Strkanice na střeše světa (Peklo blízko nebe vs Výstup)

recenze

Peklo blízko nebe (1999) / Alyx (2384 views)
Strkanice na střeše světa (Peklo blízko nebe vs Výstup)
10. května 1996 se desítky horolezců drápou za svým snem – dosáhnout nejvyšší hory světa. Nikdo nevěnuje pozornost zdánlivě nevinným obláčkům, které se k nim blíží…


Knihy Peklo blízko nebe (Into thin air) a Výstup (The Climb) vyšly krátce po sobě a obě popisují stejnou událost – tragédii, kdy v bouři během několika hodin zemřelo na Mount Everestu devět lidí. Horolezec - novinář Američan Jon Krakauer publikoval své vidění celého neštěstí v knize Peklo blízko nebe. Horský vůdce Rus Anatolij Bukrejev nesouhlasil se způsobem, jakým byl vylíčen a rozhodl se podat svou verzi událostí. Za pomoci novináře G. Westona DeWalta vydal knihu Výstup. Spor mezi oběma muži nadále gradoval a každé další vydání knih obsahovalo nové „dodatky“, v nichž navzájem reagovaly na obvinění toho druhého. Nakonec byly „dodatky“ delší a hutnější než samotný původní příběh.



K tomu, aby čtenář pochopil, co se na Everestu vlastně stalo, musí rozumět tomu, jak na člověka působí extrémní nadmořská výška. Vrchol hory leží ve výšce 8848 metrů nad mořem, tedy prakticky v letové hladině proudových letadel. Kdyby náhle přenesli člověka z míst u mořské hladiny na Everest, během pár minut by zkolaboval a zemřel. Skutečnost, že se na „střeše světa“ mohou pohybovat lidé je dána úžasnou schopností lidského organismu adaptovat se. Ale i pro toho nejlépe připraveného horolezce je výška nad osm tisíc metrů nad mořem na hranici možností. Tělo kolabuje, plíce se plní vodou, mozek otéká, bez varování můžete přijít o zrak, každý krok je extrémně namáhavý, fungování úsudku a vnímání světa lze připodobnit k silné opilosti. Ačkoliv zhluboka dýcháte, dusíte se. Drtivý účinek nadmořské výšky a řídkého vzduchu lze částečně kompenzovat dýcháním kyslíku z lahví.



V kritický den se ze čtvrtého výškového tábora rozhodli na vrchol zaútočit z nepálské strany dvě komerční výpravy a jedna výprava tchajwanských horolezců. Komerční výprava je výdělečným podnikem, kdy za slušné peníze zkušení horští vůdci doprovází méně zdatné horolezce na vrchol. Výpravu, jejímž klientem byl i novinář Jon Krakauer (Peklo blízko nebe), vedl Novozélanďan Rob Hall. Šéfem druhé komerční výpravy byl Američan Scott Fisher, který zaměstnával coby dalšího vůdce Anatolije Bukrejeva (Výstup).



Jádrem sporu mezi oběma muži bylo to, že Bukrejev vystupoval bez kyslíku. Krakauer se domníval, že právě kvůli tomu Rus spěchal z vrcholu do tábora a nechal za sebou i své klienty. Bukrejev se později hájil, že ho jeho šéf Scott Fisher poslal napřed, aby v táboře alespoň částečně nabral síly, kdyby někdo z klientů potřeboval pomoc. Ať už je pravda kdekoliv, údajná strategie zafungovala. Pomalejší horolezce zastihla na vrcholu bouře. Část z nich ztratila cestu a zcela vyčerpaní se ve skupině zhroutili jen kousek od tábora. Když se bouře trochu utišila, dokázal nejsilnější z nich dojít do tábora, kde nesouvisle blábolil, než zkolaboval. Anatolij Bukrejev nedokázal najít nikoho, kdo by byl ochotný jít s ním hledat ztracené horolezce. Sám se vydal do noční bouře o síle hurikánu, když teplota klesla k mínus sedmdesáti stupňům. Dvakrát se musel vrátit k táboru, než skupinu našel. Do „bezpečí“, odvlekl dvě horolezkyně-klientky a doprovodil jednoho horolezce-klienta. Na místě zůstali ještě dva klienti konkurenční skupiny, které údajně považoval za mrtvé (oba noc přežili v komatózním stavu, ženu na Everestu nechali, muže šerpové zachránili). Přesto šlo o mimořádný výkon, po kterém i tak silný muž jako Bukrejev zkolaboval.



