Mnoho protínajících se osudů...

recenze

Tatiana je zhrzená. Její zesnulý otec jí vydědil a nedopřál jí to jediné, co jí kdy bylo drahé - rodinné sídlo Furlings. To vše kvůli jejímu neuváženému chování, se kterým nesouhlasil, ale převychovat svou dceru už zaživa nedokázal. Jenže teď je mrtvý a Furlings zdědil bohatý podnikatel Brett Cranley se svou rodinou, který se hned po skvělé novince okamžitě do rodinného sídla nastěhuje. Záleží Tatianě opravdu jen na rodinném sídle? Jaké prostředky je ochotná uplatnit, aby získala Furlings zpátky?

Kniha Dědictví byla vlastně víc než o samotném příběhu o postavách. Všechny - ty hlavní i vedlejší, měly svůj vlastní příběh, který se v určitých okamžicích protnul s příběhy ostatních... Bylo zajímavé sledovat, jak se životní osudy tak různorodých, ale přesto v některých ohledech tak stejných lidí vyvíjí společně. Všechno souviselo se vším a Tilly Bagshawe mě při čtení nepřestávala překvapovat tím, jak byly všechny osoby, které se v knize i jen tak mihly, promyšlené do sebemenších detailů.

Lepšímu představení si všech možných situací napomohly mimo jiné i časté změny perspektivy vyprávění. Kniha byla sice psána v er-formě, ale každou část tohoto promyšleného příběhu jsem si mohla prohlédnout z pohledu někoho jiného. Tím pádem jsem měla další možnost poznat postavy i způsoby jejich uvažování. Díky tomu jsem lépe chápala děj a pohnutky všech kladných i záporných postav.

Je pravda, že nejsem schopná říct, které postavy byly kladné a které záporné. Všechny jsem poznala tak dobře, že jsem nebyla schopná je černobíle soudit nebo zaškatulkovat. Ze všech těch vymyšlených lidiček se vyklubali lidé se složitou duší a ještě složitějším osudem. Jedním si však můžu být jistá: a to, že jsem si zamilovala Logan a Tatianu. Tyto dvě dívky, které celou dobu figurovaly v popředí komplikované situace, jež nastala po smrti Tatianina otce, mi skutečně přirostly k srdci a bez nich bych si neuměl představit jedinou kapitolu tohoto strhujícího příběhu.

Tempo, kterým se osud rodinného sídla Furlings a jeho obyvatel ubíral, se často měnilo. Někdy se příběh vyvíjel pomalu a jindy jsem se ani nestačila divit, jak rychle všechno utíká. Ani v těch pomalejších chvílích se mi ale nestalo, že by mě Dědictví nebavilo nebo by se mi chtělo číst nějakou jinou knihu, což se mi poslední dobou bohužel stává poměrně často...

Vyvrcholení příběhu mě bohužel zklamalo. Nečekala jsem tolik kýčovitých závěrů, ale hlavně jsem doufala, že nedojde k tomu, k čemu nakonec došlo... Tilly Bagshawe měla našlápnuto na dokonalou knihu, ale posledních zhruba padesát stran z ní udělalo klasický průměr. Příběh nebyl ani zdaleka špatný, jen mi konec zkrátka vůbec nesedl.

Na závěr bych chtěla ještě jednou zopakovat, že postavy i začátek příběhu byly naprosto realistické a dokonalé. Líbilo se mi, jak Tilly Bagshawe popsala různé osudy různých lidí, a jak dokázala vytvořit dokonale realistické postavy i prostředí. Přesto se mi konec trochu příčil a našla jsem i několik drobností, které bych vyřešila jinak.

Kniha: 3,5/5
Obálka: 4/5

Komentáře (0)