Vyhledávání v diskuzi
Uhodněte dětskou knížku (hra pro děti i dospělé):
Dobrodružství dvou malých chlapců, které se započne (a zaviní) ztraceným a zatajeným telegramem od otce. - Zobrazit vlákno diskuze
Postava hledá autora - pomozte jí!:
Autora hledá mladý muž, který si neprávem přisvojil šlechtický titul. Původně bezděky, protože o pravém dědici vůbec nevěděl, později záměrně, když zamlčel telegram s důkazem. - Zobrazit vlákno diskuze
Slovný futbal:
Telegram - Zobrazit vlákno diskuze
Hádejte autory:):
DádazPrahy: Hledaný autor opravdu není Angličan.
V jeho vlasti se mu však nežilo lehce. Byl několikrát zatčen, dokonce byl ve vyhnanství, velmi mu přitížilo, že podle tehdejších měřítek, vstoupil do "nesprávné" strany. S propuštěním mu dokonce musela pomoci přímluvou manželka jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů té země.
Sám autor stál na počátku dětské literatury ve své zemi, přesto jeho přístup už v té době v mnohém připomíná snahu dětských autorů dneška. Nepodává dětem pasivně suché informace, sám velmi erudovaný vědec, je schopen prezentovat vědecké informace způsobem i jazykem přístupným dětem. Najdeme tak v jeho knize nejen nejnovější zprávy o dění v přírodě, ale i redakční články, informace od "dopisovatelů", kterými jsou lovci, vědci, děti, hajní, také urgentní telegramy, dokonce i úkoly, praktické návody a hádanky. Vlastně spoustu z toho, co dnes nabízí dětem "moderní" dětské knihy. - Zobrazit vlákno diskuze
Poznej knihu podle tří indícií:
potom už možno "mladá garda" - ale to som tiež nečítala.Tam sa asi bojuje, ale či sa použije aj telegram... - Zobrazit vlákno diskuze
Poznej knihu podle tří indícií:
Sovětský svaz - válka - skupina dětí - pomoc rodinám vojáků - telegram (kdysi povinná četba) - Zobrazit vlákno diskuze
Poznej knihu podle tří indícií:
válka - skupina dětí - telegram - Zobrazit vlákno diskuze
Filosofování pod starým mohutným dubem:
siena, celá léta jsem dávala krev. A měla jsem zvýšenou srážlivost. Neumíš si představit, jak mě milovali na transfusce - pokaždé, když někde operovali hemofilika, tak mi posílali telegramy.... - Zobrazit vlákno diskuze
Hra - zeměpisné a místopisné údaje v literatuře:
Odkud a kam cestuje známý belgický labužník na základě telegramu. - Zobrazit vlákno diskuze
Hádejte autory:):
Teď budeme hledat velikána. Velikého jednak rozumem, vtipem, jiskrným jazykem, a jednak i tělesnými rozměry (přes 190 cm, cca 130 kg). P.G. Wodehouse prý kdysi popsal jakýsi velmi hlasitý zvuk "jako když hledaný autor padne na kus plechu".
Vydobyl si pověst rozumáře, skvělého diskutéra a velkého logika, ale(podobně jako náš Jára Cimrman) měl časté potíže s pamětí. Zapomínal místa schůzek, stávalo se, že nastoupil do jiného vlaku než měl a posílal své ženě telegramy s otázkou "nevíš, kde mám být?" Na což údajně většinou obdržel odpověď "Doma".
Přesto napsal asi 80 knih, stovky básní a povídek, tisíce esejů. Byl to romanopisec, dramatik, literární kritik, teolog atd.atd.atd... - Zobrazit vlákno diskuze
Pod květy skořicovníku:
HLÍDAČ JEN LEHOUNCE ZDŘÍMNUL
Hlídač jen lehounce zdřímnul,
rychlík jen slabounce škrt.
A na přejezdu tři mrtví.
Taková zbytečná smrt.
Svědek, nevěsta, ženich.
Veselka nazítří.
Někdo tam bude scházet.
Všichni tři. Všichni tři.
Leží tu na mokrém písku
mladí a spanilí.
Růže jsou rudější mnohem,
než když je koupili.
Někde se do noci svítí.
Maminka čeká tam.
Nepřijdou. Místo nich přijde
už jenom telegram.
Mlčící ústa mluví.
Žalují všemu a všem:
takhle si životy svoje
střežíme navzájem.
Tři tváře úsvitu bledší.
Strašná a zbytečná smrt.
A hlídač jen lehounce zdřímnul
a rychlík jen slabounce škrt...
Pavel Kohout, Básnický almanach 1956 - Zobrazit vlákno diskuze
Hra - zeměpisné a místopisné údaje v literatuře:
Nezakecali, juž som tu:
Fotbalové utkání kterých dvou měst mělo tento průběh?
„První padl neutrální soudce. Dostal dvě rány do hlavy býkovcem, po jedné od přívrženců obou klubů. Byla mu na obou dvou místech rozražena lebka, a nežli skonal, zařval ‚Ofsajd‘, poněvadž jej nemohl pískat, když mu právě nová rána býkovcem rozmáčkla v hubě píšťalku. [Jednomu týmu] se ve všeobecné vřavě podařilo pověsit soupeřova kapitána na břevno u branky domácích. Centrhalf hostů zakousl oba beky domácích a byl sám skolen centrforvardem téhož klubu.
Ve všech denních listech Německa objevil se druhého dne ve sportovní rubrice tento stručný telegram: ‚Zajímavý zápas mezi […] nedohrán. Na hřišti zůstalo 1200 hostů a 850 domácích diváků. Likvidace obou klubů. Město hoří.‘ “ - Zobrazit vlákno diskuze
Postava hledá autora - pomozte jí!:
Na to, jak známý a oblíbený autor (i mezi zdejšími uživateli) je předmětem hádanky, to trvá neúnosně dlouho. Tak vás ještě postrčím: telegram s oznámením příjezdu osoby, hledající autora, odeslal přítel toho ohlašovaného. Současně měl v úmyslu poslat i vysvětlující dopis, jenže na to zapomněl, a když ten neodeslaný dopis po čase našel v kapse saka, nedalo už se nic dělat. - Zobrazit vlákno diskuze
Postava hledá autora - pomozte jí!:
Žádnej čaroděj. Prostředí, lidé i samotné vyprávění, to všechno je velmi střízlivé, i když někteří protagonisté se neustále, prakticky za všech okolností, snaží vnést do běhu věcí trochu romantiky. To patří k základním charakteristikám příběhu i zmíněných protagonistů.
