Někdy to na první pohled prostě nevyjde...

recenze

Román Na první pohled je třetím dílem z pera francouzského spisovatele Grégoira Delacourta. Vzbuzuje jistá očekávání, zvlášť vzhledem úspěchu knih předchozích. Opět se zabývá zásadními filosofickými otázkami a tím, co dělá život "šťastnějším". V podtitulu knihy najdeme slibný popisek - román o zrození jedné lásky. Nejde však jen o mezilidské vztahy, kterých se román dotýká...

Příběh se točí, jak už vyplývá, kolem dvou hlavních postav - dvacetiletého mechanika Arthura Dreyfusse, který nemá velké a ušlechtilé sny, prostě přežívá, a dívky, která je tak krásná, až přechází dech a může mít cokoliv a kohokoliv, koho si zamane. Nesourodá dvojice už na první pohled. Ale on přece vypadá jako Ryan Gossling, jen hezčí. Takže se nemůžeme divit, že je osud svedl dohromady.

Potud by vše bylo jak se na román o lásce sluší a patří. Po prvních pár kapitolách ovšem převládá dojem, že tak úplně nevíte, o čem čtete. Čekáte, že se Arthur probudí a vše bude "normální" nebo alespoň uvěřitelné. Celý příběh je prošpikován odkazy na známá díla světové filmografie a francouzské poezie, což v některých chvílích působí trefně -filosoficky a literárně nadneseně, občas ale trochu nemístně a zbytečně.

Arthur působí jako světa neznalý nevybouřený introvert, který neví, jak se správně chovat, vzbuzuje jisté neohrabané sympatie, ale jinak není jasné, jak tuto postavu pořádně uchopit a vnímat. Tajemná dívka, která stojí před Arthurovými dveřmi, je čistá i zvrhlá zároveň, plná protichůdných myšlenek a postojů, stejně neuchopitelná a stejně rozervaná. Oba navenek působí prostě, jako by neuvažovali nad tím, co říkají a jak se chovají. Občas překvapují náhlými výbuchy porozumění, pochopení, lidskosti a ochoty naslouchat druhému. To se ale ztrácí v jednotvárných a dokola se omílajících myšlenkových pochodech, které vzletné a hezké okamžiky roztříští a nezbývá z nich téměř nic.

Banální situace střídají srdceryvné a závažné okamžiky tak rychle, že není jasné, kdy jsou popisovány jako hluboká ironie dané chvíle (a vůbec celého života) a kdy jen vyplňují "díry" v textu. Ač je téma románu zajímavé a rozhodně k zamyšlení - vezměme namátkou otázku lidské krásy, hledání spřízněné duše nebo složitost sblížení - v dějovém kontextu působí lacině a jaksi neohrabaně. Příběh reálně trvá jediný týden, přitom působí dojmem, jako byste s hlavními postavami prožili minimálně rok. A to rok doslova vyčerpávající.

Po dočtení poslední kapitoly by bylo na místě jisté zamyšlení. To poněkud mizí v celkovém dojmu, takže pro něj nezbývá prostor. Zůstává malá špetka rozladění... Někdy to prostě nevyjde a první pohled může zklamat...

Komentáře (0)