Příběh bez příběhu

recenze

Tuto recenzi píši během četby samotné a, ač dosud nejsem ani za polovinou, byl jsem natolik vytočen tím, co jsem doposud již přečetl, že jsem zkrátka a dobře cítil povinován něco s tím udělat.

Originální knihu Saturnin jsem přečetl více než šestkrát a ve chvíli kdy mi její pokračování přistálo pod vánočním stromečkem, byl jsem nadšen. Ano, přiznávám, že jsem k dílu přistupoval s mírnou dávkou ostražitosti, nicméně troufám si říct, že jsem se k tomu, co mělo přijít, stavěl docela otevřeně.

Po sto stranách však, bohužel, musím konstatovat následující. Ano, Miroslav Macek se skutečně vžil do role pana Jirotky vcelku obstojně (=věrně kopíruje autorův styl) a stějně tak bych ocenil i použití někerých motivů z původní knihy. Tím však veškeré mé pochvaly končí. Vtip vázne, kniha se opakuje, souvětí zní nuceně, nad příhodami trpím a vůbec nejhůř ze všeho příběh nemá příběh. Následující tvrzení nemohu ničím dokázat, jelikož pana Macka osobně neznám, avšak připadá mi, jako by byla kniha napsaná najednou, bez kontrol, plánu, oprav či přepisování. Jakožto člověk, jež se po většinu svých dětských let věnoval psaní povídek (z nichž většina samozřejmě stála za starou bačkoru), jsem si při četbě připadal jako bych se vrátil do svých dětských let.
Ba přijde mi, že bych to bez problému dokázal ve svých současných sedmnácti letech lépe.

Moc doufám, že se můj názor po přečtení následujících kapitol ještě změní, ale vzhledem k tomu, že ostatní reference zmiňovaly pokles kvality ke konci knihy, tomu moc šancí nedávám.

Komentáře (0)