O zoufalcích s hravou nadsázkou

recenze

Recenzovaná próza je již třetím samostatným počinem talentovaného Přemysla Krejčíka (1991), prozaika, básníka a šéfredaktora literárního časopisu Partonyma. Autor knižně debutoval již roce 2015, a to sbírkou veršů s názvem Křehké nepřenášet (2015). Rok poté následovala sbírka sci-fi povídek Kybersex (2016). Za zmínku rovněž stojí jeho spolupráce na románu s názvem Šest nevinných (2015), který napsal za 72 hodin na veřejnosti společně s pěti dalšími spisovateli.

Univerzální katalog zoufalců je jakousi sondou do duší postav, které, jak trefně poznamenává anotace, se bojí dospět. Příběhy jednotlivých protagonistů jsou spíše útržkovité, a pokud po sto stranách vstoupí postava na scénu znovu, musíme listovat zpět a hledat, jaké byly její osudy dřívější. Neobvyklého časové určení využil i sám autor, když děj zasadil například do doby „rok po skončení poslední kapitoly knihy třetí“.
Próza je rozdělena do sedmi na první pohled odlišných „knih“, kdy název každé z nich demonstruje určitou myšlenku, jméno či abstraktní věc. Každá „kniha“ má rovněž jinou formu. Někdy chybí uvozovky, jindy je text psán jen prostřednictvím dialogů, někdy převládá autorský, jindy zase personální vypravěč. Lze říci, že styl psaní každé „knihy“ předkládá způsob, jakým ji číst, co v ní bude důležité a co bude ukryto do pozadí. Ve všech sedmi knihách se objevuje množství postav, které však značně ztěžují čtenářovu orientaci a určení, které postavě věnovat více či méně pozornosti. V jednu chvíli se dokonce setkáváme s mužskou postavou v rámci tzv. „intermezza“. Na necelé straně je popsán osud postavy, která má však nešťastný konec. Můžeme si pokládat otázku, jakou funkci tato mikro postava měla a zda je pro děj podstatná či nikoliv.
Osudy mnoha postav se s každou další částí proplétají, aby se však vzápětí vydaly každá svou cestou. Čtenář má záhy po rozečtení příběhu tendenci uchopit tužku a začít si psát jména hrdinů a jejich vzájemné vztahy nebo rozchody, aby se ve spleti jmen a jejich vztahů vyznal.
Ve většině případů jsou uvedena pouze křestní jména postav. Příjmení se u několika z nich dozvíme jen náhodou, a neubráníme se přitom dojmu, že zmíněná příjmení mají sloužit k modelaci charakteru takto pojmenovaných postav (Hugo Sup, Robert Prázdný).
Beznadějnost některých postav se přímo odráží v jejich činech. Jako zářný příklad může sloužit postava Jiřího, který vstoupil do komunistické strany, aby se zalíbil Japonce Luně, protože podle učitele japonštiny: „Japonsko nemá komunistický režim, ale v praxi je to země s nejdokonalejším a jediným fungujícím komunismem.“ Vypravěč Jiřího politické smýšlení vtipně komentuje a přirovnává k němu i jinde v textu: „V téhle pozici vypadal ještě hubenější, jako seschlá větev. Jen sovětskou vlajku zavěsit.“
Krátké a úderné věty střídají delší souvětí s řadou odboček od ústředního děje k tomu, co by se stát mohlo, ale z jistých důvodů se nepřihodilo. V textu se objevují rovněž časté digrese signalizované žánrovou odlišností, například kapitola tvářící se jako anotace filmu, na kterém se podílejí dva z hrdinů.
Svým vlastním životem si žije také text, který autor umístil do dolních rohů stránek hlavního textu. Jak sám podotýká, tento neobvyklý „příběh“ má čtenář číst až po skončení ústředního děje. Text rozložený na dolních rozích knihy připodobňuje ke scéně za titulky ve filmu. Na jednu stranu je to pro něj „scéna skrytá a zbytečná,“ na druhé straně ovšem podstatná v tom smyslu, že „kdo odešel z kina dřív, nenajde ji“.
Krejčíkovi se v tragikomickém příběhu podařilo na dvou stech stranách vykreslit „univerzální katalog zoufalců“, kdy zoufalství značí pro každou postavu příběhu něco odlišného. Autor velice zdařile pracuje nejen se samotným příběhem, ale i s jazykem, s kompoziční výstavbou, s vypravěčem a v neposlední řadě i se samotnými čtenáři, ke kterým se nejednou obrací.

Komentáře (0)