Dále vám napovím, že příchod oné osoby, hledající autora, byl ohlášen telegramem. - Zobrazit vlákno diskuze
Filosofování pod starým mohutným dubem:
"Dostavte sa zajtra ráno k maturitnej skúške" - dostala mama svojho času takýto telegram. A to ešte bola rada,že vôbec prišiel. - Zobrazit vlákno diskuze
Hra - zeměpisné a místopisné údaje v literatuře:
Taky mám hádanku o městečku:
Mladý farář, sloužící v malém, zapadlém městečku, tu tam provozuje hříšné obcování se svou hospodyní. Ze svých hříchů se pravidelně zpovídá kolegovi, jenž působí v nedaleké obci a ve své domácnosti se dopouští podobných hříchů, takže se oba zpovídají vzájemně, jeden druhému. Když jednou extrémní počasí pánům farářům zabránilo navázat přímý kontakt (jeden druhého vždy jezdil navštívit na kole), vyměnili si zpovědi a rozhřešení v telegramech a byli v pokušení u této praxe setrvat, ale pokušení překonali, protože uznali že by si tím život příliš usnadňovali. Jméno městečka, kde žije výše zmíněný mladý duchovní, najdeme v titulu knihy, kde se o tom píše, i když v době, kdy se odehrává autorův příběh, je velebný pán již ve věku, kdy má tyhle mladické excesy za sebou.
Jak se jmenuje městečko a kniha? - Zobrazit vlákno diskuze
Filosofování pod starým mohutným dubem:
Zloženky, telegram a daňové priznanie patria k tým zápornejším objavom. - Zobrazit vlákno diskuze
Jak je důležité (ne)uhádnout pachatele?:
Zaujalo mě, že v mnoha komentářích k detektivkám se jako významný hodnotící prvek vyskytuje zmínka o tom, že komentátor vůbec neuhádl pachatele. Mám detektivky rád, tak jsem se zamyslel nad tím, jak dalece je právě tohle kritérium pro mě důležité. Není to jednoduché. Důvody, proč čtenář až do konce nepřijde na to kdo je vrah, bývají různé. Nehodlám tu ovšem rozebírat mentální schopnosti čtenářů. Zajímá mě hlavně to, jakým způsobem autoři své pachatele maskují a jakou šanci má čtenář dospět sám k řešení dřív, než velký detektiv v závěru všechno vyklopí. Nemám k dispozici žádnou studii na toto téma, ani se ji nechystám sám napsat, ale čistě sám pro sebe si autory dělím na poctivce a švindlíře - poctivec roztrousí v textu všechny stopy vedoucí k řešení a záleží jen na čtenáři, jestli se mu je podaří posbírat a správně interpretovat. Švindlíř některá fakta zatají a vybalí je až v detektivově závěrečném expozé. Začalo to už "na začátku" u Psa baskervillského. Dokud Sherlock Holmes dr. Watsonovi neprozradí (skoro na konci příběhu) , že Stapleton je vlastně Baskervill, může čtenář z posbíraných náznaků odhalit nanejvýš to, že v případu jde o opravdového psa - ty krádeže bot sira Henryho na začátku příběhu jsou moc pěkně vymyšlené. Mezi klasické švindlíře patří třeba i Agatha Christie. Zvlášť Hercule Poirot mívá v oblibě posílat telegramy do všech koutů Britského impéria i mimo ně, odkud mu pak přicházejí odpovědi ozřejmující motivy pachatelů, o nichž nikdo nemá ani tušení, dokud se s nimi on sám nevytasí v závěrečném shrnutí případu.
K jasným poctivcům lze počítat například Elleryho Queena (autoři si na tom velmi zakládají a v každé detektivce čtenáře upozorní na to, že v tuto chvíli má k dispozici všechna fakta, umožňující odhalit pachatelovu totožnost) nebo Josefa Škvoreckého. Samozřejmě, mezi čistě poctivým a švindlířským přístupem existuje celá souvislá škála odstínů: Jsou i detektivky, kde není těžké přijít na to, kdo je pachatel - a autor se to ani příliš tajit nesnaží. Jde jen o to, jak mu to přišít.
Ale zpátky k naší otázce: nakolik je pro čtenáře důležité, jestli (případně jak brzy) se mu podaří přijít na to, kdo je vrah? A co vlastně to vypovídá o kvalitách dané detektivky? Který z uvedených dvou přístupů je pro čtenáře zábavnější? Jsem zvědav, co mi povíte. - Zobrazit vlákno diskuze
Čeština ze všech vinglů:
„Jablkové svinstvo“, výstižný to název pro závin, po generace vyvolává salvy smíchu u studentů, když se probírají snahy brusičů rodného jazyka z 19. století o vytvoření nové češtiny. Autor tohoto výrazu, Jakub Hron Metánovský (1840-1921), byl však z hloubi duše přesvědčen, že „čeština je schopna popisovat, líčit tak přesně, určitě, obecně a podrobně jako řečtina a latina, takže může s každou světovou řečí zápasit v silách výrazových, ve zvučnotách hlasových, v líbeznotách a sladkostech slechových, jakož i ve skladbách větových.
Jistě, byl to podivín. Žil sám, nábytek ve svém domě v Metánově u Kamenice nad Lipou měl připevněný na kladkách, aby ho mohl při úklidu vytáhnout ke stropu, kde ostatně v zimě spal i pracoval, protože tam bylo nejtepleji. Nosil boty s tlustými podrážkami, vypočítanými podle aritmetického průměru výšky bláta na metánovských cestách, vypočítal si i nejvhodnější tvar pokrývky hlavy (hranoid) podle odporu vzduchu při chůzi a zdravení, byl autorem celé řady kuriózních vynálezů (ujal se jedině jeho „buňát“, tedy „nezkotitelný“ kalamář s obsahem ¾ litru inkoustu – z jedné náplně prý Karel Čapek napsal celé RUR). Jeho žáci, přátelé a sousedé mohli vyprávět desítky nejroztodivnějších historek. Nepochopení a posměchu čelil soustavnou prací, pílí a vůlí. Co činil, činil v dobrém úmyslu a přesvědčení, poctivě a opravdově, s vírou v člověka a ve snaze mu pomoci pochopit svět a popostrčit ho k lepšímu zítřejšímu.
