Na vlastní kůži
Heda Kovályová
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/109444/bmid_na-vlastni-kuzi-MQG-109444.png
5
75
25
V knize Na vlastní kůži zachycuje Heda Kovályová-Margoliová, manželka Rudolfa Margolia, popraveného v politických procesech r. 1952, své životní vzpomínky od 2. světové války až do roku 1968: útěk z koncentračního tábora, posléze život v dusné atmosféře padesátých let, krutý úděl po mužově popravě v roce 1952. Kniha vyšla poprvé v r. 1972 v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty Eight Publishers v Torontu, byla přeložena do mnoha jazyků a setkala se se zcela mimořádným ohlasem.... celý text
Přidat komentář
Dlouho jsem váhala, jak tuto knihu hodnotit. Přiznám se, že jsem hlavně očekávala barvitý popis útrap prožitků Hedy v koncentračním táboře, místo toho se hl. hrdinka soustředila především na popis poválečné doby.
Kniha je útlá, rozdělená pouze na pár kapitol a obsahující fotografie Hedy a Rudolfa a dalších členů rodiny.
Překvapilo mě celkem, jak autorka briskně přeskočila pobyt v koncentráku, jako by to z jedné strany nestálo za zmínku. Víc mě ovšem překvapilo, že se úplnou náhodou dozvíme, že již je za Rudolfa provdaná, chvíli jsem měla pocit, že jsem musela přeskočit v ději o několik stránek.
Myslím, že autorka popsala mentalitu lidí, takovým způsobem, že ji lze bez problémů aplikovat na dnešní čí jakoukoli nedávnou dobu. Myšlení lidí se ani napříč staletími v podstatě nemění. A vždy bude společnost rozdělená a tvrdě bojujíc či naopak přehlížejíc proti sobě.
Nemohla jsem si však najít sympatie k Hedě a dle zdejších komentářů v tom evidentně nejsem sama.
Přečetla jsem hodně knih na předválečná, válečná a poválečná témata už jako dospívající čtenář, ale v tom posledně zmíněném období jsem vždycky měla trochu chaos a dalo mi docela zabrat, než jsem se dopídila k nějakému srozumitelnému objektivnímu vysvětlení. Číst tuhle útlou knížečku už tehdy, mohla jsem mít jasno hned.
Holocaust, poprava manžela, emigrace. Jak to mohla taková drobná žena přežít? Dnes se hroutime z maličkosti. Silný příběh, neuvěřitelný osud!
Moje nejoblíbeněji kniha. Kniha která neklouže po povrhu a ukáže nám opravdové nitro období 40 - 60. let. I díky této knize jsem pochopil svého dědu jako poválečného komunistu, který měl velký problém popřít své rozhodnutí a svůj život. Povinná četba pokud tomuto období chcete rozumět a pochopit i chování lidí té doby. Ani 50. léta si nezaslouží zplošťující pohled padouchů a obětí.
Jednu totalitu strieda druhá, obe zlé. Dal by som to povinne prečítať všetkým, ktorí smútia za starými dobrými časmi a ako nám bolo dobre za socializmu.
Neuveriteľné, čoho všetkého boli ľudia schopní, od tupých súdruhov až po obyčajný ľud.
Každého, kdo prožil jakékoliv útrapy, si vážím a o to hůř se mi píše záporné hodnocení. Ale bohužel způsob, jakým je kniha napsaná, se mi nelíbil. Ne že by nebyla čtivá, ale celkově na mě nepůsobila dobře. Jednak mi vadilo, že události byly popisované dost útržkovitě. Dále mě překvapilo, jak málo psala autorka o své rodině. To mi přišlo hodně zvláštní. Celkově mi tam chyběly citové vazby. Pak tam byly události, kterým se mi jen těžko věřilo ( jak se při práci v koncentračním táboře rozkřila, že je studentka, vzdělaná žena a oni po ni chtějí nádenickou práci a nic se jí nestalo, jak si jen tak s dalšími třemi ženami utekla a nikdo je nepronásledoval, vrátila se do Prahy, kde hledala útočiště a nikdo ji za celou dobu nelegitimoval, jak se roztáhla v kanceláři předsedy a že neodejde a bude tam spát, dokud jí nepřidělí nějaký byt). Přišlo mi neuvěřitelné, že by si s ní lehce neporadili. Prostě se mi její svědectví nelíbilo. Možná je to i tím, že jsem o této době četla daleko lepší knihy.
