Příliš chaotické vraždění v okolí Grabštejna

recenze

Vraždy na Grabštejně (2024) 2 z 5 / Galadwen
Vraždy na Grabštejně

Ke knize pro mne zcela neznámého autora Davida Glocknera jsem přistupovala poměrně obezřetně.
K přečtení láká povedená obálka, na čestném místě byly Vraždy na Grabštejně jako „regionální“ vystaveny i v našem místním knihkupectví. Vzhledem k zasazení do poměrně konkrétní doby (počátek 20. století) a lokality jsem doufala v literární setkání s Clam-Gallasy a známými místy. Historické detektivky jsou rovněž můj oblíbený žánr, i když jsem při jejich čtení poměrně kritická a náročná.
Na druhou stranu mne odrazovalo poměrně špatné hodnocení a negativní komentáře uživatelů Databáze knih u předchozích autorových románů. Nakonec jsem si knihu nekoupila, ale půjčila od kolegyně. Ukázalo se to být celkem rozumné rozhodnutí.
Předesílám, že autor má při mém hodnocení značnou nevýhodu: nejsem sice přímo místní, ale dějiny Hrádku nad Nisou poměrně dobře znám, na Grabštejně jsem byla opakovaně, přičemž naposledy celkem nedávno, a jsem obeznámena s posledními Clam-Gallasy, kteří jsou – nebo v tomto případě spíš nejsou – hlavními hrdiny příběhu.
A to bylo mým prvním zklamáním. Vyprávěný příběh sice není přímo datován, ale z kontextu plyne, že se odehrává zhruba v období 1910-1914 (předpokládám, že kdyby zuřila první světová válka, bylo by to zmíněno, a o jedné z postav se opakovaně hovoří jako o Klimtově žáku, jímž se ve skutečnosti stala kolem r. 1910). V té době byl jediným žijícím mužským potomkem rodů Clam-Gallasů Franz, otec sedmi dcer, což samo o sobě zní trochu románově, takže jsem očekávala, že se děj bude točit kolem nich. Chyba lávky. Pan Glockner si vymyslel své vlastní členy rodu, Alfonse a jeho syna Jindřicha. Budiž, proti tomu samotnému bych asi principiálně nic neměla: není nelegitimní v próze využít fiktivních postav, i když skutečné by mi byly milejší, když už se kniha tváří jako historický román. Nicméně bych čekala, že se je autor pokusí nějak zasadit do reálně existujícího rodu, třebas jen nějakou narážkou. Úplně by mi ke spokojenosti stačilo, kdyby se zmínil, že Alfons je třeba mladším bratrem „našeho“ hraběte Franze Clam-Gallase, který ho pro jeho výstřednosti raději odsunul do ústraní na Grabštejn. Nic takového autora bohužel nenapadlo.
Zasazení fiktivních postav do existujícího rodu by bylo vhodné tím spíš, že se záhy ukázalo, že autor hodlá používat i skutečné historické osobnosti, které však s regionem v reálné historii neměly nic společného. Pestrou uměleckou společnost, jež se v Hrádku dočasně usadí, tvoří Klimtův žák Egon Schiele, jeho přátelé Erwin Osen a (budoucí švagr) Anton Peschka a družka Valerie, pravděpodobně inspirovaná skutečnou Schieleho múzou Wally Neuzilovou, dějem se mihne i Schieleho sestra Gerda. Schiele je reálně spojen v českých zemích s Českým Krumlovem, odkud pocházela jeho matka, ne s okolím Grabštejna, ale to by asi autor musel místo Clam-Gallasů použít známější Schwarzenbergy. Napadlo mě i, zda kniha nebyla původně opravdu do Krumlova situovaná a následně přepsaná do méně známých míst.
Protože co se týče prostředí, vyšlo by oboje nakonec nastejno – Hrádek jako Krumlov. Glocknera bohužel vůbec nenapadlo si zjistit základní informace o místě, o němž píše. Vzhledem k blízkosti Grabštejna jediný Hrádek, kde se děj může odehrávat, je ten nad Nisou, do roku 1945 známý pod jménem Grottau (pravda, přesně tímto názvem – Hrádek nad Nisou – lokalita ani jednou zmíněna není). Je do očí bijícím projevem autorské lenosti ani se nepodívat na mapu a na internet a nezjistit si takové základní věci, jako že v Hrádku není a nikdy nebyla katedrála, natož pak svatého Štěpána (ta je ve Vídni), klášter, odkud by do ní mohly proudit jeptišky (nejbližší ženský v té době asi v Liberci?), okresní soud (pro Hrádek byl tehdy v Chrastavě), hradby (vzhledem k mílovému právu Žitavy nebyly nikdy postaveny), Pražské předměstí, Mariánské náměstí... a takhle by se dalo pokračovat. Tyto drobnosti mi, promiňte, hrozně vadí – autor tím dělá ze čtenářů blbce.
