Velmi vzdálený oheň

Stylem dívčí román, ale obě postavy se postupně ukážou složitější a vrstevnatější, než v schematických dívčích románech bývá.

Úryvky:

Letošní poslední duben... nejhezčí den, který kdy zažila. Ty minuty u studny stranou od hořící hranice. Jeho postava v černém, která se náhle objevila ve tmě. Jen tenkrát, jen jednou byl celý v černém. A tak se jí zachoval v nejsilnější vzpomínce. Foukal vítr a vzduch voněl hlínou. Je to opravdu primitivní, myslet si, že to byl nejlepší den života. Ale byl. Naivní, umíněná myšlenka, ale pravdivá... Pití vína na zahradě, sečení zahrady, obědy u dědy, legrační debata o filozofii, koupání u rybníka, kdy při pohledu na Alexovo tělo nebyla skoro schopná myslet a promluvit rozumné slovo. Alex sám, jeho přítomnost, úsměv a jiskry v očích, když se směje. Jaké má vlastně oči? Je zvláštní, že si toho nevšimla. Až přijde k dědovi napraví to.
Nejkrásnější myšlenky za celý její život. Spoustu věcí považovala za hluboké, také byly, ale nestačily na tenhle jednoduchý pocit. Filozofie, smysl života a spousta dalších věcí, o kterých často přemýšlela, se svou hloubkou šly teď do vedlejších kolejí. Tohle bylo štěstí, ani ne tak štěstí jako silná skrytá radost, oheň někde v člověku, a také hluboký nejasný smutek.

Jako by mě někdo v ten okamžik, kdy ho uvidím, hodil do ohně. Teď už se mi to stává, kdykoliv on něco řekne nebo se na něj podívám. První slovo, který řekne, když přijdu, zvuk jeho hlasu, je jako kus ohně.

Tyhle večery ji unavovaly a vysilovaly. Už nemohla další dny zažívat to, co bylo každý večer pravidlem. Bylo to vyčerpávající. Stále to samé... Alex, jeho tvář, jeho postava, pohled, oči, vlasy, ramena, letmé vzpomínky na to, co dělali, když byl u dědy... Nemohla myslet na nic jiného. Bylo to vysilující a jediná možnost, jak se všeho zbavit, bylo odjet pryč a přestat si o něm cokoliv myslet a dělat si jakékoliv naděje.

„Já nevím, proč to tak je. Já tomu nerozumím. Bože můj... ubohost, je to ubohost... já jsem... hnusná, černá... hnusná, ztracená, černá...“