Jakub Hron Metánovský byl středoškolským učitelem matematiky a fyziky, předčasně penzionovaný pro podivínství. Se šesti křížky na zádech se dal ještě zapsat ke studiu na právnické fakultě a pak na medicíně. K rigorózu nebyl připuštěn. Uchýlil se do rodného Metánova a pokračoval nezdolně v práci jako „libomudrun a sespisovatel“. Za celý život vydal asi 20 knih, z nichž nejzajímavější jsou snad „Čujba a jsoucnost prostora“, „Přítaž a odpud hvězd“, „Důležitost kořenů slovných v řeči lidské a duch řeči lidské“, „Skutky lidské čili Jeden tisíc špatností žijby a konby lidské“, „Libomudrovna čili Druhá část myslavny“ a „Větavna neurčitá“. Pro tato dílka však musel být vytvořen zvláštní slovník, z něhož jsme vybrali patnáct slov, abyste se pobavili jejich „překladem“.
Čujba – myšlení, drátověsť – telegram, hámitenstvo – materializmus, hbitkolo – velociped, horšišťan –pesimista, chraňokapka – deštník, jacháda – cesta, mrazůvka – zmrzlina, nejlepšišťan – optimista, robava –práce, slávitelský slintatel – pochlebovač, souchňapák – policista, umba – umění, věčatenstvo – realizmus, vidinatenstvo – idealizmus. - Zobrazit vlákno diskuze
Audioknihy:
...dávám do přehrávače ...a zároveň další kousek KNAUFI /je taky vynikající film/
Agatha Christie - Vražda v Orient-expresu
Známý detektivní příběh, v němž Hercule Poirot hledá vraha jednoho z cestujících luxusního vlaku uvízlého v zasněžených balkánských horách. K napsání jedné z nejslavnějších detektivek inspirovala anglickou královnu zločinu nezvykle krutá zima, která v roce 1929 způsobila, že legendární Orient-expres uvízl na své pravidelné cestě Balkánem ve sněhových závějích. Jen co vlak zastavil, zamrzly stroje a cestující i posádka zůstali na několik dní ponecháni napospas svému osudu… Každý se svým tajemstvím, každý se svou záhadnou minulostí… Hercule Poirot, jehož Agatha Christie učinila hlavním aktérem příběhu, nastupuje do Orient-expresu v Istanbulu, neboť je naléhavým telegramem žádán, aby se vrátil zpět do Anglie. Ve vlaku jeho pozornost upoutá bohatý Američan Ratchett; ten později Poirotovi nabídne vysokou odměnu za to, že jej ochrání před hrozícím vražedným pokusem. Belgický detektiv návrh odmítá - a následujícího rána je Američan ve svém kupé nalezen mrtev, s řadou bodných ran!
Režie Igor Froněk. Vydalo vydavatelství Euromedia Group 27. 3. 2008.
6 CD, 34 kapitol, délka cca 6 hod. 50 min.
Čte: Pavel Novotný - Zobrazit vlákno diskuze
100 věcí, které by měl člověk přečíst, vidět a slyšet:
...a dnes si dáme číslo 76
Cherie, Priest
Americká autorka fantastiky, narozena 30. července 1975 ve floridské Tampě, jako dítě z armádní rodiny se spolu s rodinou dost často stěhovala po Spojených státech. V roce 1998 dokončila bakalářská studia angličtiny a o tři roky později rovněž magisterská studia řečnictví. Vyrostla jako členka církve adventistů sedmého dne, dnes se už ale k žádnému náboženství nehlásí. Dvanáct let žila v Chattanooze ve státě Tennessee, což využila i ve své první románové sérii, dnes bydlí spolu s manželem v Seattlu v americkém státu Washington. Vedle beletrie píše také knižní recenze, je redaktorkou v malém, ale progresivním nakladatelství Subterranean Press.
Tahle, pro mne neznámá spisovatelka píše sérii steampunkového subžánru.
Zatím v češtině vyšly čtyři díly.
Zemětřas
V době občanské války přilákaly zprávy o zlatě na zamrzlém Klondiku na pacifický severozápad tisíce dobrodruhů. Každý chtěl zbohatnout. Ruští těžaři si dokonce najali vynálezce Levitica Bluea, aby jim zkonstruoval stroj, který dokáže těžit zlato pod ledem. Tak se zrodil Zemětřas. Již při první zkoušce se však stal neovladatelným – zničil několik bloků v centru města a otevřel puklinu, ze které začal stoupat jedovatý plyn. Ti, kdo se ho nadechli, se změnili v živé mrtvoly…
Uplynulo šestnáct let. Zničené a zamořené město dělí od okolí vysoká zeď. Jen kousek za ní žije Blueova vdova se svým patnáctiletým synem Ezekielem. Ten se jednoho dne ve snaze očistit jméno svého otce vydává na výpravu zpět do zničeného města. Do města plného hladových nemrtvých, vzdušných pirátů a ozbrojených zločinců.
Ohlasy:
Román získal v roce 2009 cenu Locus, byl nominován také na cenu Nebula a Hugo.
