Náměstí hrdinů recenze

Náměstí Hrdinů. 15. března 1938 tu nadšený dav vítal Adolfa Hitlera a připojení (anšlus) Rakouska k Německu. V roce 1988 je Rakousko líčeno jako země, která se z ničeho nepoučila („ve Vídni je teď víc nacistů/ než v osmatřicátém“). Nenávistné reakce na inscenaci v historické budově vídeňského Burgtheatru paradoxně potvrdily zdánlivě provokativní tvrzení hry, že rok 1938 a 1988 lze zaměnit. V době psaní a uvedení Náměstí hrdinů prožíval Bernhard poslední stadium těžké srdeční a plicní choroby. Politici byli připraveni bránit čest uraženého státu a národa, dopisy od čtenářů byly plné výhrůžek autorovi a režisérovi. Skandál byl celonárodní, poptávka po vstupenkách obrovská, opožděná premiéra se konala 4.listopadu 1988. Děj hry se odehrává v březnu 1988. V den pohřbu profesora Josefa Schustera, který už déle nemohl snést latentní rakouský antisemitismus a vyskočil z okna svého bytu na dlažbu náměstí Hrdinů. Chtěl s ženou Hedvikou odjet do Oxfordu, kde žil v exilu během Hitlerovy Třetí říše. Ani manželka právě pohřbeného židovského profesora už nemůže z hlavy dostat onen ohlušující křik mas, trauma z března 1938. Tak byli Josef a Hedvika Schusterovi po 50 letech s konečnou platností dostiženi a zavražděni rakouským antisemitismem a nacionálním socialismem.... celý text