Krátké zamyšlení nad myšlenkami Charlese Péguye, věřícími, církvemi a nad vším ostatním, co by zabíralo příliš velké místo v nadpisu

recenze

Jeden evangelikál si mi jednou stěžoval na to, jak si katolíci uzurpují monopol na snad pro církve nejdůležitější hodnotu - monopol na pravdu. Musím přiznat, že s tímto názorem se téměř plně ztotožňuji, ale není katolický monopol na pravdu důvodem toho, že na rozdíl od všech protestantských církví (i přes vzájemná přátelství protestantů) se katolíci dále nedělí a více či méně dále nerozštěpují svá učení?

Ve sbírce básnické tvorby "Ta jediná je paní - Chudoba" katolického autora Charlese Péguye jsem plně pocítil sílu i slabost mnohých dogmat, které za léta působení církev vystavěla. Idealistické básně, možná proto také tak šťastné a krásné, podbarvuje na mě stejně působivá jistota. Jistota o pravdivosti učení. Teď už jde jen o to, jaké je to učení, myslím, že každý vzorný křesťan by odpověděl, že absolutně a bezpodmínečně pravdivé, teď už jde jen o to, jaké je to učení. Jistota zde tedy je, jistota o katolické církvi pod ochrannou Pravdy nebo snad Pravdy pod ochrannou katolické církve? No, ono je to asi vlastně fuk, důležité je to, že snad většina básní v naší milé sbírce je psána z pohledu Boha. Nu, řeknete si asi, co je na tom podivného, naopak to může být lákavé zpříjemnění čtení náboženské literatury. Ano, vidím to stejně, ale jaký je to tedy Bůh. Pomalu ale jistě se blížíme k meritu věci – můžeme učinit pár předpokladů, ze kterých budeme vycházet – 1. je zde nějaký Bůh – nebudeme se zabývat všemožnými logickými důkazy a spolehneme se na víru, která dle mého rozum „předbíhá“, problémem je, že nějaké to „předbíhání“ je stále rozumová vlastnost, proto používám uvozovky, protože to není předbíhání v pravém – tj. rozumovém slova smyslu – nadmíru s podivem sleduji lidi, kteří se mermomocí snaží dokázat existenci Boha rozumem, ať už naivními výpočty stáří vesmíru nebo snad všemi možnými kosmologickými a jinými logickými argumenty 2. tento Bůh je nějaký – ano a zde se dostáváme do té slavné slepé uličky, do které se dostává snad úplně každý, kdo svým rozumem tvrdí, že existuje Bůh, pokud totiž vycházím z předpokladu, že se k existenci Boha nedostávám rozumem nýbrž vírou (což je pro mě rozumovou samozřejmostí), jak vůbec můžu tvrdit, že tento Bůh je nějaký tj. má nějaké vlastnosti? Teoreticky snad můžeme tvrdit, že jeho vlastnosti jsou plnostmi vlastností lidských, ale jak bytost, která žádnou plnost nepoznala a jediná plnost ji potká, až umře, tudíž už ji nepozná, může tvrdit, že ví jak vypadá plnost jednotlivých vlastností, o jejichž existenci bychom se asi také jenom hádali.
Takže jsem se rozepsal, abych se vrátil obloukem zpět a konstatoval, že přesně tento problém jsem spatřil i u Péguye. Jeho Bůh je nějaký. Ze všeho nejdřív je katolický, což s sebou nese mnohá dogmatická břemena, poté má jako každý bůh problém s vysvětlením existence svobody (z věřících jednotlivých bohů mluvících o jakési svobodě vychází tak silná nejistota, že ještě než začnou mluvit, vím co mě čeká a nemine – okecávání – ale proč to, k čemu, pro Boha? K čemu? – problém spočívá hluboko v historii, kdy byli věřící hluboce nespokojeni se svou vírou (jak to vůbec jde?!), příliš přemýšleli a napadlo je, že jestli existuje Bůh, tak to snad půjde dokázat i jejich přihlouplými logickými principy – ukázalo se to ale jako blbý nápad, tak chytrý, až byl totálně blbý, dále už nezbývalo nic jiného, než se za vším, na co neznají logickou odpověď – a toho je celkem hodně – ohánět jakýmisi tajemstvími, v rádoby vznešenějším případě "mystérii", což by od věřícího znělo naprosto přirozeně, ale od někoho, kdo tvrdí, že existenci Boha lze dokázat?) a poté to je (snad nejdůležitější k oddělení ho od jiných Bohů) silně socialistický. Ne bezdůvodně klade Péguy naději na první místo ctností před lásku i víru, podle mě je naděje totiž z velké části to, co jeho myšlení ničí - naděje na nějaký lepší svět ještě zde na zemi, Péguy může tvrdit kolikrát chce, že je zakořeněný v nebi, nicméně naděje na lepší zítřky zde na zemi tady stále zůstává a všemi básněmi probleskuje malé, sotva viditelné, ale velice důležité světlo, světlo socialismu. Řeknete si možná, co je na tom, když má Bůh rád dělníky a chudáky, ale popravdě si myslím, že je štěstí, že má kniha pouhých přibližně 100 stran, protože o tisíce stran dále bychom se možná dozvěděli o tom, jaký má Bůh názor na feminismus a zda nenávidí buržousty. Proto si myslím, že Péguy stále zůstává nejen nohama, ale i duchem na zemi a nebe popisuje zpovzdálí, takže spatřuje pouze jedinečnou fata morgánu, stejně jako miliony jiných křesťanů (kteří se smějí naivnosti představy Boha jako staříčka na mráčku, ale přitom jsou ve svých myšlenkách stejně jenom trochu jinak naivní) tak věří v jiného Boha. Tak si tedy uvědomuji krásu lidské mnohosti, která se ale (podle mne) dokáže sjednotit čistou vírou přesahující veškeré rozumové vlastnosti.