Asi jsem si špatně přečetla anotaci a nevšimla si, že to není jen čistě z 2. světové války. Což mi došlo dost rychle, když po pár stranách autorka přešla do poválečné doby. Samotná válečná léta, pobyt v koncentračním táboře a následný útěk jsou tak vměstnány na několika málo stranách. Autorka se zde spíše věnuje době poválečné. Době kdy se snaží vysvětlit (a někdy mi přišlo, že až i obhájit) proč zrovna komunismus. Že si všichni mysleli jak už bude dobře, že Masarykovská demokracie byla špatná, nacismus nejhorší a že jediná volba tak padá na světlé zítřky z východu. Ano byla to hrozná doba. Jak válka, tak i poválečná léta, a léta 50. Jednou mě tak napadlo, když jsem četla její vystřízlivění (po manželově zatčení), jak by vlastně na tu dobu vzpomínala kdyby manžel "nespadl" do kauzy "S"? Kdyby si tak spokojeně žili? Nikde jsem nezaznamenala že by, do doby než se to stalo i jí, se zamýšlela nad tou dobou. Nad zatýkáním, udáváním, procesy, popravami.... Přišlo mi, že prozřela až když režim semlel i jí. Najednou spadla až to nejhlubší dno, kde už několik let byli někteří lidé, kteří se režimu nelíbili a nebo se režim nelíbil jim. Knihu samozřejmě nezlehčuji, ani nenapadám. Je to úžasné svědectví o té době, a škoda jen že jich je tak málo. Až s touto knihou jsem si uvědomila že o 2.sv. válce toho je napsáno až dost. Ale o poválečné době a 50. letech se tak nějak moc nemluví a ani nepíše. Ale přesto. Byla by Heda napsala své paměti, kdyby manžel i nadále žil, a pracoval na zamini? Obrátila by se proti režimu kdyby jim režim i nadále nabízel to co dosud? Jak jsem již napsala o té době toho moc načteného nemám, ale zarazilo mě, když napsala že naprotest, když odešla z výslechu, si koupila zájezd letecky do Bulharska se synem. Měl by na to obyčejný člověk, který v té době žil?
Kniha se četla velmi lehce a tvoří opravdu autentický obraz tehdejší doby očima autorky, jejíž život byl poznamenán jak nacisty, tak komunisty. V knize se nenachází žádné nudné a sáhodlouhé popisné odstavce (což je zapříčiněno tím, že autorka shrnula téměř 30 let svého života do pouhých 187 stran - a zde opravdu platí, že méně je někdy více) a proto jsem ji přečetla jedním dechem.
Poslouchala jsem audio knihu namluvenou paní Medveckou.Popisuje smutnou dobu války,koncentračních táborů,a padesátá léta.Bylo tam tolik životních pravd a postřehů o povahách lidí až z toho mrazí.
Knížka poměrně drobná, ale osud plný bolesti už od prvních stránek. Jako mladá studentka odchází v roce 1941 s transportem do koncentráku v Lodži. Práce v cihelně jen šatech z pytloviny, bez spodního prádla, bez bot, hlad, špína, bití, a konečně pochod smrti. Bosa, přes zmrzlou oranici utíká přes polské hranice do Čech, jsou poslední dny války, ale ani v Praze mezi svými bývalými přáteli nenachází střechu nad hlavou, spíše pomohou cizí lidé. Ani po válce na úřadech navrátivští Židy nevítají, jejich bývalý majetek je rozkraden, byty i domy zabrány a všude je jim dáváno najevo jak jsou nežádoucí. Poté se situace částečně uklidňuje, ale přichází únor 47 a s ním pokračování štvanice na nežádoucí. Hedin manžel je zatažen do procesu Slánský, se kterým se ani neznal, a posléze je popraven. Sama s dítětem, bez možnosti zaměstnání, zabavení chudého majetku, sledování Státní bezpečností, vystěhování do polozřícené boudy, a opět zima, hlad a těžká nemoc. Najde se pár odvážných přátel, ale všechna naděje na spravedlnost a klidný život v rodné zemi je pryč. Není to román, je to kus hodně těžkého života. Poprvé byla tato kniha vydána v roce 1973 v nakladatelství Publishers v Torontu.
