Tohle není žádná love story, ani karetní hra...

recenze

S hlavní hrdinkou Tori neboli Victorií jsem se sžila ve spousty věcech, rády blogujeme, rády se díváme na filmy, rády spíme. Tori nenávidí školu, literaturu, disneyho, hudbu a především lidi, já také poznávám falešnost lidí. Přestávám věřit, ovšem bez hudby bych to nebyla já. Tori má dva mladší bratry, patnáctiletého Charlieho a sedmiletého Olivera. Na školu přestoupí Lucas, Toriin bývalý nejlepší kamarád z dětství, současně se o Tori začne zajímat rychlobruslař Michael. Michael se s Tori skamarádí, a Tori se tak začne víc přijímat mezi své vrstevníky. Mezitím se objeví blog Solitaire, a na něm se začnou objevovat vzkazy, srazy apod. (Toto mi místy připomínalo knihu Game). Solitaire je Toriina oblíbená karetní hra, a tak má Tori pocit že tento blog, tato skupina promlouvá přímo k ní. V průběhu knihy se zároveň seznámíme s tím co se stalo Charliemu, jak to je s jeho „kamarádem“ Nickem a proč se vlastně to všechno s Solitairem stalo. Konec jsem nečekala, vlastně mě vůbec nenapadlo čím by to autorka mohla zakončit, a poradila si s tím vcelku dobře.
Po knížce jsem šáhla, když jsem si při teplotě potřebovala odpočinout, ale zároveň jsem chtěla číst. Nepřišla mi na přemýšlení nějak moc složitá, styl psaní se mi moc líbil, avšak Johna Greena mi to moc nepřipomínalo (Rainbow Rowellovou posoudit zatím nemůžu), styl psaní mi byl nejspíš blízký kvůli věku autorky, a proto bych také lidem od 13 do 20 let bych knihu doporučila. Kniha měla fajn příběh, a potěšila mě, ale nevím zda bych po ní sáhla znovu.

Komentáře (0)