Od těžkosti žití k beznaději bytí

recenze

Jean-Philippe Toussaint je mistrem minimalismu. V jeho prózách se zdánlivě nic neděje, vnímavý čtenář ale vytuší nevyslovenou bouři vnitřních dějů, která je neustále přítomna. Existuje ale v prostoru za textem. Je jen na příjemci Toussaintova textu, jestli je ochotný poodhrnout závoj a zapřemýšlet si, co všechno se skrývá za zdánlivě plochým líčením banálních událostí.
Jestli je v někom ze současných frankofonních autorů tak intenzivně přítomen Albert Camus, je to právě autor Fotoaparátu. I v jeho textech je totiž život nejintenzivněji přítomný ve zdlouhavém a zcela obyčejném (ne)konání.
Hrdina Fotoaparátu ví, co chce. Jen to není to, co hned zpočátku uvodí. Dokonce nás okamžitě na první straně zmate uvedením dvou událostí, z nichž jedna není v ději nadále vůbec zmíněna. A nejen, že ví, co chce. On naprosto přesně umí dosáhnout svého, aniž by si toho jeho "oběti" všimli. Je jako škrtič, který je pomalu ovine (sám říká, že "opracuje" realitu) a pak, jaksi ležérně a s takřka nulovým výdejem energie, zvítězí. I tohle je Camus, který adoroval nulovou snahu jako prostředek k dosažení svých cílů.
Troufnu si ale tvrdit, že Toussaint není existencialista. Snaží se dobrat k prchavému záblesku podstaty života. Zároveň ale od počátku ví, že systematickou snahou se jí nedobere. Jediné, kdy k uzoufání všedním žitím na chvíli prosvitne pravé a hluboké bytí, jsou pro něj náhodné okamžiky, jichž si člověk vlastně ani nevšimne. Ten pravý život tak během zlomku vteřiny problikne někde poblíž, ale postava knihy nemá šanci ho zaznamenat.
Jeho hrdinové v delším horizontu nikam nesměřují. Naopak. Vzdali veškerou větší snahu ve prospěch svého pohodlí, nenápadného hédonismu, izolace před vším a všemi, co je může jakkoli vyrušit nebo rozrušit. Naprosto se vzdali odpovědnosti. Okolním světem buď pohrdají, bojí se ho (Koupelna) nebo ho považují za své hřiště (Fotoaparát).
Postranní lajny toho hřiště ale vedou od otravných životních starostí k hlubokému zoufalství a beznaději. Fascinace běžnými opakovanými úkony, soustředění na zdánlivě nepodsatné detaily, to všechno jsou pak pouze adaptační strategie. Taktika člověka, který zaměstnává mozek. Oddaluje poznání naprosté nesmyslnosti lidského bytí.
Přečtěte si to. Stejně jako jiní před vámi budete Toussainta buď zbožňovat nebo nenávidět. Lhostejný vám ale nebude.

Komentáře (0)