Pomalá voda

recenze

Pomalá voda (2021) / M.A.S.

Chodíte mezi regály knihkupectví, přejíždíte prstem po hřbetech knih a jste naprosto pohrouženi do svých úvah: Kterou?! „Chci nějaký oddechový román, nebo raději něco napínavého, ale nemám rád/a krváky. Co třeba příběh lehce milostný …? Raději bych se občas trochu zasmál/a.“ A tak házíte do košíku dvě, tři a pak pět knih najednou, zase je vyndáváte a dál uvažujete?
Měla jsem to podobně a docela náhodou jsem natrefila na knihu, kde jsem našla všechno. Že to není možné? Ale ano, tím kouzelníkem, kterému se podařilo začarovat do jedné jediné knihy, a podotýkám útlé knihy, vše výše zmíněné je Jiří Raichl.
Román Pomalá voda je opravdu lahodným koktejlem oddechového románu, kde naleznete milostné zápletky, detektivní drama (nijak krvelačné, pouze jemné, korespondující s dvacátými lety minulého století, kdy se příběh odehrává) a to vše proložené vtipnými úvahami hlavní hrdinky Kláry, dědičky rodinné továrny.
Autor vypráví celý příběh ich formou, což je obdivuhodné právě vzhledem k faktu, že hlavní hrdinkou líčící svůj příběh je mladá dáma. Nepouští se sice do závratných hlubin ženské duše, ale zhostil se tohoto úkolu znamenitě. To jsme my ženy opravdu tak jednoduché a čitelné?
Ale to není jediné plus tohoto spisovatele. Oceňuji na něm hlavně originální a nezaměnitelný styl psaní (ať už jde o způsob vyjadřování, barvitost jazyka, vkládání myšlenek postavám apod.), protože málokterý spisovatel se může pyšnit tím, že po pár řádcích poznáte, kdo je napsal. A Jiřímu Raichlovi se to podařilo. Kdo ví, třeba se naše děti jednou budou o „Raichlově“ způsobu psaní vyučovat v hodinách literatury.

Po přečtení prvních pár stránek Pomalé vody jsem si říkala: „Vážně, zase? Ona ho chce, on jí asi ne, ale nakonec to možná dají dohromady…“ Přiznávám, nechala jsem se nachytat!
Po téhle vyšlapané cestičce si nás totiž autor dovede za ručičku na rozcestí, kde si poprvé pomyslíme: „Aha, tak takhle to nebude. Detektivní zápletka, hmm…“ Jenže on jde ještě dál. A vy si to „Aha!“ mumláte znovu a znovu.

Pomalá voda je velice nápaditý příběh neskutečně odsýpající díky své dynamice: autor se nijak nezdržuje zdlouhavými popisy, nechává pracovat spíš naší fantazii a více péče věnuje ději samotnému a dialogům (mimochodem i toto můžeme zařadit do výčtu specifik „Raichlova stylu“).
Autor to na čtenáře evidentně rád sype jako ze samopalu 
Proto vezměte román Pomalá voda do ruky a postavte se čelem ke zdi (nebo ne, raději se pohodlně posaďte do svého čtecího křesla) a nechte na sebe Jiřího Raichla zacílit – STOJÍ TO ZA TO!

Komentáře (1)

Přidat komentář

---