Martin Šust o knize: „Román sám v podstatě mixuje dvě v současnosti stále populárnější prvky - steampunk a příběhy o zombies. Jde o dobrodružné čtení, kterému sice lze
vyčíst tu a tam nějaké to klišé, ovšem v jádru jde o zajímavé spojení kvality a čtivosti. Román má snad vše, co zaujme žánrového čtenáře - atraktivní téma, v současnosti velice populární prvky příběhu, dobře vytvořené postavy a skvělé prostředí.“
a další -
02_Clementine
Maria Isabella Boydová, úspěšná konfederační špionka, se během let stala natolik známou, že je pro výzvědnou službu prakticky nepoužitelná. Jako vdova propuštěná ze státních služeb a na hranici bídy neochotně přijímá nabídku Pinkertonovy národní detektivní agentury v Chicagu. Aby toho nebylo málo, jejím prvním úkolem je zakázka unionistické armády. Federaci totiž velice leží na srdci osud nákladní vzducholodě Clementine, kterou k nelibosti Strýčka Sama přes Skalnaté hory neúprosně pronásleduje jiná vzducholoď. Clementine převáží utajovaný vojenský náklad, který musí být co nejdřív doručen do Louisville. Podle dostupných zpráv je oním pronásledovatelem uprchlý černoch, po kterém už patnáct let úřady pátrají. Celou tu dobu se kapitán Hainey pohybuje po celém kontinentu, zanechává za sebou vyloupené banky, krade válečné stroje a pašuje zbraně od pobřeží k pobřeží. A Maria ho má chytit.
03_Bitevník
Mercy Lynchová pracuje ve vojenské nemocnici. Po smrti manžela v zajateckém táboře ji už ve Virginii nic nedrží, a proto se vydává najít svého zraněného otce, který se s ní touží setkat.
Cesta napříč kontinentem se mění v dobrodružné putování. Mercy postupně vystřídá vzducholoď, vlak i říční parník. Když dorazí do St. Louis, zjišťuje, že jediný vlak, který pokračuje dál, potáhne děsivá unionistická parní lokomotiva jménem Bitevník. Původně rychlá a klidná cesta se mění v boj o život poté, co je vlak přepaden hordou lupičů a později jižanskými vojáky. Mercy vrtá hlavou, proč se vlak setkává s takovou pozorností a odporem. Má to snad něco společného s tajemným nákladem?
Mercy by ráda viděla svého otce dřív, než zemře. Pokud však chce z vlaku vystoupit živá, musí překonat intriky Unie a útoky Konfederace.
04_Ganymédes
Na dně jezera Pontchartrain spočívá děs budící ponorka Ganymédes. Válečný stroj, který by dokázal ukončit válku, kdyby se našel někdo, kdo by jej dokázal ovládat. A kdyby v jeho útrobách nenašel smrt každý, kdo do něj kdy vstoupil...
New Orleans není zrovna místem, které by Andan Cly toužil znovu navštívit, ale poté, co dostane telegram s pracovní nabídkou, naskytne se mu možnost spojit dva výnosné obchody. Tomu nelze odolat! Vydává se tedy na cestu, aniž by měl tušení, do čeho se pouští. - Zobrazit vlákno diskuze
Karel vs Miloš:
omlouvám se knedlik a všem, za ten dlouhatánskej, ale krásnej rozhovor:
Datum: 7.9.2012 Autor: Marcela Pecháčková Zdroj: Pátek Lidových novin Rubrika: Rozhovor: Strana: 06
Karel Schwarzenberg. Není to nečekané. Po jednadvaceti letech ve vrcholné politice v zájmu své rodné země se uchází o úřad prezidenta České republiky. Má k tomu průpravu jako nikdo jiný.
* Bude to velký rozhovor..
Jděte do toho!
* Souvisí s vaším přáním stát se prezidentem. Budeme trochu vzpomínat.
Ale já už mám krátkou paměť. Pamatuju si jen samé zbytečnosti.
* Kdo a kdy vám nabídl místo státního úředníka, tedy šéfa kanceláře Václava Havla?
To vím přesně. Bylo to odpoledne 29. prosince 1989, bezprostředně po volbě prezidenta. Cítil jsem se poctěn, že jsem mohl být při volbě ve Vladislavském sále a pak na Te Deum v Chrámu svatého Víta, když za mnou přišel tajemník pana prezidenta a vzkázal, že mě Václav Havel zve na oběd. Poprvé jsem vstoupil do hradních místností - oběd byl sice mírné kvality, ale k mému překvapení to celé sloužilo jen tomu, aby Václav Havel nám každému přidělil práci. Během půl hodiny jsem se stal státním úředníkem.
* Bez váhání jste přijal?
Samozřejmě že bez váhání. Když mě hlava státu vyzve, abych v rozhodujících okamžicích své zemi sloužil, nemůžu váhat. Mohl jsem říct jenom ano. Jiná možnost není, i když jsem tím byl velice překvapen.
* Nebo potěšený?
Oboje. Znamenalo to ovšem úplnou změnu mého života. Musel jsem předat své pravomoci ve vedení našeho podniku a první, co jsem udělal, vzal jsem si dovolenou. Byl jsem dosud předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva a musel odjet do Bukurešti, právě tam vybuchla revoluce, místo abych si užil ten slavný Silvestr '89 v Praze. Teprve po několika dnech jsem se do úřednické práce na Hradě plně zapojil.
* Jak dlouho jste znal Václava Havla?
Několik let. Ale nevídali jsme se, oba jsme byli sledováni, tak proč organizovat setkání čtyř policistů? Ale po čase mi Václav Havel vzkázal, že by se se mnou rád setkal. Přijel jsem z Vídně, setkali jsme se na Václaváku ve velmi lomozném lokále, to proto, že tam nelze odposlouchávat. Seděli jsme tam až do půl jedné v noci, teprve pak jsem musel vyrazit zpátky do Vídně, poněvadž v osm hodin ráno jsem tam měl jednání.
* A vy jste řídil?
Jo, jo a bylo to bezvadný. Silnice byla prázdná, to bylo příjemný ježdění... Každý režim má své přednosti, ten náš předchozí měl málo dopravy. Takže jsem byl brzy v Mikulově na hranici. Tam to chodilo tak, že mě už kilometr před hranicí zastavili, musel jsem ukázat pas, a pak mě teprve pustili dál. A na vlastní hranici jsem musel čekat z nějak zásadních, mně neznámých důvodů - aspoň dvacet minut - a pak se objevil celník. Tento krásný zvyk jsem znal, takže jsem ihned usnul - to je o mně známo, že když chci, usnu vždy a všude. Probudilo mě bouchání na kapotu, abych otevřel kufr. Otevřel jsem dveře a slyším toho staršího, jak mladšímu říká: "To musí být nějakej potomek." Načež mu říkám: Potomci jsme všichni, otázka je koho! Tak se zarazil - musel být z jižních Čech, protože ihned kladl otázku, jestli jsem hlubocký nebo orlický. Říkám mu, že zásadně orlický, ale skrze svého strýce i hlubocký. Pak vidím jeho zkoumavý pohled na mladšího kolegu - asi přemýšlel, jestli je spolehlivý, nebo ne. Očividně došel k závěru, že ano, poněvadž mě pustil, aniž bych otevřel kufr. V osm už jsem byl na konferenci ve Vídni.
