Recenze: Nachové pustiny – Michal Sirotek

recenze

Nachové pustiny (2018) / mondycz

Konečně přišel okamžik, kdy jsem na chvíli nic nepsal, nepřekládal ani nebetoval, a tak jsem mohl po opravdu trestuhodné době (radši nebudu říkat jak dlouhé, stydím se za to) sáhnout po nějaké knize jen tak pro radost. Moje volba padla bez váhání na Nachové pustiny od Michala Sirotka, které mi ve čtečce strašily už nějaký ten měsíc a hrozilo, že z ní vylezou a kopnou mě do zadku s otázkou, proč jsem si je kupoval, když je pak ani neotevřu. Tak jsem to radši napravil. Jakožto postapo z České republiky mi je totiž kniha žánrově blízká (ne snad, že bych byl taky „postapo z České republiky“, ať si moje manželka říká, co chce) a navíc mě zaujala svým kresleným trailerem. Všechno naznačovalo, že mě čeká příjemná, nenáročná akční četba, u které si na pár dní odfouknu.

Hned po přečtení prvních stránek jsem ovšem zjistil, že trailer trošičku klamal tělem. Ne snad, že by to bylo na škodu. Nachové pustiny jsou sice opravdu psané svižně a přímočaře, jak jsem od nich očekával, ani zdaleka z nich ovšem nedýchá ona „jednoduchá videohernost zápletky“, kterou trailer naznačuje. Ta se dostaví jen zhruba v prostřední třetině knihy, kterou také považuji za nejslabší. Začátek je poutavý, dobře navozuje atmosféru a spíš než nějaký ten Resident Evil, na který jsem byl duševně připraven, mi připomínal sérii Příhraničí od Petra Korněva. Což je, pokud to nevíte, o pár úrovní a jednoho ledochodce kvalitativně výš.

Příběh nabízí vyvážený mix akce a poklidnějších pasáží bez žádného většího zdržování a čte se opravdu jedním dechem, ovšem co mi trochu (trochu dost) chybělo, bylo větší využití potenciálu toho, že se jedná o „postapo z ČR“. Znáte to – popis zdevastovaného Karlova mostu, opevněná Bulovka, střílny na Vyšehradě a podobně. Prostě to, když autor vezme nějakou dobře známou reálii a na její přeměně vám názorně ukáže, jak se teď, v době postapokalyptické, přetvořily hodnoty i prostředí.

No, tak to tady není. V celé knize by stačilo změnit asi deset jmen a rázem by se příběh – bez jakýchkoliv dalších úprav! – mohl odehrávat třeba v Kazachstánu. Nebo na Marsu. To mě celkem zamrzelo a myslím, že by knize nesmírně prospělo, kdyby ji autor nafouknul o nějakou třetinu nebo čtvrtinu a přidal víc popisů a zaměřil se nejen na hlavní dějovou linii, ale také nám detailněji ukázal, jak se v Čechách napadených Vlákny vlastně žije. Svět, který ve své knize vytvořil, je totiž velice zajímavý, ovšem přitom zůstává čtenářovým zrakům do velké míry skrytý. A to je fakt škoda.

Hlavní postavy jsou vykreslené celkem věrohodně a ani nijak nevadí, že jich je málo. Trošičku horší to je s osobami, které jim přihrávají. Jelikož nemají moc prostoru, jen těžko se něčím vryjí čtenáři do paměti. Některé jsou natolik svébytné, že se jim to přesto daří (např. Bruska), ovšem jiné se sotva zmohou na něco víc, než je generická výplň scén pro potřeby příběhu (Denis). Rychlému spádu děje bylo obětováno i postupné rozvíjení vztahů mezi postavami. Když se tedy dvě jisté postavy rozhodnou, že se před akcí musí naprosto nezbytně políbit, působí to v daný moment trochu křečovitě, skoro až jako úlitba bohům brakové literatury. Stejně tak i vztahu Yuriho a Tiazhlova (mimochodem, tajemství anglické transkripce těch dvou ukrajinských jmen mi zůstalo až do konce neodhaleno) by prospělo, kdyby druhý jmenovaný nebyl v první polovině knihy vykreslován jako naprosto archetypální padouch, který kosí nepřátele se zákeřnou radostí a krvelačným elánem mladého Saurona.

Tyto nedostatky ovšem Pustinám snadno prominete, protože se dobře čtou, zápletka je na poměry žánru vcelku originální (byť se to tak na první pohled nemusí jevit) a závěr knihy je prostě vynikající. Nebudu nic předstírat: Zhruba v polovině příběhu jsem se začal bát, že zajímavě rozjetý děj sklouzne do ohraného, byť zajímavým způsobem odvyprávěného klišé… a s každou přečtenou stránkou jsem se v tom utvrzoval. A víte co? Bál jsem se zbytečně. Nakonec se ukázalo, že se s tím autor popral se ctí, a to nejen po obsahové, ale i po řemeslné stránce. Nebudu spoilovat, ale se závěrem knihy jsem byl zkrátka naprosto spokojený.

Mohlo by se tedy zdát, že jediná výtka Nachovým pustinám směřuje k jisté zkratkovitosti, díky níž sice příběh skvěle odsýpá, ovšem na úkor celkové atmosféry. Jenže tahle kniha má ještě jednu Achillovu patu, o které se nejde nezmínit: korekturu. I od e-booků očekávám určitou úroveň zpracování a ta v tomto případě rozhodně dodržena nebyla. Většinu chyb představují chybějící čárky na začátku nebo konci vložené vedlejší věty, ovšem když jsem v jednom odstavci narazil na výrazy „z bolestí v těle“ a „rozpoltil mu lepku“, musel jsem to chvíli vydýchávat. Na druhou stranu mi to nesmírně ulehčilo hodnocení. Za jiných okolností bych přemýšlel, zda udělit čtyři hvězdičky, nebo pět. Takhle jsem měl jasno.

Svého výletu do Nachových pustin rozhodně nelituji, o čemž nejlépe svědčí to, že jsem je slupnul za pouhé dva večery. Zároveň je vřele doporučuji každému fanouškovi postapokalyptické literatury, který už je unavený z klasických zombíků, meteoritů a virů. A pevně věřím, že pokud autor někdy přijde s pokračováním, bude to už v tištěné verzi (ne že bych měl něco proti e-bookům), s obsáhlejším nahlédnutím do představovaného světa a hlavně s pořádnou korekturou.

Klady:
+ svižné tempo, čtivost
+ originální zápletka
+ závěr knihy

Zápory:
- určitá zkratkovitost
- odbytá korektura

---

Nachové pustiny Michal Sirotek

Sedmnáct let uplynulo od chvíle, kdy OSN schválilo bombardování Prahy. Katastrofu to neodvrátilo. Agresivní parazit pohlcuje zbytky zdevastované civilizace a proměnil krajinu v Nachové pustiny. Tomáš dosud žil v relativním bezpečí... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---