Brzy dojde v knize na sérii zdánlivě nesouvisejících vražd, přičemž jedné z nich padne za oběť i osoba, která ve skutečnosti žila ještě zhruba šedesát let – a domnívám se, že předčasně vraždit skutečné historické postavy by se nemělo. Samotné provedení vražd je celkem bizarní – zkuste někoho utlouct soudcovským kladívkem. (Nebo raději ne, nezkoušejte to: toto není návod k trestnému činu.) Vyprávění samotné se zamotává a zadrhává, objevuje se poměrně dost vedlejších motivů a postav, v kterých jsem záhy měla chaos (velitel četníků, patolog z Prahy, soudce, ředitel blázince v Kosmonosích, majitel nemovitostí, Schieleho tetičky, hraběnka a její sestra...). Všichni se jmenují tak nějak podobně a nemají žádné výrazné osobnosti nebo nezaměnitelné místo v ději, díky čemuž bych si je zapamatovala alespoň natolik, aby se mi nepletli.
Jako detektivka to celé příliš nefunguje: nejenže se nepředkládají žádné stopy ani pořádné výpovědi svědků, ale jen se chaoticky zatýkají a zase propouštějí nepříliš podezřelí „podezřelí“, zatímco jiní, ještě podezřelejší, si vesele běhají po svobodě. Z některých indicií nadto začíná být brzy zřejmé, že vražedné šílenství navazuje na události, které se staly před touto knihou a vypráví se o nich v jiném románu. Na to ovšem anotace knihy nijak neupozorňuje (jak by také mohla, vždyť předchozí díl vyšel v odlišném nakladatelství a jako série nejsou tyto dvě knihy označené ani na Databázi), takže jsem před začátkem čtení neměla tušení, že jde o těsně navazující druhý díl. Nakonec jsem si nebyla vlastně jistá, zda chtěl autor opravdu psát detektivku, nebo spíš thriller či historický román s pár vraždami – na to poslední je ale v knize příliš málo uvěřitelné historické atmosféry a s fakty se zachází příliš volně.
Všechny postavy téměř bez výjimky jsou šiblí pošuci zralí na onen výše zmíněný blázinec. Alkoholik, bývalý anarchista s psychotickými záchvaty, při nichž vidí přeludy, výstřední hrabě běhající po okolí polonahý s dravými ptáky na předloktí, zmrzačený mstitel ochotný rozpoutat peklo, jen aby dostal svého nepřítele, fanatička burcující celé městečko proti židům, žárlivý homosexuál... Zkrátka plejáda bizáru. Ani jedna postava mi k srdci nepřirostla, některé působí doslova jako karikatury.
Co se týče vyprávěcího řemesla (pominu-li zjevné vynechání heuristiky před psaním), začátek mi až tak zlý nepřišel, už jsem četla jak sytylisticky, tak dějově horší věci. Umělecké prostředí a nepříliš morální postavy by vlastně mohly být docela zajímavé. Bohužel mi časem přišlo, že autor není schopen ukočírovat a předat své myšlenky a nápady tak, aby byly dostatečně utříděné, srozumitelné a dávaly smysl i člověku zvenčí. Vyprávění je čím dál chaotičtější, občas mi připadalo, že scény na sebe moc nenasedají, množství odboček a nesourodých motivů mi připadalo docela matoucí. Těsná návaznost na předchozí díl byla též velmi na škodu. Konec mi připadal značně neuspokojivý (motiv dočista středověkého pogromu je navíc jak pěst na oko a nějak si ho nedovedu v Hrádku nad Nisou začátku 20. století představit, do křišťálové noci bylo tehdy daleko), ale to už mne nepřekvapilo.
Z čistě formálního hlediska knize velmi chybějí důkladnější korektury: opakovaně jsem si všímala chyb ve shodě přísudku s podmětem a dalších pravopisných a stylistických nedostatků, což by se opravdu stávat nemělo.
Je možné, že si kniha své čtenáře najde, já se k nim bohužel ale nepřipojím. Na tom jsme se shodly i s kolegyní, která mi knihu půjčila a obvykle má na literaturu odlišný vkus než já. Od historického románu očekávám víc uvěřitelného vhledu do popisovaného dějinného období, od detektivky zase víc stop a celkově víc napětí a méně chaosu.


Vraždy na Grabštejně Vraždy na Grabštejně David Glockner

Román s kriminálními prvky se odehrává na počátku 20. století v malém městečku pod sídlem hrabat Clam-Gallasů. Vincent Hora, jenž s nasazením vlastního života zabránil anarchistickému atentátu na zámku Auerspergů, se tentokrát stá... více


Komentáře (1)

Přidat komentář

kolacky
03.06.2024

Tuhle knížku jsem nečetla, byť mě obálka lákala, ale teď vím, že ji ani číst nebudu. Od autora jsem přečetla Prokletí rodu Auerspergů, majitelů zámků Žleby a Slatiňany, protože mám tyhle zámky při ruce a doufala jsem, že to bude zajímavé čtení. Pravý opak byl pravdou, nelogičnosti a prapodivnosti se střídaly šup sem šup tam. Nedoporučuju nikomu s trochou logiky v hlavě. A děkuju autorce recenze za varování.