Sirény z titanu

recenze

Sirény z Titanu (2005) / Ikkju

(pozor, obsahuje pointu!; anebo také ne..)


Kniha Sirény z Titanu mi dlouho unikala, zejména kvůli dvojsmyslnosti názvu – představoval jsem si pod ním plechovou trubku na fasádě nějaké komunistické fabriky (titan jako symbol houževnatosti a tvrdosti). Kniha se mi dostala do rukou jako druhá od téhož autora, hned po pro mě nepříliš záživném Mechanickém piánu. Sirény z Titanu mi ale reputaci autora spravily, a to víc než dobře. Je to jedna z mých nejčtenějších knih, a to i navzdory tomu, že se spoustou myšlenek které vyjadřuje nesouhlasím.


Sirény z Titanu jsou myslím nejsevřenější knihou Kurta Vonneguta Jr. V kulisách science fiction se tu prohánějí lidé a mimozemšťané roztažení prostorem i časem všemi absurdními způsoby, od singularitu obývajícího milionáře, po téměř nesmrtelného mechanického trafalmadořana, hledajíce skrytě či vědomě smysl žití.


Vystihnout hlavní myšlenky knihy je stejně těžké, jako nabrat pudding do čínských hůlek. Kromě systematického zadupávání cíle zdánlivě nejušlechtilejšího – hledání boha a smyslu života, se tu objevují další, vybroušené a do románu umně zasazené myšlenky: samoúčelnost všeho co je, je protkána záměry živých bytostí, stejně přízemními, jako jsou denní povinnosti jejich autorů. Na úroveň boží vůle je pozvedly získané technologie či magie architektury vesmíru. Neschopnost účastníků cirkusu – pozemšťanů, vůbec pochopit byť jen svojí účast v cirkusu, je skoro beznadějná. O to zvláštnější je, že se nakonec stává jejich vlastním vykoupením.


A tak jako je vesmír Sirén pletencem záměrů bytostí v záměrech jiných záměrů, snažím se i já, čtenář a tím i účastník jejího vesmíru, najít zadní vrátka v beznadějnosti a bezútěšnosti, chytaje se verše písničky Kilgore Trout od kapely Dybbuk, který mi v hlavě zněl dlouho před tím, než jsem vůbec tušil, o kom a o čem se v ní zpívá.
http://www.youtube.com/watch?v=IKp7t6Rf4X0&feature=share&list=PL87E794FDB34C4392

Ale i tenhle zdálnivě nepříjemný pocit beznadějnosti je jedním z důvodů, proč se ke knize znovu a znovu vracím. Kniha působí jako špachtle na vše, co na duši nedrží dostatečně pevně. Vše, co se při tom osvědčí, je pak zaskví vlastní poctivostí.


Kniha je na autora víc než dobrodružná, děj samotný je stejně barevný jako srovnatelná scifi jiných autorů. A i hřejivý dotek věcí, které za to vlastně jako jediné stojí, se v knize najde: přátelství a oběť dokáží přesáhnout všechen cynismus, ikdyby se táhl od jednoho okraje vesmíru ke druhému.

Komentáře (3)

Přidat komentář

---