* Vy jste byl na Hradě jen pár let.
Ano, jen první dva a půl roku. Když pan prezident odstoupil jako československý prezident, šel jsem samozřejmě taky, neboť když odchází hospodář, má ze dvora odcházet i čeledín.
* Kdybyste ty dva roky jen tak nechal projít myslí...
... vidím báječný čas. Zaprvé, měnit zemi je něco překrásného. Zadruhé, všichni jsme byli opravdu plní idealismu. A do třetice, ta parta na Hradě byla doopravdy dobrá. Dodnes drží pohromadě. Bohužel už mezi námi nejsou všichni, není tu klíčový Jirka Křižan, toho strašně postrádám, odešel Olda Černý. Ale ti, kteří žijí, drží pohromadě - Michael Žantovský Věra Čáslavská, Eda Kriseová, Saša Vondra taky... S tím se stýkám - ne politicky, protože on patří k jiné straně a má jiné politické názory, ale co se toho starého společenství týká, to zůstává.
* Ale odešel ten hlavní...
Václav Havel, náčelník už není.
* Mně se po něm dost stýská.
Mně taky. Každému chybí. Letos jsem vůbec nemohl jet do Trutnova na festival. Asi se tam jednou znovu objevím, ale letos to byla moc silná vzpomínka na mé dva nejbližší: na Havla a na Magora. Oba během pár měsíců odešli.
* Byli jste si hodně blízko?
To bych si netroufal říct. On byl pro mě vždycky šéf. Měl jsem před ním velkou úctu. Až do posledního okamžiku.
* Kdy jste ho viděl naposledy?
Týden před smrtí. Byl u sebe v kanceláři, která byla v mém domě, když přijel dalajláma. Viděl jsem, že auto stojí před domem, jdu se tedy podívat, on tam ležel, přikrytý dekou, strašně mile mě pozdravil... Škoda ho.
* Vy jste se rozhodl, že budete taky náčelníkem neboli prezidentem.
Nerozhodl. Jen o to budu usilovati. Je to v rukách voliče.
* Nechal jste se před tím rozhodnutím zdravotně vyšetřit jako tehdy, než jste přijal místo ministra?
Proč myslíte, že jsem tady v lázních? Přece právě kvůli tomu, abych se dal do pořádku. Proto tady jsem už měsíc, a jak vidíte, vypadám poněkud jinač než předtím.
* Kolik jste shodil?
To nevím. Dost. Ale hlavně se cítím naprosto změněný. Mám více síly, energie. Takže mi tu samozřejmě udělali testy a můj doktor mi řekl: Máte všechny znaky dlouhodobého a těžkého stresu. Pro mě žádné překvapení.
* Jste trpělivý pacient?
Ale jo. Nikdo mě neobtěžuje, když nechci. Mám tu svatý pokoj. Na víkend jedu za rodinou na Murau, což je tak hodinu a čtvrt odtud. Ideální. Krásné jezero, překrásná krajina a neskutečná umělecká díla. Korutany bývaly ve středověku velmi bohatý kraj, ale jak upadl obchod s Benátkami, zchudly. Ale do 16. století, dokavad se celý obchod v Evropě točil kolem Benátek, vše, co šlo do Němec, do Polska, do Čech a Maďarska, šlo tudy. Tudíž z doby pozdní gotiky tu na neuvěřitelně odlehlých místech zůstaly krásné kostely. Tak jezdím na výlety a sleduju lokální politiku a vidím, že politická morálka je stejná jako u nás... Zkrátka se tu cítím jako doma.
* Chodíte na houby?
Ne, na houby chodí dcera, letos bylo strašně hub. Vnoučata vlezla jen na kraj lesa a za chvíli přinesla celý koš hub. A já jsem pak seděl při rodinných obědech v Murau, na stole to vonělo houbami -a mohl jsem se na to jenom dívat.
* Vy vlastně nejíte! To tedy muselo být peklo.
To tedy bylo peklo. Ani jeden hříbeček jsem neměl, víte, co to pro mě znamená? Dneska jsem měl jeden krajíček chleba s pomazánkou. A to musí pro dnešek stačit.
* A to jste nám naplánoval večeři v hospodě, když sám nemůžete jíst?
Ano, poněvadž je to vynikající hospoda, opravdu vynikající, a já budu mít radost, až vás uvidím jíst. Vadit mně to nebude. Mě to prostě baví, jsem starej hospodskej. Zvu na večeře příbuzné a známé, vědí, že nejím, že se jen dívám, a je to krásné.
* A pít?
Vodu, čaj, vodu, čaj. Večer si smím dát dvě sklenky, abych nepropadl úplné depresi. A vína jsou tu moc dobrá.
* Umíte vařit?
Jo, tak trošku. Mládenecky. A baví mě to, někdy začnu vařit, když mám před sebou blbou práci. Vařením se pěkně odpoutám, když musím dbát na to, aby se nudle nerozvařily. Pak se na tu odkládanou práci soustředím mnohem lépe. Taky k tomu účelu dobře slouží, když pulíruju střevíce: Dvacet minut, půl hodiny - a pak se vrátím plný soustředění k podstatné práci.
* Co myslíte, že by vám řekl váš tatínek na rozhodnutí kandidovat na českého prezidenta?
Asi by se převelice divil. Nesmíte zapomenout, že moji rodiče se narodili před první světovou válkou, za Františka Josefa blahé paměti. Otec byl nadšený československý vlastenec, důstojník, ženil se v československé uniformě. Měl by z toho asi i radost.
* A byl by pyšný?
