Nádherná kniha o pražských domech, které (zatím?) neměly štěstí...

recenze

Svého času jsem byl zaměstnán jako pracovník ostrahy v jednom domě na brněnském Dominikánském náměstí. Ačkoli se jednalo o obrovskou budovu na lukrativním místě v samém centru hned vedle městské radnice, léta zela prázdnotou a pozvolna chátrala. Naštěstí ji zastupitelstvo před několika lety prodalo a nový majitel se pustil do rozsáhlé a náročné rekonstrukce, která byla nedávno úspěšně dokončena. Když tudy dnes procházím, mám radost, že dřívější ostuda Brna je dnes jeho pýchou. V tomto případě se tedy dá mluvit o příběhu se šťastným koncem. Kolik zdevastovaných budov v „mém“ městě však na svou záchranu stále marně čeká?
To samozřejmě neplatí jen pro Brno, podobná situace je i v Praze. Nakladatelství Grada vydalo nedávno pozoruhodnou publikaci s názvem Prázdné domy, věnovanou opuštěným, pomalu (většinou však rychle) se rozpadajícím a po renovaci volajícím objektům v našem hlavním městě. Je to kniha na jednu stranu nádherná a výpravná, s obrovským množstvím fascinujících fotografií, zároveň však i smutná. Vidět totiž tolik budov, často významných historických skvostů, jak na nich hlodá zub času, to je opravdu podívaná, z níž běhá mráz po zádech a sama od sebe se v mysli vynořuje otázka: Jak se něco takového mohlo vůbec stát, kdo má tu hrůzu na svědomí?
Hlavní vinu na tomto politováníhodném stavu má především minulý režim, který „buržoustům“ (tj. přičinlivým jedincům, kteří zbudovali firmy, dávali lidem práci a tím je prý „vykořisťovali“) znárodnil majetky a pak je většinou předal do socialistického vlastnictví všelijakým organizacím, jejichž zaměstnanci k nim neměli žádný citový vztah a podle toho to i vypadalo. Nejhůře zřejmě dopadly nemovitosti, jichž se zmocnila armáda. Truchlivý pohled na jejich ruiny se nám dodnes naskýtá na mnoha místech po celé zemi. Po listopadu 1989 se pak otevřela cesta k podnikání nejen pro poctivce, ale i různé zlatokopy, větřící svou šanci na rychlé a bezpracné zbohatnutí mimo jiné i na trhu s realitami. Nevyřešené vlastnické poměry – tak se úředním jazykem nazývají patové situace, bránící opravit zanedbané budovy nejen v Praze...
Ať tak či onak, když si v knize Prázdné domy prohlédneme např. fotografie Grand Hotelu Šroubek (od roku 1951 Grandhotel Evropa) a seznámíme se s jeho slavnou prvorepublikovou minulostí, nemůžeme necítit truchlivou nostalgii po dávno zašlých časech a současně rozhořčení nad tím, jak se na něm podepsal komunistický systém. Autor Radomír Kočí používá výbornou metodu, jak nám co nejvíce přiblížit každý konkrétní „případ“ – jde mu o to, abychom kromě fotografií byli podrobně informováni i o historii každého objektu, který do své knihy zařadil. Clam-Gallasův palác, vila Milada, zámek Petrovice, palác Alfa... To je jen malý výběr, na čtenáře toho čeká mnohem víc!
Kniha si určitě zaslouží naši pozornost. Praha – to nejsou jen majestátní a honosné památky, naše hlavní město má v tomto ohledu bohužel i svou odvrácenou stranu v podobě prázdných domů, jak je nazývá Radomír Kočí. Možná, že bychom jim mohli říkat i nějak poeticky – co třeba „domy, které (zatím?) neměly štěstí“?

Příběhy domů mají smutné i dobré konce, ale nejčastěji bývají bez konců, pokračují. Ovlivněny historickými událostmi, pokrokem i proměnou bezprostředního okolí. Takové příběhy mapuje kniha Prázdné domy vycházející ze stejnojmennéh... více

Komentáře (0)