Krev teče vždycky červená aneb Když plakátky nekecají

recenze

Motto:
„Tvá krev bude vřít...“
The Countess, Diablo II

Hanina Veselá není v tuzemských fantasy vodách novým zjevem. Najdete od ní samostatné svazky i kratší texty ve sbornících. Cyklus psioničky Magnolie začal v roce 2012 svazkem Magnolie a démon. Krev teče vždycky červená je podle DK pátým dílem, přitom se jedná o samostatné kousky, tedy uzavřené příběhy. Takže jak nám ta drzá kočka obstála tentokrát?

Na pevnině i vodách, v palácích i kajutách

Reklama na Krev slibovala něco pro fandy Hry o trůny a Pirátů z Karibiku a s potěšením můžu konstatovat, že v tomhle rozhodně nekecala. Intrik je tu dostatek, intrikujících postav taky. Kromě plavenského císařského paláce se podíváme do džungle, strávíme poměrně dost času na lodi či lodích, bude nás trápit pustý sopečný ostrov a džungle i podzemní kobky a jeskyně.
Universum Asterionu je dlouhá léta existujícím světem pro asi nejznámější tuzemské RPG, Dračí doupě. Díky tomu lze využívat i bohatou faunu, floru, reálie a zapojit různorodou magii od nekromantů, mágů živlů a temných druidů až po psioniky. Pardon, podle Zvina vlastně psionika není magie. Příběh tohle všechno využívá do mrtě a prostředí díky tomu opravdu žije.

Od Martina ještě trochu dál

O knihách série Hry o Trůny – tedy pardon, Písně ledu a ohně – je známo, že kapitoly mají jméno postavy, z jejíhož pohledu je děj vyprávěn. Hanina v tomhle šla ještě trochu dál, a i když perspektiva pohledu zůstává, mění se jméno na úvodu kapitoly podle aktuálního vývoje postavy. Pravda, ze začátku to může čtenáře lehce zmást, ale je to podle mě velmi oživující prvek, který přirozeně vplétá do svazku změnu charakteru jednotlivých aktérů.

Násilí, sex, kurvování a cynický humor

Víte, mám s tuzemskou fantastikou v knihách i povídkách jeden drobný, ale vleklý problém. Nevěřím totiž postavám, které v afektu mluví příliš spisovně. A obecně tu u vyjadřování vládne určitá konzervativnost, někdy až snad škrobenost a vyhýbání se přímosti.
Naštěstí Krev není ten případ. Vulgarismů v promluvách hlasitých i duševních se tu najde dost, aniž by působily samoúčelně a text sklouzával do primitivnosti. Kurvuje, prdeluje a hovnuje se dostatečně trefně na to, aby si čtenář dialogy užil. Krom toho má Hanina výborný sklon rozesmát čtenáře v momentech násilí. Naposledy jsem takovýhle záchvat měl u Goodkindova Meče pravdy a tady jsem jich také několik chytnul. Ve spojení s jazykovou stránkou je to výborná kombinace.

Protáhlé finále, záporák s lehkým syndromem Red Johna a pár klišé na závěr

Někde kolem pěsisté stránky začíná příběhu trochu docházet dech. Pospojované linie jednotlivých postav se na chvíli setkají a vzápětí opět rozpadnou v různých modelech honu na hlavního padoucha, který leží v žaludku více osobám. Ten bohužel začíná trpět syndromem Red Johna a amerických krimiseriálu - když si myslíte, že už je s ním konec, zase vám odněkud vykoukne/zdrhne a dělá problémy. Tohle je chvíli v pohodě, jenže od určitého momentu už si řekněte místo „Jó, super!“ spíš „Hmm, aha, dobrý...“
Samotné finále mi evokovalo případy Hercula Poirota se shromážděnými aktéry a jeho vysvětlujícími monology, ale působilo patetičtěji. Shrnovací epilog to příliš nevylepšil a úplně na konci jsem si říkal: „Jak fakt?“

Shrnutí:

Krev teče vždycky červená je napsaná výborným stylem, samostatně uvádí do fungujícího a lety propracovaného světa, s postavami se sžijete bez problémů. Vzpomínky na minulost napovídají možnosti dalšího, někdy až detektivního vývoje, a humor (s nímž mívají čeští autoři problém) tu funguje na výbornou. Dodatky a seznamy na konci ji přibližují angloamerickému formátu z obdobných světů, což je další plus.
Škoda jen onoho finále, které se mohlo vyhnout některým situacím a prvkům. Po dočtení tak zůstává lehká pachuť, jako když ve výborném dezertu skousnete s posledními sousty místo chutného oříšku kousek jeho skořápky.

Komentáře (0)