Hraničář přehled

14.09.2023

Už to bude tak 7 let, co jsem naposledy četl od Šlechty něco z Pohraničí. Takže jsem měl strach, jak se zase do tohoto prostředí dostanu a jak si budu vybavovat souvislosti. A po pár stránkách jsem si připadal, jak bych ho nikdy neopustil. Rázem jsem se ocitl o více než 20 let zpět, kdy jsem hltal každou novou autorovu knihu. Částečně se to dá vysvětlit tím, že základ knihy vznikl dle autorova doslovu okolo roku 2006. Ale zkrátka - kdo umí, ten umí.

14.11.2022

Hraničář byl jako zásah šutrem. Šlechtovo Krvavé pohraničí jsem poprvé otevřel někdy v roce 2010 a od té doby jsem se do něj pravidelně nořil, objevoval jeho historii, rozklíčovával návaznost jednotlivých knih a bažil po dalších poznatcích. V jedné manické fázi jsem se dokonce uchýlil k textologii a porovnávání několika verzí publikovaných povídek. Že většina mladších fanoušků fantastiky nemá o Pohraničí ponětí, že některé texty vyšly vícekrát a různě upravené a že je skoro malá bojovka vysvětlit někomu, v jakém pořadí všech 12 (13) knih přečíst, to vše dělá z každého fanouška série malého archeologa a lovce záhad. A pokud takovému předáte do ruky zlatý grál, možná to nerozdýchá.
Hraničář je jako chybějící dílek skládačky, o kterém si nikdo desetiletí nebyl jistý, jestli někdy skutečně existoval. Ukazuje se, že ano, že Šlechta je vážně maniak, který své příběhy vymýšlí desetiletí dopředu (byť je někdy kvůli lepší návaznosti lehce retconuje). JFK: Pár kapek krve bylo Hraničářem kanonizováno. Tato kanonizace je navíc nezbytná pro události v Citadele. Ty události, o kterých se od začátku jenom vypráví, které se odehrály jen desítky hodin před tím, než celé Krvavé pohraničí začalo. Navíc je Hraničář ta nikdy nezrealizovaná počítačová hra, kterou se Šlechta pokoušel kdysi prosadit. Dostat takový chybějící článek do ruky po letech čekání a hledání je nejen kouzelné, ale taky pěkně zvrácené. Možná Šlechta mimoděk po dvaceti letech napsal tu „první knížku“, kterou lze doporučit novočtenářům. Připravíme je tím ale o podstatnou část kouzla objevování Pohraničí.
Z jiného hlediska bohužel Hraničáře nejsem schopný hodnotit. Jedná se o klasické Pohraničí, stejně napsané, stejně „rozvláčné“, „realistické“ a zábavné jako ostatní knihy v sérii, ale zcela je převyšující svým až mytickým významem.