Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi
Jan F. Ullrich
Sbírka mýtů kmene Lakota (Sioux) z Velkých plání Severní Ameriky obsahuje především autentické pověsti nasbírané misionáři a lingvisty v průběhu 19. a počátkem 20. století. Mnohé z uvedených mýtů až doposud neopustily archivy a některé z nich dokonce nebyly dodnes přeloženy z původního jazyka. Kniha obsahuje tři typy mýtů: šibalské pověsti s lakotským šibalem jménem Iktómi, šibalské bajky o zvířatech a mýty s lakotským kulturním hrdinou (např. Kamenný hoch, Spadlá hvězda a další). Mýty jsou uvedeny v bilingvní podobě – tedy lakotsky a česky. Český překlad je pořízen přímo z lakotštiny. Podrobné komentáře nabízejí analýzu mýtů a představují první pokus o ucelené pojetí lakotské mytologie za použití srovnání s dostupnými prameny.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
mýty a legendy Indiáni dvojjazyčná vydání Severní Amerika
Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil IktómiKniha Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 16x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 13x |
| Chystám se číst | 27x |
| Chci si koupit | 13x |
| dalších seznamech | 1x |
Opravdový klenot, jako ostatně všechny knihy z této edice. Kromě úžasných mýtů je kniha jedinečná v tom, že je to, jak se píše v anotaci, bilingva. Obsahuje navíc lakotsko-český slovník a základní údaje o lakotštině. I když si někdo může říct „Na co je to dobré?", má to minimálně dvě výhody: zaprvé, zjistíte, proč ve filmech, kde se jí mluví, tolikrát zazní slovo škhé. To slovo znamená „prý, říká se" a užívá se na konci věty, když vypravěč mluví o něčem, co sám neviděl, ale pouze o tom slyšel. A v předchozí větě je obsažena i druhá výhoda: ve škole se učíme jazyky strukturou velmi podobné našemu, kdežto lakotština (stejně jako třeba čínština) vyžaduje úplně jiný způsob myšlení a tím pádem vám může takovýto jazyk jenom prospět, například tím, že dokáže ukázat věci z úhlu skutečně nečekaného.
Výpisek: „Za starých časů byli Lakotové ochotni udělat jakoukoli oběť ve jménu svých dětí. Dávali tím najevo svou lásku k nim a dělali tak sobě i dětem dobré jméno. Když člověk od někoho něco žádal a opravdu upřímně to chtěl, řekl: „Volám jméno tvého syna / tvé dcery / tvých dětí." Žádný správný rodič nedokázal takovou prosbu odmítnout." Ta prosba zní: Ničhíča čhažéwičhablata.