Lidé, bděme ...

recenze

V této době, kdy se ve všech pádech skloňuje slovo válka, je třeba připomínat si útrapy a tragédie válek předchozích, zejména pak druhé světové války, která je nám časově nejbližší. Na jednu stranu se zdá, že tato válka se uskutečnila dávno, přitom to tak dávno není. Já sám jsem měl tu čest a poznal jsem osobně pana Machů, který jako jediný přežil tragédii na Ploštině datovanou 19. dubna 1945. Dětství jsem totiž prožil na vesnici nedaleko památníku Ploština a vždy, když jsem se dostavil přímo na Ploštinu, tak to na mě na tomto místě doslova „spadlo“. Zdá se mi, že ploštinská tragédie na tomto místě smutného dění pořád visí ve vzduchu.
Neboť jsem přečetl již několik knih zabývajících se druhou světovou válkou, se zvědavostí sobě vlastní jsem se musel seznámit též s obsahem knihy Neviditelná zranění od Věry Fojtové.
Kniha, byť se zabývá vážnou problematikou, je psána tak lehce, že se čte jako letní vánek. Nemusí se nad ní hluboce přemýšlet, autorka vše naservírovala tak, že je to čtenáři srozumitelně a jasně předloženo a nic není zamlženo.
Protože přemýšlím nad nebezpečím války a tím, jak může genocida postupně, dalo by se říci, že nejprve nenápadně, prostupovat do života obětí, mám pocit, že mě v knize více než samotný příběh dvou mladých lidí, Ervína a Rút, jenž vychází ze skutečných událostí, zaujaly okolnosti a dění týkající se Rút, její mámy a tety, tedy tří ženských hrdinek, které byly příbuzensky propojeny.
Vážím si toho, že kniha zdůrazňuje úctu ke stáří. V dnešní době část společnosti staré lidi lidově řečeno „nemusí“, nicméně v tomto díle čiší úcta k zemřelé babičce. Hrdinka Rút cítí propojení se svojí zemřelou babičkou. Tento prvek hodnotím pozitivně, šťastný člověk miluje své kořeny a své předky. Rút se babičce vyobrazené na obraze dokonce zdůvěřovala, tak silně vzájemné pouto vnímala. Když ale byla Rút a její máma určeny pro transport, napadlo Rút, že to bude zřejmě dědictví po babičce – že jsou Židovky, což byla bohužel správná domněnka.
Jelikož život není jednotvárný a všude jsou nějaké nuance, tak v knize vystupuje Rútina matka - starostlivá Ida a její teta - veselá Ema, jež si užívala života. Mezi těmito dvěma jsou zřejmé rozdíly a dá se říci, že jsou protikladné.
Života běh hrdinek se změnil, když dostaly žlutou hvězdu s nápisem JUDE. Rút to ve svých šestnácti letech ještě plně nechápala. Vážnost situace ale mohla vyvodit z toho, když její teta Ema poté, co dostaly hvězdy, konstatovala, že je konec.
Čtenář, který se prokousává příběhem, vidí postupné kroky genocidy. Například se zavírá židovská modlitebna, zavírá se také obchod pana Žida, který i se ženou spáchají sebevraždu, protože by je na světě nic dobré nečekalo, a tak se rozhodli umřít společně.
Následně obchod po panu Židovi dostal nový člověk, jenž neměl Židy rád. Nastala doba přídělových lístků a vymezeného času na nakupování. Rút nesměla chodit ani do školy.
Židům byly postupně ukrajovány práva a svobody. „Nežidé“ jim nadávali do špinavých Židovek. Matka Rút si připadala jako „prašivá ovce“.
Židi přišli o osobní věci, majetek. Němci je vyháněli z jejich domů.
Popis transportů mi vehnal slzy do očí, i když jsem chlap. Stejně mě rozesmutnily další vážné prvky v knize, které si nechci ani představit, ne tak je prožít.
Říká se, že v každém člověku je nějaká míra zla. Jeli tomu tak, kéž by se nám to zlo v nás samých dařilo potlačovat a bojovat s ním.
Je mi osobně velice smutno z toho, jak „nežidé“ uráželi nevinné židovské občany včetně dětí, kteří se „provinili“ jenom jinou rasou. Jak se společnost zfanatizuje a zamíří svůj odpor a agresi vůči skupině lidí, která se vůbec ničím neprovinila, jenom tím, že se narodili jako Židé.
Jsou zde i určitá podobenství na dnešní dobu, kdy se pořád mluví o válkách. Člověk by si řekl, že jsme už vyspělá společnost, poučená z minulosti, ale asi ne. Spíše to často vypadá, že násilí na různých místech země graduje.
I když sleduji zprávy a čtu novinové články, slovo MÍR jakoby vymizelo ze světa. Přitom jedině mír, shoda, porozumění a dialog mohou zamezit dalším konfliktům. Je bezpočet diplomatů, ale diplomatických řešení se jaksi nedostává. Neříkám, že láska a pravda zvítězí – ostatně, co to je pravda, pravda je pro každého jiná? Mně by stačilo, kdyby zvítězil zdravý selský rozum a ve světě zavládnul mír.

Komentáře (0)