Ze zuhelnatělých plic lidského

recenze

Pieter van den Hoogenband (2010) / herdekfilek (469 views)
Ze zuhelnatělých plic lidského
Báseň je falešná, neschopná pohybu, mrtvá, hnijící, páchnoucí. Báseň je hrubým odrazem lidské nepřirozenosti. Zhovadilosti těch našich břemen, kterým musíme říkat život. Život…pfche. Nákaza, která se zbytečně trápí a mučí. Život, jen bacil přenášející se pohlavním stykem. Jako kejchnutí v přeplněné tramvaji. Jako svrab rochnící se v ruce krásky, o kterou jdeme žádat budoucího tchána, abychom mohli, směli, a pak museli, nechtěli. Básník je deformace, báseň jeho výkalem.

Definice poezie z mého naivního pohledu: Poezie vyjadřuje vztah duše ke skutečnému životu, ke skutečnému světu, život i se světem je tedy zahalen v mlze, přes kterou je často těžké rozeznat alespoň obrysy popisovaného, trpěného, nenáviděného či milovaného. Poezie je sen, prchavý, těžko zapamatovatelný a bolestivý. Poezie je hudba bez hudby, krása vysvlečená až na maso. Poezie má tu moc strhnout vnitřek člověka do záchvatu přecitlivělosti. Poezie je souznění světa reálného se světem tušeným.

Má představa básně, samozřejmě zcela naivní:



tuhle šel karel


na zádech barel

 



je častěji kormoucena touto formou básnění:

 



v tříšti vlastních střev se


karel


táhl se smotkem kovového rouroví


jež by po tolikém technikově zvratku


šlo nazvat


barelem

 
Rozeklaný jazyk mého neumětelství nechce fušovat do řemesla básníkům, byv příliš neohebným, příliš přímočarým, ale přesto, z pozice čtenáře, si dovolím pár pichlavých vět.

 

Poezie je, už zase z mého pohledu, úzce spjata s hudbou. Nejlépe s vážnou hudbou. V dobách Mozarta se poezie houpala elegantně jako smyčka na šibenici. Mírný větřík rytmu doplňovaný harmonizujícím slunečním svitem a zdechlou hlavou oběšence donesl čtenáři požitek ze souladu světa reálného i tušeného. Světa hmatatelného i snového. Bachova fuga dokonale korespondovala s poezií té doby, plná ladnosti a ctění rytmu a harmonie, navozovala v čtenáři pocit, že čte něco nesmrtelného, něco nesmírně krásného. To samé v dobách Smetany, v dobách Tchajkovského. Ale přišla doba jiná. Naše. Z vážné hudby, při které obyčejně člověk přivíral oči slastí, udělala musicu modernu, při které člověk oči naopak třeští, nevěda, zda na něj útočí spřátelená vojska nebo se jen začala hýbat jeho temná stránka osobnosti. A s musicou modernou přišla i poezie, která přiškrtila rým, zahubila harmonii a začala se jen pisklavě předvádět. Začala chrčet na čtenáře přehršli šokujících obratů a oplzlých metafor, vše jaksi naléhavě, jako by příští minuta měla být tou osudovou, tou, která vše změní a určitě k horšímu, o tom si nedělejme iluze.

Jsem staromilec. Musica moderna ve mně vyvolává bolestné skučení. Nedokážu se naladit na její nečekané přeskoky v rytmu, harmonii, nedokážu v ní najít krásu, kterou, jak ten blbec, od hudby přeci jenom očekávám. Současné umění pro náročnější odmítá duši pohladit, jako by to bylo jakousi změkčilostí, ale duši záměrně trýzní, ohýbá ji do nepřirozených poloh, které skutečně, fyzicky, bolí. Současné umění jako kdyby bylo natruc ohavné.


Tento sakra dlouhý úvod slouží k navození atmosféry. Je tu moderní pojetí poezie, z které se netěží nic jiného, než myšlenka. Myšlenka, která je silná, o tom žádná, má co říct, nic proti tomu, ale souladu slovního příliš nepobrala. Jen jakási chemická sloučenina slovních druhů, která se má roztříštit o čtenářův mozek a něco s ním udělat. Nic není náhodné.

 
Nepsaným a přesto uznávaným kralevicem těchto básní, a tuším, že se to milého autora nemile dotkne a tímto se mu i pokorně omlouvám, je Miroslav Fišmeister. V této době houfně publikující básník, mnoha čtenáři označován za génia, za toto se autorovi také velmi omlouvám.

 
Dejme si ukázku autorovy tvorby:

 



Jako by los,


nekorunovaný král

odlišného světa,


byl požádán


(skupinkou zlodějů převlečených za kustody,


myslíte-li v barvách)


ať oželí sopku.


