Tak trošku grafomanický popis všednosti s příchutí magického realismu

recenze

Teorie podivnosti (2018) / IgorIndruch
Tak trošku grafomanický popis všednosti s příchutí magického realismu
Musím konstatovat, že se mi to vůbec nelíbilo a dočetl jsem to jen silou vůle, s častými přestávkami a značným sebezapřením.

Při čtení jsem se neubránil srovnávání s Johanou, kde byla Pavla Horáková sice jen jednou ze tří autorek, nicméně, na základě toho, jak vypadá Teorie podivnosti, bych si tipnul, že byla pro celkové vyznění Johany autorkou určující.

Obě knihy mají řadu společných rysů. Především je to postava hlavní hrdinky. Johana i Ada jsou frustrované ženy středního věku, které mají problém navázat trvalý vztah s mužem. V důsledku toho se občas vrhají do různých bizarních známostí předurčených k fiasku, po nichž následuje ještě větší frustrace.

Obě dvě se upínají k určitému ideálu. Pro Johanu je to poměrně dlouho její biologický otec, kterého nikdy v životě nepoznala. Pro Adu zmizelý druh z dětství Kaspar Hauser. V Teorii autorka tuto nenaplněnost dokonce pojmenovává: Nepřítomný muž.

Obě dvě hrdinky jsou v jádru bezvýrazné. Ada je sice hloubavější a vzdělanější, nicméně, stejně jako Johana, nemá v životě žádný skutečný zájem, zálibu, vášeň, cíl. Na její vědecké práci jí ve skutečnosti příliš nezáleží. Pozoruje svět okolo sebe, přemýšlí o věcech, pořád něco komentuje, ale je to spíš takové znuděné hloubání lišnava čelavěka než skutečný zájem a snaha přijít něčemu na kloub a něco třeba aktivně změnit. Ani jedna z hrdinek tak není „tvůrkyní vlastního života“. Spíš se neustále cítí být v roli oběti. Čeho, to není podstatné. Ale dost často v tom má prsty nějaký muž.

Dalším společným rysem obou knih je poměrně silný negativismus. Johana i Ada se dívají na svět okolo sebe velmi kriticky až s určitým znechucením. Mají sklon všímat si spíš věcí nehezkých než hezkých. Dlužno však říci, že Ada přece jen není takový škarohlíd jako Johana a sem tam se něčím potěšit dokáže.

Z obou knih také čiší určitá misandrie. Opět víc z Johany, kde ze všech mužských postav, které se tam vyskytují, lze za kladnou označit pouze jednu: židovského přítele Johaniny matky (který však umře dřív, než se stačí historicky znemožnit). Jinak jsou všichni muži, které Johana potkává, buď totálně neschopní nebo hajzlové. Případně obojí.

V Teorii podivnosti dostávají muži také slušně na frak, ale opět o něco méně než v Johaně a dokonce se tam tu a tam mihne i nějaký ten sympaťák (nicméně ten se zpravidla nakonec taky historicky znemožní).

Také mezi Johanou a Adou je určitý rozdíl. Obě ženy jsou sice poměrně inteligentní a vzdělané (Ada víc), ale zatímco Johana je v podstatě jen blbá sebestředná kráva, která se dokáže zaobírat jen sama sebou a svým nešťastným údělem, Adin vnitřní svět je o poznání bohatší a Ada dokáže myslet i na lidi okolo sebe.
Ada je neurotička. Pokud ji něco rozruší, okamžitě to má dopad na její zažívání a vyměšování. Což nezapomíná poměrně podrobně a barvitě líčit čtenářům.

Prvních cca 60 stran je totiž psáno neuvěřitelně nezáživným popisným stylem. Jen sem tam se mihne nějaký zajímavý rozhovor nebo nástin zajímavé situace. Ale i to je podobné jako v Johaně: autorka nechává takovou situaci ležet ladem, většinou ji dále nerozvíjí a věnuje se zase něčemu jinému.

Celý „děj“ knihy by se dal popsat takto: hlavní hrdinka se v rámci rozličných pochůzek pohybuje po Praze (výjimečně i mimo Prahu) a přitom neustále o něčem přemýšlí. Nejedná se však o nějaké koncepční přemýšlení o nějakém problému, který by se Ada snažila vyřešit. Jsou to krátké, nahodilé úvahy. Ada něco uvidí, něco jí „cvrnkne do nosu“, a ona nad tím hned začne na chvíli hloubat. Ovšem jen do chvíle, kdy ji zase zaujme něco jiného. A takto se to táhne stránka za stránkou: úvaha střídá úvahu. Většina úvah je plytkých a/nebo nezajímavých či neoriginálních. V několika případech se jedná vyloženě o klišé. Sem tam se mihne nějaká zajímavější myšlenka, ale v té šílené nadprodukci úvah se rychle ztratí a vy na ni zapomenete. Po dočtení knihy si nepamatuji úvahu ani jedinou.

