Totální propadák aneb číst tuto knihu je opravdový horor...

recenze

Domov (2019) / JanH

Pro mě velké zklamání – je ovšem možné, že „chyba“ je na mojí straně. Kniha Domov švédského autora Matse Strandberga je totiž vychvalována jako vrcholné dílo hororového žánru a vzhledem k tomu, že já tento druh literatury čtu jen výjimečně, může to být tak, že mně pro její posouzení chybí příslušná „kvalifikace“. V každém případě se „díky“ Domovu hororovým fandou rozhodně nestanu, spíše naopak. Tolik tedy úvodem a nyní k vlastní recenzi.
Kdyby kniha měla jiný název, např. „Stařecká demence a její psychosomatické projevy“, „Příručka pro ošetřovatele pacientů s Alzheimerovou chorobou“ či nějaký podobný, asi bych ji hodnotil pozitivně. Devět desetin textu se totiž velmi fundovaně zabývá problematikou švédské zdravotní péče o nemohoucí staré lidi a je detailním popisem toho, jak to chodí v tamějších „eldéenkách“. Čtenář se seznámí s denním řádem, jídelníčkem, druhy plen, používaných pro inkontinentní pacienty, rutinními a speciálními léčebnými úkony, prevencí proleženin atd. Toto všechno a mnoho dalšího (kolik činí výše příplatku za práci o svátcích, jak správně postupovat při žádosti o přeložení směny...) se tedy dozvíme, na to hlavní však čekáme marně. Autor patrně nechtěl svou knihu zaplevelit přemírou strašidelných scén, ve snaze držet se realistického scénáře však upadl do opačného extrému – stvořil naprosto banální a nezáživný příběh, v němž absentuje byť jen náznak nějakého napětí či tajemna.
Joel se domnívá, že už se nedokáže postarat o svou starou matku, u níž čím dál rychleji postupuje psychická porucha, projevující se zkratovým a nepředvídatelným jednáním. Převeze ji tedy do léčebně-sociálního zařízení, kde je o takto postižené jedince pečováno. Matka sice Joela při jeho návštěvách prosí, aby ji odvezl domů, protože se jí v novém prostředí nelíbí a navíc tu pociťuje hrůzu z jakéhosi nedefinovatelného nebezpečí, nakonec se však zdá, že se se svým osudem smířila. Nyní se ovšem pro změnu začne strachovat Joel – matka se mu totiž před očima mění v jiného člověka, disponujícího navíc zvláštními telepatickými schopnostmi. Personál to však nechává v klidu, Moničiny záchvaty úzkosti a agresivity jsou diagnostikovány jako symptomy pokročilé demence a navíc všechna vyšetření vyloučila jejich „nadpřirozenou“ příčinu.
Teprve v okamžiku, kdy do konce zbývá několik stránek, dochází k nemastně-neslanému rozuzlení a triviálnímu objasnění všech „záhad“. Hlavním poselstvím knihy mají podle všeho být místa, kde nám švédský spisovatel sděluje své rádoby epochální myslitelské objevy – např. že kromě reality, kterou vnímáme svými smysly, existují i fenomény, na něž je empirie krátká. Na více jak třísetstránkovou knihu je to samozřejmě žalostně málo, ovšem snaha zachránit situaci trapnými frázemi a pseudofilosofickým mudrováním jen tím víc posiluje dojem, že Mats Strandberg už něvěděl kudy kam a chtěl mít Domov co nejdříve z krku. Poslední kapitola pak dílo zkázy korunuje definitivně – všechno totiž vrcholí notoricky známým a tisíckrát a jednou obehraným motivem, jímž končívá každý druhý americký hororový film...
Jak jsem již zmínil v úvodu, kniha je dle mého názoru naprostým literárním fiaskem. Na druhou stranu ovšem musím říct, že prokousávat se tou nebetyčnou nudou byl opravdový horor. Zřejmě ale jiný, než Mats Strandberg zamýšlel...