Slané strniště


zavařených sladkých kukuřic.


(ukázka z recenzované knihy Pieter van den
Hoogenband, str.42)

 

S veškerou upřímností, které jsem schopen, konstatuji, že myšlence básně nerozumím. Nevím, co v ní mám hledat. Což je, opět dle mého hloupého pohledu, chyba. Báseň nemá mluvit jasnou řečí, nechce-li, ale nesmí se zašifrovat do nepochopitelné podoby. Co může symbolizovat los? Co odlišný svět? Co zloději převlečení za kustody? Ano, člověk má hledat v básních svůj smysl, svůj řád, svou duši, má nelézt sebe, nikoli básníka a jeho smysl. Ale je velmi těžké najít sebe tam, kde zní něco zcela neznámého či neuchopitelného. Hledat v mytologii či v sartrovsko-camusovských odkazech? Tušit, že to a to je odvolání se na ďábla, tedy na temnou strunu člověka? Tušit, že sopka značí, vychází-li čtenář z myšlenek bůh ví kterého myslitele, pupík? Nebo ňadro dmoucí? Podobný problém jsem měl s vícero básněmi této sbírky. Nenašel jsem smysl. Autorovo přeskakování z obrazu na obraz nedalo mi možnost se něčeho chytit, čehokoliv. A básně by neměly být jen pro autora, ale i pro čtenáře. Ovšem nejsem zarputilým čtenářem poezie, pouze nárazovým, což mě doufám z blbosti omlouvá. Na druhou stranu je možné, že autor zcela ignoroval čtenáře a pracoval pouze na bázi vlastního momentálního rozpoložení, kdy za oknem proletěl racek, autor tuto skutečnost zaznamenal přílivem slov a nedal čtenáři klíč k tomu, aby za oknem mohl spatřit totožného, nebo alespoň podobného ptáka.

 
Nejsem nijak, jak může z předchozího textu vyznít, naštětěn vůči Miroslavovi Fišmeisterovi. Zcela bez odkladů se klaním jeho imaginaci a jeho talentu kloubit do sebe na pohled neskloubitelná slova. Jeho další báseň vykazuje opravdu ono nehezké slovo začínající na písmeno G.

 



Krása hrnku je v kapce,


která nám
nesteče do úst
.


(ukázka ze stejné knihy, str.32)

 



Do této básně, která je spíše moudrem, nežli básní, jsem se dokázal zcela bez odkladů vesnít, vžahnout ji do vlastní osoby a přijmout za svou vlastní. Rezonovala se mnou a ve mně.

 



Básník je pamětí a svědomím světa. Je jeho vyjádřením. Svým způsobem je jeho smyslem. U Miroslava Fišmeistera se svět i se svým smyslem a svědomím peleší s velkým potěšením (tohoto přesvědčení nabývám při čtení autorovy další sbírky [Barva času je žlutá], která se mi válí u ruky a která nabízí jiné a pro mě pochopitelnější a tedy i líbivější dimenze). Ovšem je tu malé ovšem. Básník je mistrem své mateřštiny, miluje se s ní, dává slovům hudbu. Novodobé básnictví jako by cíleně mateřštinu ponižovalo, nemazlí se s ní. Jen hlomoz začasto náhodně poházených slov v češtině. Báseň je hudbou, měla by být harmonická, neměla by znít jako ze skály hozené orchestřiště.



Miroslav Fišmeister je virtuóz ve hře na abecedu, pod jeho lačnými údy se kroutí do podob, které jsou nebývale překvapivé, někdy, pro mě, ovšem natolik překvapivé, až se přešourávají na stranu jisté nepochopitelnosti. Jsem člověk slova proč, na svět hledím přes zdířku pochopení. Pokud nedokážu pochopit, cítím se podveden. A proto se mi lépe spočívá zrakem na Krchovském, který tvoří rýmy jako z čítanky, jednoduché a miloučké. Ale jde tam cítit to melodično,je tam cítit úcta k jazyku, ne pouze úcta, nýbrž doslova obdiv.



Dnes v noci dostal jsem zas jednou do držky

když jsem šel od Šupů na noční tramvaj

kousek dál od místa, kde pečou pirožky

v koutě, kam opilci obvykle srávaj.




Byl jsem bit jako pes a ani nevím kým

vím jen, že byli dva a tma jak v pytli

mám vůbec z včerejška dost chudé vzpomínky

(byl jsem sám ztřískaný, už než mě chytli).




Vím jen, že z rypáku krev proudem tekla mi

pak ještě jeden z nich kopnul mě do rtů

uleh jsem do stínu lákavé reklamy

s nabídkou zákusků, zmrzlin a dortů.



(Krchovský, Valčík s mým stínem, 1982)




Je mně tapoezie Krchovského jaksi bližší.