Tímto stylem vyprávění mi to trošku připomnělo Český snář. Až na to, že Český snář je v podstatě Vaculíkův deník popisující reálnou situaci českého disentu za normalizace. Svět Teorie podivnosti je sice umístěn do víceméně reálných kulis, popisuje mnoho reálných, všedních situací, ale ve své podstatě realistický není. Ale není to ani fikce. Podobně jako Český snář je to soubor autorčiných zážitků, postřehů a úvah.
Když o tom tak přemýšlím, je tam i jistá podobnost s Morčaty. Kafkovská klaustrofobní atmosféra instituce, kde se zastavil čas. A něco zlověstného visí ve vzduchu.

Nápad zasadit celý „příběh“ do fiktivního akademického prostředí pro změnu vzdáleně připomíná oblíbené humoristické romány Davida Lodge. Tam je zajímavé to, že věci, kterým se ve svých dílech vysmívá Lodge, pranýřuje či karikuje i Pavla Horáková.

Jednou ze zvláštností knihy je poměrně podrobné líčení různých tělesných pochodů hlavní hrdinky. Například stav ranní stolice. Musím uznat, že je to jedna z věcí, které jsou poměrně originální. Nicméně kdovíjaký kvalitativní přínos v tom nevidím. I když použití bristolské škály je docela vtipné.

Ke konci se text stává buď nepatrně čtivější, nebo si na to člověk za tu dobu zvykne.

Závěr je pro čtenáře Johany, který pochopil, že Teorie podivnosti je v podstatě týž příběh, pouze zasazený do jiných kulis, poměrně snadno předvídatelný. Akorát je to takový poměrně náhlý přechod od mírného magického realismu do totální fantasy. Takže to působí spíš jako deus ex machina. Ale budiž, no.

Pavla Horáková by měla napsat minimálně ještě jednu knihu na stejné téma, ať je to alespoň trilogie. Protože dilogie je málo.

Sem tam mi v knize vadilo pár „politicky nekorektních záležitostí“, na které jsem citlivý. Například závěr, že nesympatické chování jedné z postav je způsobeno „nepřiznanou homosexualitou“. Nebo používání slova „blázinec“ pro psychiatrickou léčebnu (opakovaně).
A tohle je vyloženě hnusné:

Horní řezáky jim přečnívaly přes spodní ret jako rypošům, takže měly všechny trvale pootevřenou pusu a dodávalo jim to trochu vyjevený hlodavčí výraz. Jestlipak s otevřenou pusou i spí a žvýkají?

Adiny úvahy jsou prokládány „zprávami ze Šumperska“. Zajímalo by mě, zda Pavla Horáková dostala od okresního úřadu Šumperk také nějakou, nepřiznanou, finanční dotaci. Ty zprávy jsou totiž zpočátku vtipné a vzbuzují v čtenáři určité očekávání, ale nakonec nevedou vůbec nikam, takže jsou zcela samoúčelné. Pavla Horáková zde porušila známé Čechovovo pravidlo, že visí-li na stěně puška, musí se z ní alespoň jednou vystřelit. Zde k žádnému výstřelu nedojde.

V knize jsem našel jeden věcný lapsus, který je docela podstatný pro „dějovou“ linii: Kaspara Hausera jednou v Doveru nepustili do Spojeného království. Pavla Horáková o tom celou dobu píše jako o „vyhoštění“. Odepření vstupu však je něco zcela jiného než vyhoštění. A oficiálně nemá mít dopad na další pokusy Spojené království navštívit (ono má, ale oficiálně ne). Nicméně lze to opravdu řešit novým pasem. Pro Čechy se navíc zásadně změnila situace, když jsme byli naplno přijati do EU, tedy včetně volného pohybu pracovních sil. Možnost práce na černo byla totiž hlavním důvodem výslechu imigračními úředníky. Jakmile jsme byli přijati naplno, tyto výslechy byl pro nás zrušeny a Češi od té doby procházejí jen zběžnou pasovou kontrolou, jako všichni občané EU (alespoň do Brexitu).

Komentáře (0)

kniha Teorie podivnosti recenze