Nenechte se opít Rohlíkem

recenze

Země bez zákona (2014) / Taklamakan (138 views)
Nenechte se opít Rohlíkem
Jsou knížky, do nichž chodíte jako do práce. A taková je Země bez zákona. Žádná radost, jen upocená dřina s občasným zábleskem naděje, který vzápětí pohasne. Ono totiž napsat dobrý román nevyžaduje jen vyvinuté sedací svalstvo. Chce to mnohem víc. A jak už někdo napsal v komentářích, je rozdíl mezi "člověkem, který píše" a spisovatelem.
Takže, co knize chybí? Předně uvěřitelné postavy. Ty Rohlíkovy jednají, jako by trpěly mnohačetnou poruchou osobnosti. Vezměte si jen takového Wahargema. Do děje vstupuje jako tajemný cizinec a zřejmě má plnit roli mlčenlivého zabijáka. Tenhle chladnokrevný pragmatik ale zničehonic začne pomáhat skupině nemehel, kterou by měl podle všech zákonů logiky nechat pomřít a ještě si odplivnout na jejich mělký hrob.
Stejně tak nelogicky a nekonzistentně se chovají i zbylé postavy. A to jak kladné (Bojan, Bydla, Luna), tak hlavní záporák Monagh. Jejich dialogy jsou navíc tak neskutečně stupidní, že jsem se chvílemi doopravdy kroutil utrpením.
Co je ale opravdu špatné, je celková nesoudržnost knihy. A to nejen dějová (syžet ostatně obsahuje řadu nelogičností), ale i jazyková. Sám Rohlík z pozice vypavěče dokáže napsat osm vět spisovně, aby na ně úplně navázal jednou nespisovnou. S češtinou koneckonců zachází jak s motykou, což se u vypsaného spisovatele zrovna neočekává.
Problémem je i členění do kapitol. Střihy mezi nimi totiž spíše zvyšují celkovou chaotičnost výsledného textu, než aby pomáhaly lepší čtivosti románu.
Nakonec jsem si nechal poznámku k autorovu doslovu. Je skutečně tristní, pokud odevzdám odfláknutou knihu bez jediné byť jen trochu životné postavy. Ještě horší ale je, když svoji lenost či neschopnost maskuji tím, že mě (parafrázuji) "psychologie u westernu nikdy moc nebavila". Takové výmluvy by si měl každý soudný autor odpustit.
Vydavatele se pak ptám, jestli už vyhodil editora, protože ten na knihu nesáhnul ani useknutou umrlčí prackou.

Komentáře (0)

kniha Země bez zákona recenze