Táhnout za jeden provaz

recenze

Duše jedince bývá silným prvkem, který může zahýbat různými událostmi, ale když se spojí s dalšími osobnostmi, které vyznávají jednu společnou věc, tak můžou přímo změnit průběh dějin. Kolektivní jádro je totiž nejsilnější.

Tak to může být i se samotnými sny. Když o něčem totiž sníme, můžeme to ve skupině, která po tom samém také touží, dovést ke zdárnému cíli snadněji než mi samotní. O tom ví své i osmice studentů z chudších sociálních poměrů, kteří se jako společná posádka pustili do souboje o to, aby byli prostě nejlepší, a to nejen u nich na kontinentě, ale dokonce i ve světě. A nebylo to snadné, zvítězit za Washingtonskou univerzitu a dostat se na olympijské hry roku 1936 do srdce Třetí říše.

Obával jsem se, že příběh kolem Josepha Rantze bude strašně nudný a popisný, už kvůli tomu sportovnímu tématu a šířce knihy. A jsem potěšen, že jsem se v tomhle mýlil. Děj a pocitová část je dána na první místo, což všichni poznají již od začátku, když se budou ponořovat stále níže a níže do toho všeho kolem. Možná vám občas už půjdou krkem, jak jsou vylíčeny scény závodů, ale dá se to nakonec přežít. Jak jinak nás dostat do napětí?

Možná by stálo za to, něco málo z knihy pro nadbytečnost odstranit, na druhou stranu tomu asi není nic jiného co vytknout. Pro mě osobně byly nejlepší dvě třetiny knihy – začátek a konec, kdy jsme se dostali do nacistického Německa, kde byl vidět silný kontrast mezi dobou a tamními hrdiny a těmi, co sní a snaží se vymanit z nedůležitosti.

*
Veslovali každé odpoledne až do tmy – v dešti, v ostrém větru, v plískanicích i v občasném sněžení. Veslovali, i když jim po zádech stékala ledová dešťová voda, která se hromadila na dně lodi a čvachtala jim pod slajdy. Místní sportovní novinář, který je tou dobou pozoroval při práci, napsal, že „pršelo a pršelo a pršelo. A pak pršelo a pršelo a pršelo.“ Další poznamenal, že by klidně mohli „obrátit veslice vzhůru nohama a skoro nic by se nezměnilo. Nad hladinou bylo skoro stejně mokro jako v samotném jezeře.“ Přes všechno je Bolles zarputile honil sem a tam po Washingtonském jezeře a Montlakeským průlivem na jezero Union, kde veslovali okolo mokrých černých trupů a zmáčených čelenů starých dřevařských škunerů.
*

Velmi odvážný čin, zkusit prorazit v moderním literárním světě s takovouhle knihou plnou vzpomínek, které ožívají a ukazují nám, jak důležité je, abychom snili a nevzdávali se. V blízké době má do kin dorazit i filmová verze Hrdinů ve člunu, tak uvidíme, jak se s tím režisér a jeho tým poperou. Bude to taky tak silné?

Komentáře (0)