Od pramene k řece

recenze

Osudy židovského národa nebyly přímočaré a jednoduché a snad právě proto se staly středem zájmu tisíců umělců a jejich děl. Je však také dobré podotknout, že ne vždy šlo o umělecká díla s čistými úmysly, jako tomu bylo například v „Goebbelsově“ filmu „Žid Süss“.
O úmyslech J. A. Michenera, amerického romanopisce, který u nás není příliš znám, přestože napsal více než 40 knih mnoha žánrů, není po přečtení jeho Pramene třeba pochybovat.
Jeho kniha není v literatuře prvním a vzhledem k datu vydání Pramene (1965) ani posledním pokusem o převyprávění geneze židovského národa, judaismu a sionismu. Je však pokusem originálním a velmi čtivým. Prolíná se v něm mnoho náhledů a pozorovacích úhlů, díky čemuž, navzdory faktu, že jde o beletrii, má čtenář pocit, že čte mimořádně zdařile napsanou učebnici dějepisu.
Výchozím bodem děje je fiktivní archeologická lokalita Makor (hebrejsky Makor znamená „pramen“ a je to odvozeno od skutečnosti, že na úpatí Makoru byl pramen přitahující k sobě lidské osídlení) nalézající se i v Izraeli někde na dohled od přístavu Akko směrem do vnitrozemí. V lokalitě probíhá průzkum vedený trojicí archeologů: Američanem, Izraelcem a Arabem. Archeologové realizují dvě hluboké sondy na pahorku Makor, v nichž postupně objeví 15 vrstev depozitů z různých historických období postupného osídlení Makoru.
Poté nechá autor rozehrát symfonii slov a postupně nás formou samostatných kapitol vede historií pahorku a jeho okolí od doby kamenné (cca 10 000 let př. n. l.) až do roku 1948, respektive 1964, kdy se průzkum odehrává. Každá kapitola obsahuje samostatný příběh lidského společenství obývajícího tuto lokalitu. Začínáme lidmi, kteří symbolicky na tomto místě opouštějí styl lovce - sběrače - a stávají se prvními zemědělci. Časovým skokem se dostáváme do 3. tisíciletí př. n. l., abychom zachytili pozvolným příchod prvních bohů, a následně jsme svědky příchodu prvních Hebrejců přicházejících z východní pouště a obsazujících Makor. Další osudy pahorku jsou spojeny s Židy, jejich vírou a poznamenané soužitím s Kanaáenci, kteréžto porazili. Jako zrychlený film se odvíjí jednotlivé kapitoly historie Makoru přinášející „svědectví“ o mnoha příbězích Starého, Nového zákona a následně i z doby proroka Alláhova, v nichž se jako v kadlubu taví kultury a myšlenky, aby vznikaly nové a odtud se šířily do celého světa. Makor v tomto smyslu symbolizuje srdce a duši Izraele. Podobně jako docházelo k duchovním střetům a vzájemnému obohacování, docházelo i vojenským konfliktům a téměř nepřetržitému vraždění. Jak říká jedna z postav románu: „…pokud si představujete Izrael jen jako jednu zastávku v úrodném trojúhelníku, kde pokojní farmáři odpočívali cestou do Egypta, jste úplně vedle. Bylo to místo soustředění dynamických sil.“
A stejně, jako Židé nepřečkali jako celek na svém území příchod nového letopočtu a nových bohů, ani Makor nepřežil období křížových výprav, kdy se nejprve stal sídlem křižáckého hradu, aby byl vzápětí rozmetán Mameluky a ponechán přírodě.
Děj se pak přelévá do okolí Makoru, kam se po rozsáhlých židovských pogromech středověku i 19. století ve Východní Evropě stěhují stovky a později desetitisíce Židů přežívajících v diaspoře, a čtenář je svědkem prvních projevů sekularizace Izraelců a vzniku sionismu, ačkoliv pojem sám i organizované hnutí vznikaly později a mimo zájem této knihy. Poté děj vrcholí v roce vyhlášení nezávislosti Izraele za dramatických okolností První arabsko-izraelské války. Symbolicky se uzavírá na Makoru v roce 1964 úvahami o dalších osudech Izraele.
Jde o bohatou kompozici zahrnující vývoj společenství obývajících Makor, symbolicky zosobněný v rodině Ur, jejíž příslušníci se proplétají celým románem, vývoj náboženské víry okořeněný fiktivní účastí několika reálných historických postav, jako byli Marek Evangelista či Josef Flavius, a mnoha a mnoha myšlenek zaobírajících se rolí židovského národa z pohledu náboženství i z pohledu sekulárního sionismu. Michener udělal i několik odboček, které nás zavádějí k Sefardům ve Španělsku a Itálii, k Aškenázům v Německu a v Chasidům na Ukrajině a za účasti čtenáře přivádí zástupce těchto společenství zpět do jejich země zaslíbené, aby zde dal vzniknout novému Izraeli.
Michener si zaslouží velké uznání za věcné pozadí románu, který je sice složen z fiktivních příběhů, ale jejich historické pozadí je v maximální možné míře historicky věrné. Čtenáři, který není v dějinách Blízkého východu příliš zběhlý, přináší kromě zábavy mnoho poučení a informací, které se na stránky učebnic nedostaly. Přináší pochopení komplexnosti a současné rozpolcenosti kultur, které na území Izraele koexistují. Přináší však také rozháranost způsobenou na jedné straně popisem ortodoxních náboženských praktik a postojů, jejichž nositeli jsou konzervativní rabíni, beránčího odevzdání boží vůli, byť má třeba podobu arabských nožů vraždících odevzdané Židy shromážděné v synagogách, na straně druhé, nebo sebevědomému opovrhování nákloností, přízní a pomocí plynoucích do Izraele ze zahraničí nadšeným sionisty na straně třetí.
Nade vše však vyvstává obraz pramene, který po tisíciletí mohutní, aby se posléze jako řeka Okavango mizející v poušti Kalahari rozplynul v diaspoře (a v pecích nacistických vyhlazovacích táborů) a na konci opět slil a zavlažil po dobu téměř dvou tisíciletí zanedbávanou a neúrodnou půdu, z níž kdysi dávno vytryskl.

Komentáře (0)