Snad jsem tedy snad odpověděl na původní otázku, tedy jak je to s jednotou katolické církve, pokud tvrdí, že je jediná pravdivá. Jakékoli náboženské učení se dělí kvůli rozumu, tj. jakési instance před vírou, tj. vytvoření si absolutního vztahu s absurdním absolutnem, které není červené, bílé, buržoazní, kapitalistické či jakékoli jiné, prostě je. Tudíž katolický monopol na pravdu spojuje "věřící" jen na oko a svými rozumovými dogmaty doopravdy ještě více rozděluje.
Snažil jsem se zde zamyslet nad myšlenkovým přínosem naší milé sbírky a úplně jsem zapomněl pořádně vytyčit její krásu. Krásu, se kterou básník vzývá noc, krásu, se kterou mluví Bůh k lidem a krásu, se kterou ten stejný a přece trochu jiný Bůh vyzdvihuje nevinnost a svatost dětí přesahující veškeré světce či proroky. Všechno je to krásné, ale ptám se – předá nám to něco důležitého, něco věčného, něco božského? Myslím, že bohužel ne, všechny tyto promluvy Boha i člověka jsou lidské, příliš lidské.
Tak tedy končím své rozepsání, omlouvám se za myšlenky snad trochu daleko od původního tématu, ale potřeboval jsem toho ze sebe dostat, co nejvíce, protože dle člověka, který mi tuto knihu půjčil, to měla být právě tato útlá sbírka básní, která mě měla naučit logice, logice přemýšlení, božské logice, rád bych byl s čistým svědomím nejen druhým ale i sám sobě řekl, že to splnilo účel, ale bohužel ne. A až vám někdo nabídne takto až podezřele lehký zisk poznání, doporučuji vám, abyste to zkusili a na vlastní oči spatřili faleš a zklamání, a to sice pouze krátkodobé.

Komentáře (0)