Nikdy jsem otce neviděl pyšniti se. Byl od přírody mnohem skromnější než já. Byl veliký vědec, historik... Ale na jednu věc hrdý byl-na povstání, ale... na co byl opravdu hrdý, bylo povstání na Čimelicku v roce 1945, které vedl a velmi rychle ovládl. Ale důležité věci z toho nám neřekl. Dozvěděl jsem se je, až když mi to vyprávěli Čimeličáci.
* O jeho roli v tom povstání?
Ano, pan Gajgr mi vyprávěl, jak otec s řezníkem Veselým a několika sedláky založili bojovou skupinu, která byla připravena pro případ boje. Hlavní stan měli v rakovickém mlýně, kde Němci až 12. května podepsali kapitulaci německé armády. Hned potom tam měl otec poradu - a najednou slyší nějaký rambajs. Přišel k němu muž z jeho skupiny, zasalutoval a říká: "Naši kluci dole odebírají německým zajatcům hodinky..." Otec se vyřítil dolů, vytáhl pistoli a zařval, že neobhajoval čest československého důstojníka po celou válku proto, aby ji teď ztratil, řval, že zajatci jsou pod jeho ochranou, a kdo okamžitě nevrátí zajatcům vše, co jim patří, toho osobně teď zastřelí. Kluci z vesnice nikdy knížete pána neviděli tak rozčíleného, všechno vydali, zajatci se uklidnili a byl pokoj.
* Uměl být takhle ostrý?
Právě že nikdy. Jen tenkrát, protože šlo o čest československého důstojníka, jestli rozumíte. Aby na poslední okamžikválky byli jeho zajatci okradeni, to ho tedy rozčílilo. Sám mi to nikdy nevyprávěl, dozvěděl jsem se to až od paní Dýbové.
* Jak si váš tatínek představoval vaši kariéru?
Nijak, myslel asi, že budu klidně hospodařit v Murau. Od okamžiku, kdy mě adoptoval strýc Jindřich, se utvrdil vtom, že budu pečovat o lesy a hospodářství. O žádné jiné kariéře neuvažoval a do jeho smrti v roce 1986 se nic jiného nejevilo.
* Ale to už jste přece předsedal Mezinárodní helsinské konferenci!
Což otec považoval za moje hobby. Jako je někdo jiný v mezinárodní šachové organizaci nebo v něčem takovém. Byl také už vážně nemocen.
* A co by řekla maminka na vaše prezidentské angažmá?
Divila by se ještě víc.
* Rozmlouvala by vám to?
Asi jo - tedy v době, kdy byla ještě mladší. Viděla dobře, že mám neodolatelnou slabost pro českou politiku, a byla proti tomu. Zažila celé dvacáté století, a tudíž hleděla na politiku dosti skepticky. Znala Churchilla i Honzu Masaryka, znala je všechny. Ale v posledních dvou letech jejího života jsem vypozoroval, že už ten boj vzdala, viděla, že mi není pomoci.
* Nosil jste někdy uniformu?
Ani ne, možná skautskou. Skautem jsem byl fascinován vždycky. Uměl jsem nazpaměť Svojsíka a v okolí Orlíku byla spousta táborů skautů a skautek! Otec tomu hodně přál. Poslední táborák byl na břehu Vltavy - to bylo dojemné. Pamatuju, že jsme v létě 1948 šli s mojí starší sestrou na krásný táborák a zpívali typické písně pro tu dobu: Ach synku, synku, byli jsme strašně sentimentální, poněvadž jsme věděli, že je konec. No a přešlo víc než čtyřicet let, byl jsem s Václavem Havlem na hradu Budeč a najednou přijde taková starší paní a ptá se, jestli je možné, že jsem býval na Orlíku: Pamatujete ten poslední táborák? I jí bylo jasné, že opona padla.
* To vám bylo deset - a už jste tohle věděl.
Tehdy dvacetiletý nevěděl tolik o sexu jako dneska desetiletý a desetiletý věděl o politice víc než dnešní dvacetiletý. To byl ten rozdíl, víte?
* To je vtipný. Jakou jste měl přezdívku?
Víte, že už ani nevím? Asi normálně Karel, rodiče mi říkali stejně jako dědečkovi - Kary.
* Mluvil jste o své kandidatuře na prezidenta také se svojí ženou, které by se to bezpochyby dotklo?
Samozřejmě, ale měla před lety tu těžkou nehodu a před třemi měsíci další operaci, která ji zase vrhla zpátky, takže je jasné, že něco jako první dámu dělat nemůže. Na hlavní události by ale ráda přijela. Pro ni je nejdůležitější, kromě dětí a vnoučat, její lékařské povolání. Vždycky provozovala svoji praxi a po nemoci přišla na to, že ztratila cit v prstech. Cit každý lékař potřebuje, proto začala budovat v Africe nemocnici, která opravdu dobře funguje, a k tomu v Rakousku pořádá semináře alternativní medicíny. Přestože vystudovala klasickou medicínu, přišla na to, že tato alternativní medicína má své vědecké opodstatnění. Takže se teď zabývá homeopatií, energetickými proudy. A já jí věřím. Vyléčil jsem si tak i boreliózu - antibiotiky to nešlo, homeopatií ano. Jsem v přírodních vědách laik, ale poslouchám věci moudrých, škoda že se v Praze alternativní medicíně věří tak málo nebo vůbec.
* A co tedy řekla vaše paní na vaše přání stát se prezidentem?
Budiž řečeno k její cti, že jí nikdy nevadilo žádné mé bláznovství.
* To vám gratuluju. Možná jste měl čas teď měsíc přemýšlet, tak se ptám: Pod jakým "praporem", heslem, by se neslo vaše prezidentování? Masaryk měl Nebát se a nekrást...
S tím jsme pěkně zatočili! V devadesátých letech jsme je zkrátili na Nebát se krást. A pak ještě Bát se nekrást - to v tomto tisíciletí. A já? Víte, asi bych si ponechal to staré Schwarzenberské rodové heslo Nil nisi rectum - Nic než právo. To by mi vystačilo.
* V historii českých a československých prezidentů byste kopíroval kariéru prezidenta Beneše, který přešel z postu ministra zahraničí na Hrad.
