Poslední šanci jsme promrhali

recenze

Horečka (2018) / Jack333
Poslední šanci jsme promrhali
Od té doby, co člověk zjistil, že je podle něj tím nejdokonalejším tvorem na planete, dělá si, co chce. Bohužel to nepůjde do nekonečně a příroda už sama ukazuje, že si dovede s námi poradit. Ale my s jejími vrtochy těžko. A tak přichází apokalypsa.

Takový to námět si protentokrát vybral i můj oblíbený spisovatel Deon Meyer, který ale úplně změnil styl žánru i vyprávění. Možná mi ze začátku trochu přišlo, že to všechno dobře znám – podobný koncept jako komiks Živý mrtví ale také nejnovější řada amerického seriálu American Horror Story – přesto je to malinko jiné. Naštěstí.

Od první chvíle jsme vhozeni do děje po jakési Horečce, která zlikvidovala skoro celou naší populaci, a sledujeme dění kolem prostřednictvím vyprávění Nico Storma. Ten retrospektivně odhaluje své vzpomínky na události, které jej ovlivnily. Především ty, které souvisejí s jeho otcem, ke kterému během konce světa přilnul a zároveň v něm ztratil obraz vzoru.

Autor dokázal vyvolat strach, radost, ale i naději v lepší konec a díky emocím, které prostupují skoro každou kapitolou, má knihu důvod přečíst. Zajímavé jsou i některé vedlejší postavy, i když do jejich nitra se skoro vůbec nepodíváme, protože jsou líčeny jen prostřednictvím deníkových záznamů či výpovědí.

Bohužel se mi potvrdila obava z nadměrných rozměrů knihy – některé pasáže jsou opravdu zbytečné, zdržují a vcelku dosti nudí, hlavně díky popisu. Přesto si myslím, že Horečka je napsána velice dobře, dokonce v ní najdeme i detektivní prvky, které jsou nejvíce hmatatelné na začátku a konci příběhu. Ale pozor, možná ten horečkový vir dostihne i vás, pak už se ho nedá jen tak zbavit.

*
Přišli jsme jen na průzkum, táto, už jsme viděli dost. Ta žena tu už není. Pojďme zpátky. Vraťme se. Už to bylo pětadvacet kroků. Táta už byl docela daleko. Byl už na dosah ozářeného prostoru. Vypadal tak malý.
Nechtěl jsem se na tátu takhle dívat. Nechtěl jsem tam vůbec být. Něco mě zevnitř užíralo. Něco bylo špatně.
„Hej,“ řekl nějaký hlas. A táta nadskočil a otočil se doleva. Stál tam nějaký muž. Svalouš. V ruce měl velký revolver a zvedal ho. Zněl překvapeně. Táta měl pušku připravenou. Ale nevystřelil. Svalouš zvedl revolver. Otec pořád nestřílel. Ozval se výstřel…
*

Komentáře (0)

kniha Horečka recenze