Recenze - Hudebníci hraběte Morzina

recenze

Šlechtické barokní kapely v současnosti pronikají do zorného pole muzikologů poněkud častěji než dříve. Přestože se základní práce, mapující hudební aktivity šlechtických kapel objevují již v první polovině 20. století, o moderním výzkumu lze hovořit až v období posledních 20 let. Výsledky, které se dostavují, jsou vedeny interdisciplinárními trendy živě se rozvíjejících oborů, jako je sociologie, psychologie, teatrologie, pedagogika, teologie a dalších. Nelze opomenout ani bohaté kontakty se zahraničními badateli, či institucemi, hustou síť on-line zdrojů apod. Z aktuálních vědeckých projektů, zabývajících se barokní šlechtickou kulturou, či přímo hudbou, uveďme dlouholetého, dalo by se říci celoživotního šporkovského badatele Stanislava Bohadla, Janu Perutkovou, která po 250 letech vzkřísila hudební rezidenci Adama Questenberga a Václava Kapsu, autora práce o kapele hraběte Morzina. Právě hrabě Morzin a autor naší práce nás v tuto chvíli zajímá nejvíce.
Období přelomu 18. století ve Střední Evropě je tradičně charakteristické postupnou kulminací „úrovně“ šlechtického života ve smyslu materiálního zabezpečení této vrstvy společnosti. Později, s růstem měšťanstva a též státního aparátu, počíná šlechta ekonomicky upadat a tím dochází též k dosti razantnímu útlumu provozu kapel a kulturních (divadelních, vydavatelských ) počinů obecně. Z historického pohledu je poměrně příznačné, že podobný osud postihl též náboženské řády. Změny, jaké zažívala celá evropská společnost, neměla do té doby obdoby, procházely jí napříč vertikálně i horizontálně. Jedná se zejména o nejmasivnější sekularizaci či změnu sociálního rozvrstvení společnosti a to bez ohledu na konkrétní region. Z těchto důvodů nám hudební historie tohoto období vždy přináší dvojaký pohled a to prostřednictvím období barokního, latentně i předbarokního, ovšem současně nám umožňuje v jistém smyslu chápat, to jak se konstituovala moderní průmyslová společnost západního typu.
V úvodních kapitolách publikace autor poměrně obšírně vymezuje pojem šlechtická kultura ve středoevropském prostoru, přičemž dosti často reflektuje poznatky osobnosti Vladimíra Helferta, později J. Sehnala a M. Poštolky. Obraz, který Václav Kapsa představuje, získává postupné kontury díky množství marginálních dat, jakými jsou například záležitosti účetní, úřední korespondence, farní matriky a pod., které se samotnou hudbou nemusejí mít příliš společného.
Tímto a podobným „nepřímým“ způsobem autor unikátně přichází k několika zajímavým protagonistům, kteří se v hraběcích službách různým způsobem angažovali. Šlechta všeobecně využívala služeb dvou typů hudebníků. Jedni, kteří byli najatými profesionálními hudebníky a druhá, početnější kategorie hudebníků nižší úrovně, kteří ve službách šlechty plnili primárně jiné povinnosti než hudební (kočí, kuchaři, zahradníci a další profese).
Vztah Morzina k hudbě se jeví dle výzkumů jako vřelý. I když nedosahuje výše Adama Questenberga, zcela jasně u Morzina dominoval reprezentativní motiv existence kapely, jež vskutku plnila zejména zábavnou a oddechovou úlohu. To může být též jedním z důvodů, proč se do dnešních nedochovala jediná skladba v držení Morzina.
Kdy přesně kapela byla založena, není známo, nicméně její existence je doložena přibližně mezi roky 1714 až do třicátých let 18. st., přičemž koncem dvacátých let pravděpodobně dosáhla svého kvalitativního i personálního vrcholu.
Během uvedeného rozmezí let kapelou prošla poměrně velká část hudebníků – o některých viz níže. Kapelu titulárně „vedl“ Antonio Vivaldi (Maestro di Musica in Italia), což lze vnímat beze zbytku jako pouhou symbolickou funkci, neboť dle Václava Kapsy, Vivaldi kapelu nejspíše ani jednou fyzicky neřídil. Zmínka o „svrchovaně virtuózním orchestru“ z úst Vivaldiho sice nemusí s ohledem na dedikaci Quattro stagioni znamenat, že kapela byla bůhvíjaká, ale virtuozitu orchestru dokládá repertoár, který byl dle pramenů často technicky velice náročný.
U morzinovské kapely se lze setkat právě s tou situaci, kdy hudebník (virtuóz) jenž je k dispozici, ovlivňuje chod tělesa a zejména „generuje“ jeho repertoár. Tato situace byla běžná i v jiných kapelách , ovšem specialitou morzinovské kapely byla díla , často určená hobojům a též poněkud unikátně fagotu, na který virtuózně hrál jeden ze členů kapely Antonín Mser. V kapele se během její existence vystřídalo výrazných osobností rozhodně více, přičemž Václav Kapsa se ve své práci podrobněji zabývá čtyřmi z nich. Jsou to skladatelé Christian Gottlieb Postel, Antonín Reichenauer a hudebníci Antonín Mser a František Jiránek. Postel, kterého mj. uvádí Dlabač, byl autorem do dnešních dnů v podstatě neznámým a jeho skromné dílo se v českých sbírkách nenachází. Reichenauera můžeme považovat za známějšího, přestože neznáme datum ani místo narození. Dle pramenů, dochovaných v kapitulním kostele na Pražském hradě, sekundárně uvedených v oseckém a křižovnickém inventáři, lze soudit, že byl autorem řady duchovních skladeb. Jeho dílo je uloženo jak v Česku, tak i v Drážďanech a Varšavě.