Čistě z hlediska čtivosti a řemesla je Peklo blízko nebe jednoznačně lepší knížkou. Jon Krakauer je novinář a spisovatel, svůj příběh napsal dechberoucím způsobem. Čtenář spolu s ním prožívá výstup na Everest od příletu do Nepálu přes pobyt v základním táboře až ke katastrofě. Své kolegy charakterizuje tak, že je čtenář vnímá jako skutečně živé lidi, nikoliv jednorozměrné literární postavy. Dokonce ani Bukrejeva nevylíčil jako vyloženého záporáka. Kritizoval jeho drsnou povahu, nelíbilo se mu, že coby vůdce leze bez kyslíku (je to sice „sportovnější“, ale daleko nebezpečnější a Bukrejev měl podle Krakauera upřednostnit bezpeční klientů před dobrým pocitem ze svého výkonu), nesouhlasil s jeho sestupem, ale neupíral mu zásluhy, že uprostřed zuřící bouře sám našel a zachránil tři lidi ze své skupiny.



Bukrejev měl situaci ztíženou tím, že sám není spisovatel. Proto je jeho kniha těžkopádnější a nečte se „sama“ jako knížka jeho konkurenta. Spíše než o ucelený příběh jde o sbírku různých materiálů, jejichž smyslem je objasnit Bukrejevovi kroky na hoře a dokázat, že Krakauer je proti němu zaujatý. Při popisu samotného výstupu zvolil Bukrejevův spoluautor DeWalt bizarní styl – vyprávění v er-formě, ale s přímými řečmi, prokládané odstavci Bukrejevových vzpomínek v ich-formě, což je zpočátku velmi matoucí. Součástí knížky jsou i rozhovory s dalšími členy expedice, přepisy nahrávek, dopisy posílané coby reakce na články do horolezeckého magazínu. Spíše než klasickou knihu připomíná jakousi vyšetřovací zprávu. Z hlediska informací bude ale asi přesnější než Krakauerovo beletristické zpracování.



Do Krakauera se autorský tandem Bukrejev-DeWalt opřel mnohem ostřeji. V jejich líčení šlo o vypočítavého prospěcháře, který byl rád, že se dokázal postarat sám o sebe. Zdůrazňují, že zatímco on očekával od Bukrajeva hodně, sám toho nedokázal ani polovinu. A tím se dostáváme k zásadnímu rozporu, který přinesly komerční výpravy na Everest. Krakauer byl klient, Bukrejev placený vůdce. Proto lze Krakauerovi těžko vyčítat, že neupevňoval lana (Bukrejev ano), nebo že šel stopou, kterou před ním prošlapal Bukrejev. Za ránu pod pás považuji i to, že je Krakauerovi vyčítáno, že v oblouznění nedostatkem kyslíku zaměnil jednoho horolezce za druhého, domníval se, že je dotyčný v bezpečí tábora a zatímco ve skutečnosti mrznul pod vrcholkem Everestu.



Na druhou stranu je ale pravda, že Krakauer mohl udělat smířlivé gesto, když se situace po vydání obou knih tak vyhrotila. Nakonec všichni Bukrejevovi klienti přežili (díky jeho hrdinství) a je otázka, čemu by vlastně posloužilo, kdyby lezl s kyslíkem… Dokonce i jeho časný návrat do výškového tábora se ukázal jako dobrý tah. Kdyby ho zastihla bouře unaveného pod vrcholem, nejspíš by nebyl klientům moc platný. Zdá se, že Bukrejev byl pěkný samorost a bylo s ním těžké pořízení (to nevyplývá jen z líčení Jona Krakauera, ale i z rozhovorů v jeho vlastní knize), na druhou stranu to však byl člověk, který byl ochotný vylézt v noci do bouře o rychlosti hurikánu v -70 stupních na nejvyšší hoře světa a jít sám hledat ztracené druhy…





Ať si každý čtenář udělá svůj názor sám…

Komentáře (0)

kniha Peklo blízko nebe recenze