Ano, to je sice pravda, ale přiznávám, že Beneš není můj nejoblíbenější.
* Co mu máte za zlé?
Nic, jen myslím, že je to tragická postava. On byl typický příklad někoho, kdo umí být vynikající "druhý", a selhal, když byl "první". To zaprvé. A pak byla strašná ta jeho ješitnost, která ho vedla k pomstychtivosti. Projevila se i v jeho nešťastné cestě do Moskvy, kdy nás po Košickém programu čekala jen pekla. Nejsem toho názoru jako někteří, kteří ho považovali za největšího zločince - to on nebyl, byl jen příliš slabý, příliš ješitný.
* Dejme tomu, že dospět na post českého prezidenta je vaše osudová cesta - našel byste ve svých skoro sedmdesáti pěti letech života momenty, které vás k tomu předurčily?
Určující bylo mé dětství. A pár momentů v něm, které si velmi dobře pamatuji. Když jsem například poprvé viděl svého otce v uniformě - to bylo během květnového povstání v Čimelicích, jak jsem vám před chvílí vyprávěl. Rodiče před námi mluvili o všem, věděli jsme dobře, kdo je nepřítel. Když jednou gestapo vyslýchalo naše rodiče, zavřeli nás děti do dětského pokoje, abychom něco nevykecaly. Úplně vidím, jak před zámek předjelo zelené auto, vystoupili muži v dlouhých kabátech. Taky se u nás objevili vojáci Rudé armády, byli u nás v Čimelicích ubytováni a byli to velcí kamarádi nás dětí. Matka k tomu měla námitky, neboť nás učili, jak se vrhá ruční granát. Rodiče mi taky sebrali revolver, krásný německý niklovaný revolver, který mně jako osmiletému věnovali.
* Věděl jste, o co jde? Bylo vám deset let, když vešel v platnost ten podivný Schwarzenberský zákon...
Velmi. Do té doby jsme si užívali slávy otce - a najednou v novinách běžela diskuse o Schwarzenbergovi, strýci Adolfovi z Hluboké, kterému ten zákon sebral veškerý majetek. V novinách se nás zastal Ferdinand Peroutka, taky Jan Masaryk, ale ostatní s tím nadšeně souhlasili - s absurdním zákonem, který se týkal jen jedné osoby. Já jsem tu diskusi také četl. Domů chodily dvoje noviny - Lidová demokracie a Právo lidu. Pak přišel ten únor. Moje sestra musela se školou nastoupit na manifestaci na Staroměstském náměstí a vyslechnout tu scénku: Právě jsem se vrátil z Hradu...
* Tušil jste - tak malý - že je vaše rodina ohrožena?
Bylo to nekonečně dlouhé léto roku 1948, matka nás neposílala do školy, nevěděla, jestli nebudeme muset narychlo odjet. Chodil jsem tedy na procházky údolím Vltavy, netuše, že už to nikdy neuvidím. Krátce předtím, to byl konec srpna, si mě matka povolala k sobě. Říkala, že je mi deset let, jsem už tedy teenager a dost velký na to, abych převzal zodpovědnost. Mluvila se mnou jako s dospělým: Vidím, jak to tady miluješ, jak tím žiješ, ale je velmi pravděpodobné, že o všechno přijdeme a budeme muset natrvalo odjet...
* Takhle vás předem varovala?
bohudíky za to varování. Všechna svá milovaná místa v Praze jsem si prošel a vědomě si je navěky zapamatoval. A pak -3. prosince 1948 - jsme opustili Orlík a odjeli do Rakouska. Bydleli jsme u babičky, která ovšem v roce 1953 zemřela. S tím mám spojenou jednu zajímavost. Byli jsme právě v Curychu, kde měla matka setkání s dlouholetou sekretářkou strýce Adolfa. Šel jsem koupit dorty do cukrárny a najednou slyším, jak mě volá babička. Jenže ona byla v Salcburku. S matkou jsme se pak vrátili do hotelu a našli telegram, že babička v tu hodinu zemřela. Nikdy na tu chvíli v cukrárně nezapomenu.
* Takové chvíle...
... přesně, jsou nezapomenutelné. Byla ještě jedna taková. Začátkem března 1948. Měl jsem chřipku, tudíž jsem nemusel do školy, ležím v posteli a poslouchám rádio, které dostala sestra k Vánocům. Elitě se jmenovalo. A slyším, že hrají vážnou muziku. Snad Vyšehrad nebo něco takového. V devět pak vysílali zprávy a první byla, že ministr zahraničí Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Věděl jsem, že to je poslední hřebík do rakve. Postavil jsem se v tom župánku do pozoru a slíbil, že nepřestanu, dokavad Československo nebude svobodné. Blbá scéna z Rychlých šípů, ale já jsem na ni nezapomněl a vlastně se podle ní řídil... A vidíte, podařilo se! To je zvláštní okamžik v mém životě.
* Ale mnoho jste toho dělat nemohl.
To je pravda, teprve když začala perestrojka, věděl jsem, že musím jít do boje. Vznikla Helsinská konference, která se časem rozhodla pro sídlo ve Vídni, a já jsem se stal na doporučení kancléře Kreiskyho jejím předsedou. Pak jsem ještě založil s Vilémem Prečanem Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu-Schwarzenbergu. A už jsem v tom byl.
* Čím byste řekl, že vynikáte oproti ostatním kandidátům na prezidenta?
Člověk se nemá nikdy chválit, ale ptáte se. Řekl bych, že právě svou životní zkušeností. Po pravdě řečeno, o českou politiku jsem se nepřestal starat ani v Rakousku, kde jsem se pohyboval v politických kruzích, proto mě dobře znal například Bruno Kreisky, stejně dobře mě znali lidovci, mezi sociálními demokraty jsem měl spoustu přátel. S nynějším rakouským prezidentem Heinzem Fischerem si tykám, protože jsme starý kámoši z dob, kdy nám bylo dvacet. Znal jsem anglické, francouzské politiky. Nesmíte zapomenout, že moje matka byla opravdu významná žena. I když jsme museli odejít z Prahy, vybudovala si během krátké doby postavení, že každý, kdo byl ve Vídni důležitý, k ní chodil na večeři či oběd. Měl jsem tak jedinečnou šanci seznámit se už jako velmi mladý s významnými lidmi z celého světa. Prostě jsem vtom vyrostl. Do politikyjsem se míchal celý život. Znal a potkával jsem lidi od Grety Garbo přes vědce až po politiky- a tak to mám dodnes.