Mezi mnohými hudebníky vynikal virtuózní hráč na fagot Antonín Mser, který dle pramenů dosáhl na hudebníka poměrně vysokého společenského postavení. Jeho angažmá v morzinovské kapele bylo poměrně dlouhé a někdy kolem roku 1739 odchází do královské polské a kurfiřtské drážďanské dvorní kapely. I když nemáme doklady o tom, že by pro Msera byly komponovány nějaké skladby, z četnosti výskytu fagotových skladeb, lze vyvozovat, že skladatelé pro něho nejspíše často psali. Houslista František Jiránek, ve starší literatuře často omylem jmenován Antonín, se ve spojení s hudebninami v okruhu hraběte Morzina objevuje poměrně často. Dle výzkumu Václava Kapsy, Morzin poslal Františka Jiránka v letech 1724 – 1726 na studia k Antoniu Vivaldimu do Benátek. V této souvislosti jsou známy též určité najednoznačnosti evidence a pravděpodobně i autorství některých děl Jiránek versus Vivaldi, za což můžeme vděčit právě školení českého houslisty u Vivaldiho. Problematika se tedy komplikuje jistě z důvodu vědomého či nevědomého přejímání hudebních floskulí apod... ze strany Jiránka. Morzin si Jiránka velice vážil, jak dokládají objevené účty s čtvrtletním platem, který ve srovnání s ostatními „kolegy“ byl svojí výší 120zl. ročně nadprůměrný. Následující umělecká cesta Jiránka pokračuje směrem k sasko-polskému dvoru ve Varšavě a Drážďanech, kde hudebníci z Čech byli velmi žádaní. František Jiránek byl též poměrně plodným skladatelem, avšak není zcela jisté, zda komponoval již pro hraběte Morzina a ne až po odchodu od něho. Přesto se mezi jeho díly často vyskytují virtuózní skladby pro hoboj a fagot, tj. nejvíce využívaných nástrojů v morzinské kapele. U Jiránka se lze setkat s dvěma kvalitativními kompozičními styly, které můžeme přeneseně nazvat jakýmsi individuálním „prima prattica – seconda prattica“. Mladší tvorba je již charakteristická galantním předklasickým stylem ve formách triových či sólových sonát a sinfonií.
Dedikací díla Quattro stagioni Antonia Vivaldiho, došlo asi k nejtěsnějšímu setkání Morzina se skladatelskou legendou evropského formátu. Tímto počinem vyvrcholilo symbolické „angažmá“ Antonia Vivaldiho, kterého Morzin, coby voják osobně poznal v Itálii. Důvodem, proč Vivaldi dedikoval právě toto dílo, se zabýval Tomislav Volek, jenž přišel s hypotézou inspirace sochařskou výzdobou Ferdinanda Brokoffa, umístěnou v Morzinském paláci. Přestože se jedná pouze o obecně užívaný námět (topoi), Vivaldi jistě velmi dobře znal vkus a záliby svého donátora a určité paralely v tomto smyslu nejsou vůbec vyloučeny.
Závěr práce Václava Kapsy obsahuje doposud nepublikovaný katalog skladeb tří autorů: Christiana Gottlieba Postela, Antonína Reichenauera a Františka Jiránka. Publikace katalogů hudebnin je obecně velice potřebná a záslužná činnost, a to nejen pro samotnou evidenci, která má možnost se stále více zpřesňovat, jde i o samotný muzikologický badatelský proces s řadou specifických činností, jenž na katalogizování hudebnin následně navazuje. Přestože, jak hovoří Václav Kapsa, nelze publikovaný přehled skladeb dávat do souvislosti z morzinovskou kapelou přímo (nejsou k tomu důkazy), seznam nám ukazuje, určitého ducha hudby, která na produkcích hraběte Morzina mohla znít.
Při četbě Kapsovy knihy čtenáře obklopí svět pozdně barokního šlechtice, který zčásti ze své záliby a též z reprezentativních důvodů sestavil kapelu, která nejspíše měla velmi slušnou úroveň. Práce Václava kapsy je koncipovaná poměrně originálně. Originalita spočívá zejména v mimořádné schopnosti autora rekonstruovat dobové reálie (20. léta 18. století). Mozaika, poskládaná často z velice fragmentárních pramenů, prodchnutá hypotetickými úvahami, je psaná velmi čtivým jazykem, ovšem současně s velkou dávkou odborné muzikologické erudice. Velice zajímavou okolností zkoumané hudební problematiky se též stala vazba hraběte Morzina k Antoniu Vivaldimu. Na příkladu hraběte Morzina lze tedy shledat, že kontakty Vivaldiho směrem k české šlechtě nebyly nikterak výjimečné a jakoby se táhnou jako nit až do současnosti, kupříkladu prostřednictvím muzikologa Ondřeje Macka.
Metody práce autora s prameny (od získávání dat až po jejich finální prezentaci působí téměř jako didaktická propedeutická příručka pro potencionální badatele z řad studentů a čtenáře přímo provokuje k dalším, prozatím nezodpovězeným otázkám.

Kamil Remeš

Komentáře (0)