Imigrantská traumata

recenze

Rus je ten, kdo miluje břízy (2016) / petrolin

Olga Grjasnova se narodila v roce 1984 v Ázerbajdžánu, když jí bylo jedenáct, emigrovala s rodiči do Německa, dnes patří mezi ve světě nejpřekládanější německy píšící autorky. Debutovala osmadvacetiletá románem Der Russe ist einer, der Birken liebt, který ji bez meškání vystřelil na literární nebe. Český překlad knížky vyšel v nakladatelství Větrné mlýny pod názvem Rus je ten, kdo miluje břízy (překlad Tereza Semotamová). Autorka se v knize dotýká současné situace mladých lidí, kteří byli z různých příčin donuceni žít a prosadit se za hranicemi své rodné země. Odcizení a touha po domově jsou neoddělitelnou součástí jejich identity.
Hlavní postava románu, Máša, je vzdělaná a inteligentní, plynně mluví několika jazyky a sní o kariéře tlumočnice v OSN. Všechny její dosavadní hodnoty zpochybní otřesná zkušenost s náhlou smrtí přítele, ta zároveň nastartuje vzpomínky z dětství a oživí traumata minulosti. Náhle je nucena čelit všemu, co dosud potlačovala, co však natrvalo poznamenalo její osobnost. Mášu náhle unáší život, ve kterém už neplatí žádná pravidla a hodnoty. Zůstává samota, hledání a okolí, kterému přestala rozumět a stalo se jí (znovu) cizím. Grjasnova mezi řádky příběhu vypráví o společnosti, která se navenek tváří tolerantně, pod povrchem ale vše vypadá trošku jinak. Díky této knize čtenář může ztratit iluzi o sobě samém. V každém z nás je uvnitř cosi, čemu bychom neměli dovolit, aby se prodralo ven.
Název románu se na první pohled nestýká s obsahem knihy, ale to je jen jedna z mnoha uměleckých rafinovaností talentované autorky. Dalším příkladem je jazyk, který zručně užívá. Strohé a lehkovážně plynoucí oznamovací věty matou čtenáře a zdánlivě jej odvádí od závažných témat, kterých se kniha dotýká: trauma, genocida, náboženství, rasismus, xenofobie, zlost, imigrantská zkušenost. Vše propojené jakousi paradoxně vášnivou vnitřní logikou. Román Rus je ten, kdo miluje břízy je sondou do duší lidí, proti své vůli vykořeněných ze své domoviny, kteří žijí v cizí zemi s vidinou lepšího života. Jejich sny se však ne vždy stávají skutečností.
Pokud bych měl takový vliv, zařadil bych knížku mezi povinnou četbu na středních školách. Jak ale známo, povinnou četbu nikdo nečte, proto je dobré, že je kniha na pultech teď už i českých knihkupectví. Ať na ni narazí co nejvíce čtenářů.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---