* Máte zvláštní přitažlivost pro nejrůznější lidi.
Ale ne, tenkrát jsem se já přitahoval k nim, k lidem, kteří byli zajímaví. Byl jsem vždycky strašně zvědavý.
* A oni vás přijali.
Obyčejně ano.
* Třeba český underground - bylo to paradoxní, vidět vás spolu s Magorem Jirousem. Čím byl pro vás tak zajímavý?
Vším. Jedinečná osobnost. Odvahou, kterou měl vždy. Jaký byl básník. Jaké měl originální myšlenky. On nepatřil k lidem, kteří by opakovali to, co řekl už někdo jiný.
* Snesl jste i jeho divokost?
Ale jo. Tak se holt někdy svlékl, no a co?
* Je pro vás příjemnější prostředí undergroundu, nebo akademické?
Co myslíte?
* Ano, jste spíš bohém.
Trošku.
* Takže vás snad neurazí tahle otázka. Prý jste doma jedli pávy.
Ano, to je pravda.
* Zní to, jako když se Marie Antoinetta dozvěděla, že lidi nemají chleba, a řekla, at jedí koláče.
Což je nejspíš blbost, není o tom žádný doklad. Ale k těm pávům. Jak známo, za války se musely z domácího zvířectva odvádět vysoké dávky na podporu vítězství třetí říše. Otec jako historik věděl, že do první poloviny 19. století se na slavnostních večeřích podával páv. Přečetl tudíž pečlivě seznam domácích zvířat, ze kterých se odvádějí dávky a páva v něm nenašel. Začali se tedy v Cimelicích pilně chovat pávi, kteří se pekli, jen když přijeli velmi vzácní hosté. Jenže na rozdíl od koz, slepic a kachen se pávi moc nerozmnožují, takže náš chov prudce nestoupal. Maminku by taková věc ani nenapadla.
* Pokaždé, když spolu v posledních dvaceti letech mluvíme, položím vám stejnou poslední otázku. Dnes počtvrté: Ukázal jste už vnukovi...
Otázku znám, odpověď znáte vy. Mezitím jsem přešel na pravnuka a obávám se, že se nedožiju toho, na co jsem se tak těšil - že ukážu svým vnukům, jak se naše země změnila natolik, abych se jim tím pochlubil.
* Nečekal jste, že to bude trvat tak dlouho?
Nejsem pitomec, abych si myslel, že to bude u nás po roce 1989 rychlé. Viděl jsem, jak dlouho trvalo v Rakousku a v Německu, než se ten smrad nacismu z lidí dostal. Nicméně jsem doufal, že aspoň u toho vnuka to zažiju. Vidím, že bude ještě dlouho trvat, než se z toho vybabráme. Ale to mě poučil Václav Havel. Začátkem 90. let jsem měl přednášku v Litvínově a viděl tu strašně zpustošenou krajinu, rozpadlé baráky. A na cestě zpátky jsem dostal hlad. Najednou v dáli zasvítila hospoda. Zastavili jsme tam a u vchodu nápis "Cikánům vstup zakázán". Otočili jsme se a mazali do Prahy. Vyprávěl jsem to prezidentovi a pan Václav se na mě zamyšleně podíval a říká: "Víš, ty jsi tady dlouho nežil - baráky opravíme, komíny odfiltrujeme, ale ty škody v duši, to bude dlouho trvat." A měl pravdu. Jako obyčejně. *
***
KAREL SCHWARZENBERG * Podle rodinné tradice celým jménem Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fůrst zu Schwarzenberg. * Studoval práva a lesnictví, staral se o rodinný majetek. Vždy ho zajímala politika. Aktivně do ní vstoupil v roce 1984 jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. * Od roku 1989 do roku 1992 působil jako šéf Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. Od roku 2009 je předsedou strany, od roku 2010 poslancem a od července téhož roku 1. místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí v Nečasově kabinetu. Jako ministr zahraničí působil i v Topolánkově vládě, předtím byl senátorem Parlamentu ČR. * Jeho žena je lékařka Therese Schwarzenbergová. Mají dva syny a dceru. Teď už vím, že Karel Schwarzenberg... ... miluje jídlo a vyzná se v pití. Vím to už dávno, ale když nás pozval na večeři v době, kdy vlastně držel půst, a byl té večeře vášnivým účastníkem, už se o tom nemusím jinde a jinak přesvědčovat. Seděli jsme v odlehlé vesnici "u sedláka", kde nás přišla pozdravit paní hospodská. Nad jídelním lístkem řekl: "Skromnost není vítána." A radil u výběru. Dušené lišky na pohance, dýhová polévka, hříbkové rizoto... "Nemusíte mi věřit mé politické názory, ale v jídle a pití se na mě můžete stoprocentně spolehnout," řekl - a bylo to skutečně jídlo z ráje. Pan ministr mírně zhřešil: Dal si tak dvě lžíce toho hříbkového rizota. Byl už to předposlední večer jeho měsíčního pobytu v oblíbených lázních Maria Wórth v jihorakouských Korutanech. Každý den absolvoval dopolední kúru, držel přísnou dietu, nechal se donutit - on, nesportovec - dvakrát denně plavat v blankytně modrém jezeře. Odpoledne pak pracoval, jezdili za ním ministerští úředníci. Večer pak přátelé, o víkendu rodina. Když jsme s ním jeli okolím, uměl říct něco z historie o každém starším domě, kostelu, hradu, zajímavém kopci. Kdysi jsem se ho ptala, jaký myslí, že je rozdíl mezi šlechticem a námi ostatními. A on řekl: My známe svoji historii. Karel Schwarzenberg zná nejen historii svého rodu, ale své země, svého světadílu a planety. Umí o ní mluvit vtipně a zaujatě. Druhý den se vracel do Prahy, do kolotoče, který si těžko někdo z nás umí představit. - Zobrazit vlákno diskuze