Uzly a pomeranče - Iva Procházková

Kniha
Uzly a pomeranče je posledním publikovaným dílem známé
spisovatelky Ivy Procházkové. Tato zkušená prozaička a
dramatička napsala už kolem dvacítky knih, z nichž je mnoho
určeno dětem nebo dospívající mládeži. Jinak tomu není ani u
její knihy Uzly a pomeranče jejíž cílovou skupinou jsou právě
"teenageři".




Příběh
se odehrává ve fiktivním městečku Posek nedaleko Bruntálu v
přírodě Nízkého Jeseníku, jehož krajina příběh dotváří a
hraje v něm důležitou roli. Hlavním hrdinou knihy je čtrnáctiletý
Darek, který se právě nachází v citlivém období svého života
a cítí, jak se jeho soukromý svět střetává s tím skutečným.
Vyrovnává se se ztrátou matky, starostí o mentálně postiženou
sestřičku Emu i se složitým vztahem k otci, který smrt životní
partnerky řeší alkoholem. Celou situaci ještě zhoršuje
propuštění otce ze zaměstnání a těžká finanční situace,
která v rodině nastává. Právě to přidává na celkové
plastičnosti příběhu, protože jsou to starosti, které jsou
vzhledem k dnešní těžké době všudypřítomné.


Vše
dokresluje přesně to, co prožívá každý dospívající, první
láska a zamilovanost a to nejen k dívce, ale i ke koním, kteří
jsou předobrazem k představě nespoutanosti a divokosti, po které
v nitru touží každý člověk.

Zajímavým
nástrojem udržení Darkových myšlenek je provázek s uzlíky,
který mu darovala maminka. Každý na něm zanechaný uzlík má
svůj smysl a představuje jakýsi pevný bod v jeho životě.
Nejstarší uzlík představuje postiženou sestřičku Emu, kterou
má na starost. Největší a zřejmě i nejsložitější
reprezentuje komplikovaný vztah k otci, ke kterému vždy vzhlížel,
ale na nějž se postupně začíná dívat jinýma očima. Další
uzlíky představují jeho první tajnou lásku Hanku, staršího
invalidního souseda pana Havlíka, který se mu stává dobrým
rádce a posluchačem nebo jeho "nepřítele" spolužáka
Huga.

„A
když zapomenu, co si musím pamatovat, a budu si pamatovat, co mám
zapomenout!" Matka vytáhla z kapsy provázek a podala mu ho:
„Udělej si uzel."

Novou
vzpruhou do Darkova života přináší spoluúčast jeho otce na
podnikání, který se tímto způsobem snaží rodinu finančně
zabezpečit. Na jejich farmu a louky přivážejí koně, kteří se
u nich mají po letech fyzického a psychického týrání uzdravit.
Darkův vztah ke koním, kteří pro něj představují andělské
bytosti svou divokostí a volností, se stává čím dál hlubší a
osobnější. A ve chvíli, kdy Darkovi dochází skutečná podstata
otcova podnikání se výrazným způsobem proměňuje jejich vztah,
od kterého ale není možné utéct a zůstává jen možnost doufat
v to, že čas alespoň něco z části napraví.




Pozoruhodným
prostředkem, který Iva Procházková v příběhu používá, jsou
Darkovy vzpomínky na dětství, které dávají čtenáři možnost
lépe porozumět jeho vztahu (lásce, vzteku, obdivu, zlosti) k
matce, sestře, otci, Hance nebo Hugovi.




Iva
Procházková v příběhu také dokazuje, že je dobře obeznámena
s myšlením a chováním dnešní mladé generace a nebojí se
reálie dnešních teenagerů používat, aby jim tak příběh více
zpřístupnila. Darek hraje počítačové hry, používá Facebook a
anglické výrazy v různých životních situacích. Přičemž
právě taková drobnost jako hraní počítačové hry o samurajích
má metaforický přesah.

„V
bitvě o Širojamu to samurajové projeli. Taky jich bylo pár stovek
proti čtvrt milionu - si to představ!"
„Ale
když víš předem, že nemůžeš vyhrát, baví tě to až do
konce?" zeptal se Darek pochybovačně. „Vždycky jde přece o
vítězství."
„Blbost!
Tady jde o to, jak bojuješ! Nesmíš se podělat, musíš zůstat na
úrovni! A dopředu nevíš nikdy nic - teda s jistotou."

A tak nějak podobně
to chodí v životě.




Je
škoda, že postavy, jako Hanka a Hugo nedostaly více prostoru,
protože v příběhu působí tak nějak papírověji než postavy
ostatní a to příběh trochu rozřeďuje. Na druhou stranu, délka
knihy je tak akorát, aby mladého čtenáře neodradila.

Zajímavým
rozvíjejícím doplňkem knihy jsou trochu temnější a v jistém
smyslu strohé ilustrace Jiřího Franty. Ten upoutává čtenářovu
pozornost a hlubší zamyšlení vloženými úryvky textu i symboly,
které evokují to, co spisovatelka schovala mezi řádky.


Celková
grafická úprava obálky, pak bohužel z knihy dělá trochu
nenápadné dílo, které v množství publikovaných děl určených
pro děti a mládež spíše zapadá a tvoří ho pro mládež
neatraktivním.

V roce
2012 byla kniha nominována na prestižní českou literární cenu
Magnesia Litera v kategorii Litera za knihu pro děti a mládež. V
témže roce kniha získala také ocenění Zlatá stuha v kategorii
Literatura pro mládež. A o rok dříve v roce 2011 získala
literární cenu "SUK Čteme všichni" v kategorii Cena
učitelů za přínos k rozvoji čtenářství. V téže anketě také
obsadila 16. místo v žebříčku 20 nejčtenějších knih roku na
základě výsledků ankety dětí.


Také
v Německu se knize dostalo významného ocenění za literaturu pro
děti a mládež Luchs jako kniha roku 2012, kterou udílí týdeník
Die Zeit a Radio Bremen.

A
závěrem mi dovolte zmínit poselství, které pro mě osobně kniha
má. Nezabíjejte pavouky, protože…

„Pavouci
nosí štěstí. Proto mají tolik nohou – aby ho unesli.“