Muzika, co kosti proniká
recenze
Briketa: Ostravská poezie a poezie o Ostravě 1894–2013 (2013) / petrolin
Po prvním přečtení mám z toho všeho značně pozitivní dojmy. Líbí se mi třeba celkové řazení textu, ty mikroúvody (citace) na počátku jednotlivých kapitol, ty zvláštní tematické „řezy“ napříč časem, které do sousedství vřazují jinak značně odlišné básnické typy a poetickým naturelem protichůdné autory, a vůbec úhrnem je mi to celé blízké zřetelným, nepominutelným zaujetím – ano, zaujetím. Je to „zaujaté“ - toho slova se nelekejte, je myšleno jen a pouze jako kompliment – chci tím říct, že ta kniha má „ksicht“, že za celým tím výběrem a strukturou lze rozeznat konkrétní ruku, která si vybírá a třídí podle svého gusta (jak jinak!) a činí tak se sympatickou vášní, razancí, důsledností. Za tím vším, za celým tím konvolutem textů nalézám určité gesto, tak nějak prudké a v čemsi snad i svévolné, ale v dané věci také značně případné a především osobité. A vím, že tyhle „zaujaté“ výbory básnických textů bývají obvykle hodně inspirativní a produktivní. A naopak nejhorší bývají - alespoň já mám takovou zkušenost – všelijaké takové ty dlouho a pečlivě připravované výbory a antologie, které jsou nesen y a vyfutrovány jakousi pseudovědeckou korektností, tváří se důstojně a neutrálně a nárokují si rádoby nestrannou úplnost (jež je samozřejmě pouhým pomyslem) – ve výsledku z toho všeho povstává jen beznadějný textový kompilát „bez vůně a bez zápachu“.
Tenhle výběr je ojedinělým počinem, jenž zatím v takto ucelené podobě žádný editor nepřipravil. Kniha jednoznačně dokazuje, že ani černá Ostrava nebyla a není tak „beznadějným kulturním úhorem“, jak to někdy bylo a bývá viděno z Prahy, ovšem i z nitra průmyslové Ostravy.
