Tajemství minulosti

recenze

Stopy minulosti (2020) / Kikina182
Tajemství minulosti
Lexie se vydává na sever Irska, aby naplánovala renovaci sídla Dummor Castel. Je to první pracovní cesta, kterou musí zvládnout sama bez opory svého šéfa. A Lexie hodlá zazářit. Jednak proto, aby ukázala, že to zvládne. Druhým důvodem je, že pokud o tuhle zakázku firma přijde, dostane se do značných finančních obtíží.

Už od začátku se však objevuje jeden zádrhel za druhým. Nejdřív se jí do cesty připlete šéf konkurenční firmy Grayson Fitzgerald. Už to zavání malérem, ale ještě ke všemu je neskutečně charismatický. A pak zjišťuje, že nepřátelské chování některých obyvatel a to, že jí všechno připadá povědomé, není jen pocit. Je tu totiž ukrytá její minulost pod velkým nánosem tajemství.

Příběh je napsán v er-formě, ale většinu času se zabývá tím, co dělá Lexie, jak se cítí a co si myslí. V několika málo případech se ale objeví i část, která se týká Graysonových myšlenkových pochodů. Je to ale spíše ojedinělé a mám dojem, že se tím autorka snažila navodit ještě tajemnější atmosféru, což se jí podle mě povedlo.

Kniha Stopy minulosti se čte skvěle. Autorka všechno – prostředí, postavy, myšlenky, emoce – dostatečně popsala, ale zároveň knihu popisy nepřehltila. Vyvážila to dialogy a mnoha akčnějšími scénami. Autorčin styl psaní je podle mě dobře vyvážený a není těžké se do příběhu začíst.

Je ale jedna věc, která mi na knize nesedí. To je ovšem spíš otázka překladu, než samotného stylu psaní. Hodněkrát některá z postav odpovídala jiné postavě slovem „okay“, což na mě působilo dost rušivě. Přijde mi, že i v mluveném projevu to člověk málokdy řekne, natož pak aby se to objevovalo v textu. Osobně si myslím, že použití slova „dobře“ by se do knihy hodilo mnohem lépe.

Propracování hlavních postav nemám co vytknout. V Lexie se dá číst jako v otevřené knize, takže stačí chvilka a čtenář si o ní udělá jasný obrázek. Grayson je oproti ní vykreslen o dost tajemněji, ale rozhodně to není na škodu. Ani v realitě neví všichni všechno o všech.

Vedlejší postavy jsou v knize také rozebrány, ale už ne tolik dopodrobna, což je částečně nejspíš také způsobeno tím, že má příběh vyznívat tajemně. Ovšem v případě starších dam, které v příběhu vystupovaly, jsem měla trochu problém je rozlišit. Měly tak podobnou povahu a občas i vystupování, že mi často splývaly.

Z příběhu samotného mám docela rozporuplné pocity. Na jednu stranu se mi líbil, ale na druhou na mě působil trochu moc uměle. Náhody jsou sice fajn, ale v téhle knize jich na můj vkus bylo tolik, že to zkrátka nebylo uvěřitelné. Sice některé nebyly tak úplně náhodami, ale i tak mi to celé přišlo trošku přitažené za vlasy. I toho tajemna bylo trochu moc. V téhle knize se mlžilo hodně a to hned na několik způsobů. Po jistém čase mi to přišlo už docela únavné.

Námět knihy se mi sice líbí, ale to zpracování je podle mě trochu překombinované, což je opravdu škoda. Ale i tak jsem si knihu užila a jsem zvědavá, jak bude Lexiin příběh pokračovat v dalším díle. Obzvlášť vzhledem k tomu, jak autorka ukončila knížku. Do teď jsem se nerozhodla, jestli se jednalo o mistrovský tah nebo naprosto šílený nápad, ale rozhodně mě to nalákalo na pokračování.

Z knihy jsem tedy trochu zmatená, ale převládají spíše kladné pocity. Jako napínavá oddechovka je to podle mě perfektní, ale člověk u toho nesmí moc přemýšlet o jednotlivých aspektech příběhu. Pokud hledáte něco, u čeho byste mohli vypnout, tak je tohle dobrá volba.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství MOBA.

Komentáře (0)

kniha Stopy minulosti recenze