Velmi by mě zajímalo, zda by novodobý básník byl schopen stvořit podobnou konstrukci. Čítankově líbivou, primitivně krásnou.

Komentáře (4)

kniha Pieter van den Hoogenband recenze

HTO
24.06.2013

Doufám, že debata s tvou paní skončila dobře. Mimochodem, Fišmeister už v následujících sbírkách, jako jsou Nohy z Kalymnosu a Dvojí dech, občas používá rýmy. Tahle sbírka je, na rozdíl od dvou výše zmíněných, smutná. Možná i to souvisí s formou, ale to už bych se pouštěl někam, kde bych se mohl ztratit (ale mluví o tom Magor třeba v tomto dokumentu: http://www.youtube.com/watch?v=Efv3sepE-qk ). Jenom dodám, že nejzpěvnější básně, které znám, od Dylana Thomase, nejsou zdaleka všechny rýmované, a přece je to hudba nad hudby: http://www.poets.org/viewmedia.php/prmMID/15378

"Což je vůči autorovi, z mého pohledu (hle!), tuze pochvalné." To bych řekl! Ať žijí herdekfilek a nightlybird a ovíječ skvrnitý (ha! ta dvě slova v sobě mají ovíječe skvrnité).

nightlybird
24.06.2013

Toho Mirkova "Bludného Holnďana" jsem nečetl, těžko se tak vyjádřit k věcnému obsahu recenze. Je skvěle čtivá, napsaná jako obvykle Herdekovým lahodně břitkým až jedovatým jazykem a perem, máčeným v kyselině sírové (určitě to jako staromilec psal nanečisto perem). Přeze vše citované mám jednu výhradu - vypovídá více o recenzentovi, než o vlastní knize. A i když se mi jeho definice poezie docela zamlouvají a jsou působivé, o pár řádek níž se dožaduje, aby .... mu byly verše nality trychtýřem do kebule.
Osobně si myslím, že je nepodstatné, co vyvolalo řetězec slov v mysli básníka, zda racek proletěvší za oknem, nebo naň hodil bobek kondor zakrouživší nad Brnem - podstatné je, co ta slova, jaké vzpomínky, pocity a myšlenkové pochody vyvolají ve mně jako ve čtenáři (pokud je vyvolají). A nemusí mít s těmi básníkovými nic společného, mohou být dokonce diametrálně odlišné.
Ale to bych odbočoval od recenze a pouštěl se do názorové rozepře s Herdekem a to se mi jeví jako riskantní záležitost. Tak závěrem prohlásím, že se mi líbí verše jak Fišmeistrovy, tak i Krchovského. Prvního, protože je jeho vidění světa blízké mému, druhého, protože i já častokrát "šel od Šupů" (i když jsem nedostal do držky - zato mne poblíž Šmelhauzů chtěli očórovat jacísi osmahlí jinoši, takže jsme jim s přítelem Králíkem dali do držky pro změnu my).

herdekfilek
23.06.2013

Také jsem na slovo orchestříšť při zapisování skalního incidentu pomýšlel. Je to hezké slovo. Vím, že má krutost byla hrozivá, ale přiznávám, že jsem se jí ale ani vzdáleně neukájel. Pro ilustraci: třikrát jsem se během psaní pohádal se svou paní, vedli jsme dva dny plodnou debatu na téma básně (která ještě neskončila, asi před hodinou jsem dostal poslední slovní pohlavek, na fyzický stále čekám, a ne, nenosím pantofle), během hovorů jsme zabrousili do dadaismu, beatníků, mé nepříliš zdatné formy vydělávání, rýmovému aparátu života. Kniha Pieter van den Hoogenband je po těchto dvou dnech osahána k nepoznání. Což je vůči autorovi, z mého pohledu (hle!), tuze pochvalné. Jsem rád krutý, někdy se v tom vyžívám, ale většinou svou krutost směřuju na sebe, opět, slovně, nikoli fyzicky, z ruky nemám okrouhaný pahejl (ha! to slovo má v sobě hejla).

HTO
23.06.2013

Včera jsem si četl u J. E. Friče o jeho souznění s jedním spisovatelem, který napsal krutou kritiku Marca Aurelia, JEF to vyjádřil takto: „toto je pro mne platné slovo, jakkoli konfliktní a vyostřené, – nikoli plochá novinařina bez znalosti tématu, osob a obsazení – a historie –“. Proto se mi líbí tvoje recenze (plurál), i pro tu absenci jakýchkoliv plochostí a floskulí (ha! to slovo má v sobě losa).

Výraz ze skály hozené orchestřiště mě pobavil jednak pro tu představu, jak z Ladislava Nováka, tak pro to, že v této sbírce se nachází slovo orchestříšť.