Koho zabije (nebo zachrání) Milosrdná vrána?

recenze

Milosrdná vrána (2021) 3 z 5 / Suzanne
Milosrdná vrána

Šestnáctiletá Fie patří do opovrhované kasty Vran, jejímž úkolem je poskytovat milosrdnou smrt obětem moru hříšníků a pak spálit jejich těla dřív, než se zákeřný mor stihne rozšířit. A tentokrát je Fie a její skupina povolána do samotného královského paláce… protože obětí moru hříšníků se stal sám korunní princ Jasimir.

Jenže princ Jasimir se svým osobním strážcem Tavlinem nákazu a smrt jen předstírali, aby unikli před mocichtivou královnou Rhusanou, a požádali Vrány o pomoc. Fie je proti, ale podaří se jí s princem uzavřít dohodu – když mu pomůžou, tak on, až se znovu ukáže mezi živými a chopí se moci, zajistí Vranám konečně bezpečí… Vrány jsou totiž pronásledovány samozvanou šlechtou Oleandrů, což jsou ve skutečnosti lidé, kteří si myslí, že příslušníci kasty Vran jsou příčinou a roznašeči moru hříšníků a Vrány v noci bez milosti pronásledují a zabíjí. A jelikož nikdo nemá Vrány rád, tak jim v tom nebrání…

Fie se má stát velitelkou jedné skupiny Vran, na což se necítí připravená. Má výbušnou povahu, prořízlou pusu a nikomu nic nedaruje – dokonce ani samotnému princi nebo jeho osobnímu strážci. Princ Jasimir vyrostl v chráněném prostředí paláce, takže uprostřed divočiny – a navíc předstírající, že patří k opovrhované kastě Vran – se ocitá v prostředí a v situacích, na které opravdu není připraven, což dává patřičně najevo. Nicméně posléze se ukazuje, že to není jen nafoukané a protivné princátko. Jeho osobní strážce a dvojník Tavlin si zase pokouší Vrány naklonit, takže je samý vtip a dokonce se pokouší i okouzlovat Fie, ale ta ani jednoho ze šlechticů nemusí…

Margaret Owenová píše čtivě, má zajímavé a vcelku netradiční nápady a namíchala koktejl z osvědčených ingrediencí young adult fantasy: nechybí tu akce, nebezpečí, politické intriky, nějaká ta zrada a odhalení, magie, trocha humoru ani romantiky. Ingredience jsou správné, ale výsledek tomu bohužel neodpovídá. Celá kniha je založená na tom, že hlavní hrdinové putují z bodu A do bodu B – a mezitím se snaží přežít. Na tom není nic špatného, ale v podání Margaret Owenové je to poměrně nudné a nepomáhalo tomu ani to, že mně osobně příliš nesedly postavy a hlavně jsem vůbec nepochopila ten systém kast a magie.

Milosrdná vrána ilustruje obecný problém young adult fantasy knih, které se snaží tvářit jako opravdová fantasy. Máme tu kasty, které oplývají různými schopnosti, čaroděje, magii zubů, mor hříšníků, politické intriky a tahanice o trůn, tajemnou šlechtu Oleandrů, což není žádná šlechta, ale samozvaní zabijáci Vran…. Problém je v tom, že když nad tím přemýšlíte – a dokonce, i když nad tím nepřemýšlíte – tak to nedává smysl. A čím víc se to autorka pokouší vysvětlit, tak tím víc upozorňuje na to, že celý ten vymyšlený svět nefunguje. Snad ještě horší je to, že dost často nefungují ani dialogy – právě ty, které se snaží řešit politiku a palácové intriky – a občas dokonce ani to flirtování a vtípky mezi Fie a Tavlinem.

Na Milosrdnou vránu jsem se hodně těšila, ale bohužel tohle je kniha, se kterou jsem se naprosto minula. Bylo to prostě jako když spolu mluví dva lidé, jeden o koze, druhý o voze, a oba se hrozně diví a vztekají, že si vůbec nerozumí a nemůžou se k ničemu dobrat. Celou knihu jsem poctivě zkoumala, jestli je to tím, že já tomu nerozumím, nebo samotnou knihou – ale nakonec jsem vinu – myslím, že nikoliv neprávem – přičetla knize, respektive autorce.

Milosrdná vrána pro mě byla nakonec zklamání, a to mě hrozně mrzí, protože má nádhernou obálku a celý ten nápad s milosrdnými Vranami, morem, princem předstírajícím smrt, kastami a magií zubů zněl skvěle… a on vlastně skvělý je, jen bohužel to uchopení a zpracovaní pokulhává.

Hodnocení: 2,5/5

Komentáře (0)