Nemá to cenu

recenze

Rezignace bývá nejjednodušší variantou úniku od toho, co se kolem vás děje. Existují totiž situace, které – když se sejdou v nesprávný moment – ve vás vytvoří naprostou beznaděj a nechuť cokoliv měnit. A to vede k různým radikálním „řešením“.

Spokojený život Beth z minuty na minutu skončí. Najde u svého manžela Adama něco, co jí naznačuje, že jí lže a podvádí s jinou ženou – servírkou či možná spolumajitelkou restaurace. Od té chvíle se jejich vztah bortí a objevují se otazníky nad mnohými skutečnostmi jejich života. Nejvíce možná ale trpí jejich dcera Meg, která se ještě více uzavře před okolním světem, když se dozví něco, co je dosti překvapivé, a to nejen pro ni, ale i matku.

Najdou se díla, jejichž témata jsou prostě natolik známá, že vás prostě nemohou ničím extra překvapit. Přesně takovým se zdála být i tato kniha Ty, já a ti druzí, která v sobě nese stejné znaky již podobných příběhů. Nevěra v dlouhodobém vztahu, tajemství, které vyjde napovrch, a konec, který ale nemusí být vždycky pozitivní a ani negativní.

Mrzí mě, že nedostala více prostoru dcera Megan, protože mohla přinést do toho příběhu jiné světlo, které by to všechno pořádně promíchala. To platí i o hlavní „záporné“ aktérce, která mohla být tou typickou záškodnicí anebo opravdu bezhlavě zamilovanou nešťastnicí. Přesto je kniha vyprávěna z pohledu Adama či Beth, dodává tomu určitou sílu a povzbuzení.

*
„Všechny neseme svůj kříž. Většina z nás má chybující manžely a naučí se s nimi žít.“
Naráží tím pochopitelně na to, že hlavní láskou mého otce byl alkohol, ten stál nade mnou i nad ní.
Stiskne mi ruce ve svých dlaních. „Milovala jsem tvého tátu a on miloval mě,“ ujišťuje mě.
Pamatuji si, co slz moje matka vyplakala. Nemůžu skrýt nepříjemný pocit. „Měl zvláštní způsob, jak to dávat najevo,“ poznamenám.
Máma se zamračí. „Nekritizuj,“ hubuje mě lehce. „Chápu, čím procházíš, ale… na světě není nic horšího než přijít o dítě. Když Simon zemřel, část tvého otce odešla s ním. Potom se změnil. Utíkal od toho pekla.“
*

Fionnuala Kearneyová má potencionál, být dobrou autorkou, ale občas spadává k něčemu, co se může opravdu nazvat klišé. Přes pěknou obálku a nadějné postavy, které se snaží nějak ten děj opravdu posouvat, nepřináší dílo nijak překvapivé rozuzlení a ani závěr, který snad trochu vybízí, aby člověk chtěl vědět, co bylo s těmi všemi dál. Škoda!

Komentáře (0)