacquesovi, popř. jeho rodinným příslušníkům.

Druhá polovina knihy mi přišla o hodně zajímavější, hlavně v tom ohledu, jak nejasný může obraz osobnosti v dějinách, resp. jejích myšlenek, být, a jak může být využit (nebo zneužit?) ve všech případech zřejmě s nejlepšími úmysly, v závilosti na tom, jak si tu kterou část osobnosti nebo díla konkrétní osoba interpretuje. Pohled na Jeana Jacquesa tak může být idealisticky-naturalistický, v rámci kterého jsou přestavovány parky a je prosazován návrat k přírodě, ale stejně tak může být idealisticky-nacionalistický a vést k teroru ve jménu lepších zítřků a realizace Rousseaouva ideálního světa/člověka. Jako bychom to v dějinách neviděli stále a stále dokola, ať už v menším měřítku (od Havel byl nevěrník a bohém, který nechal bombardovat Jugoslávii po Havel byl jedna z největších českých osobností, které vděčíme za mnohé, ale zejména za svobodu) nebo v měřítku větším (Marxova dějinná predestinace jednoznačně znamená, že je třeba vyhladovět miliony lidí na Ukrajině, nechat je zemřít, vše znárodnit a zabít každého, kdo se protii tomu postaví... a ještě spoustu dalších, co jdou náhodou kolem, protože tím přece jen urychlujeme předem daný dějinný vývoj).

Zkrátka, jak zpívá Karel Kryl, "úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat", a jak bych v kontextu Bláznovy moudrosti dodal, dříve, než začnou být její myšlenky a její život používány jako ideologické ospravedlnění masakrování ostatních lidí.