Těžce politické téma se vleče skrz na skrz celou knížkou, ale že bych k autorce cítila nějaké extra sympatie, se říct bohužel nedá. Knížkou chtěla evidentně poukázat pouze na dobu komunismu po 2. světové válce, mně osobně by se ale líbilo, kdyby zabrousila i do doby předválečné a popsala zážitky z koncentračních táborů - víc bych autorce věřila, že chce popsat svůj nelehký život, když už - to období přece také muselo být zlo, a ne jenom komunismus, který byl poté nastolen.
je to smutné čtení, nechtěla bych to osobně zažít. Druhý partner jí zůstal velkou lidskou oporou. Dovedu si představit, jak se bezcharakterní lidé na jejím osobním neštěstí vyřádili, sama jsem zažila jaké je to být" kádrově nevyhovující", vnitřně mě to poznamenalo.Ovšem nelze srovnávat nesrovnatelné. Že vydržela psychicky bez následků je více než obdivuhodné.
Několikrát mi u této knihy bylo přímo zle, když si člověk uvědomil, že to bylo možné....každý by si tuto knihu měl přečíst, aby si uvědomil, že i přes spoustu nadávání na poměry teď, bylo mnohem hůř.
Nezapomenutelný životní příběh odvážné, silné a statečné ženy v bezohledném režimu. Nemělo by se to nikdy opakovat, ale nemohu se ubránit dojmu, že se u nás tragédie odehrávají i dnes. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale stačí se rozhlédnout kolem - kolik poctivých podnikatelů přišlo o život nebo o živnost, kolik lidí a rodin s dětmi na to doplatilo a živoří na hranici bídy a utrpení. Napíše dnes někdo z nich také svůj životní příběh? Že tento režim také není bez viny?
Můj dojem z knihy je velice zvláštní. Po celou dobu čtení jsem nenašla sympatie k autorce knihy, přitom by to tak mělo být, ne? Silný životní příběh na pozadí strašných událostí, nicméně něco mi na vypravěčce vadilo, cítila jsem z knihy pýchu a sebestřednost, což jsou vlastnosti, které jsou mi nepříjemné /jde samozřejmě o ryze subjektivní pocit/. Zarazilo mne, že útěk z koncentráku je líčen jako taková pohoděnka... prostě pár žen se sebralo a odešlo a došlo až do Prahy. Co mě překvapilo nejvíc je to, že se vůbec během událostí nezmiňovala o svém manželovi, jako by nebyl, celé se to točí jen a jen kolem paní Hedy, to, že byla v době koncentráku vdaná jsem se dozvěděla z obálky knihy. Z líčení událostí po příchodu do Prahy cítím jakousi namyšlenou povýšenou pýchu... já přežila koncentrák, kdo je víc. Dále jsou líčené události po válce a převratu... ženy jsou až na vyjímky hloupé, omezené, tlusté, nevzdělavé soudružky... totéž muži... věčně opilí a omezení soudruzi. A mezi nimi se pohybují zhnuseně a s odporem noblesní Margoliovi a hrozně trpí při kontaktu s těmito hroznými soudruhy a už začínají něco tušit... tak tohle jí fakt nežeru. Syn Margoliových v knize dlouho nemá ani jméno, je to pouze děcko... je z toho cítit divný chlad , až ke konci se dozvíme, že to děcko je jmenuje Jiří. Na čem si ovšem paní Heda dala záležet nejvíc je popis svých vlastních útrap, změn zaměstnání, perzekuce a především nemoci, to zabírá postatnou část závěru knihy, tam si dává velmi záležet při popisu toho, jak moc trpěla. Nene.. takle kniha mne neoslovila, protože já osobně jsem z ní cítila faleš paničky, která ani nedokáže přímo napsat, že měla služku v domácnosti prominentního komunistického funkcionáře... je to jen Mařenka, dívka která u nich bydlí a pomáhá paničce, která začala pracovat. :-( Podotýkám, že nikoho nesoudím, jen píšu svůj pocit, který velmi výrazně ovlivnil můj dojem a tím pádem i celkové hodnocení knihy.
Jedním slovem dechberoucí, děsivá skutečnost odvyprávěná věcně a přece čtivě. Při čtení se mi občas až udělalo mdlo, nejednou se objevila slza v oku. Zajímavé pro mě byly i pasáže poválečného rozpoložení, vysvětlující nástup komunismu. Samozřejmě je pohled autorky subjektivní, pravděpodobně její manžel věděl či tušil a třeba se i ozval.... a to se mu stalo osudným, ale to už nikdy nikdo nezjistí. Bravurní krátký, a přitom vševypovídající, průřez dvěma zrůdnými systémy minulého století.
Doporučuji k přečtení každému od patnácti let výš. Minulost jen nedávná a přesto mnozí (a nejen mladí narození po roce 1989) neví a snad ani vědět nechtějí.
Naprosto souhlasím s "Nehankou". Povinné čtení pro všechny. :-)
Protože Na vlastní kůži bych rozhodně nechtěla prožít na vlastní kůži. A ono se tak snadno zapomíná na minulost...
Tuto knihu by si opravdu měl přečíst u nás každý. A potom se uklidnit některou z detektivek R. Chandlera, které Heda Kovályová-Margoliová (mimo jiné) skvěle přeložila.
Souhlasím s hodnocením, že je to jedna z nejsilnějších českých knih dvacátého století.
Česká spisovatelka a překladatelka, vážená paní Heda Margoliová–Kovályová
(Heda Margolius Kovály) byla neuvěřitelně statečná, inteligentní a čestná žena. Obdiv a úcta k ní a jí podobným.
Pavel Tigrid napsal: „Margolius… si prožil své v nacistických koncentrácích a do KSČ vstoupil po válce z opravdového přesvědčení: aby se už nikdy nemohlo opakovat, co se stalo, aby už nikdy nikdo nebyl pronásledován pro svůj rasový, národní nebo sociální původ, aby si lidé byli opravdu rovni, aby byl nastolen věk skutečné svobody. O pár let později se soudruhům podařilo, co se nepovedlo nacistům: zabili ho.“
Jde o knihu, která v knihovnách čtenářů zůstane a rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) životopisy, biografie česká literatura 50. léta 20. století komunismus politické soudní procesy vystěhovalci, emigranti emigrace Lodž
Autorovy další knížky
| 2003 |  Na vlastní kůži |
| 2013 |  Nevina aneb Vražda v Příkré ulici |
| 2015 | Hitler, Stalin a já - Ústní historie dvacátého století |
Původně jsem chtěla knihu jen ohvězdičkovat, ale když jsem četla některé místní komentáře, nedalo mi to a chci se vyjádřit. To jako vážně někdo tak ujíždí na mučení v koncentracích,že mu to pak v knize chybí? Že je někdo zklamaný, když nedostane dostatečnou dávku krvavé lázně? Já si každopádně myslím, že to, co prožila paní Heda po návratu do Prahy a poté i po procesu s jejím manželem, pro ni možná bylo o dost horší a šílenější než samotný koncentrák. Tam měla proti sobě jasně definované nepřátele. Tady se nepřáteli stávali její známí, kolegové, nadřízení, sousedé. A že líčí hlavně svůj život? O tom snad ví nejvíce, ne? Naopak oceňuji,že se o svých nejmilejších nerozepisuje do detailu. Ne každý třeba stojí o publicitu.
Děj více prozrazovat nechci. Ale k přečtení knihu doporučuji stoprocentně.